Řekněme, že byste seděli v místnosti a hodinu a půl se dívali na bílou stěnu. Hádám, že po nějaké době by vám z toho začalo už trochu přeskakovat a možná byste se i vyšinutě zasmáli, což je rozhodně víc reakce, než jakou vyvolává nejnovější Scary Movie titul . Lituju času stráveného v kině, stejně jako energie vynaložené na napsání, natočení a sestříhání této recenze. Ptáte-li se, jestli je to opravdu až tak špatné, odpověď zní, že film má všechno, co franšízu před několika lety pohřbilo. Ve skutečnosti však víc než cokoli jiného nudí a unavuje.

Vím, co si někteří z vás řeknou. Tvůrci jsou ostří, volí nekorektní humor a trefují se do citlivých otázek dnešní doby, což u urážlivých jedinců vyvolává hořkost. Jenže tohle není ten problém. Osobně mám drsnější černé vtipy ráda, protože dobrá komedie nemusí být nutně sofistikovaná. Svou absurditou totiž demaskuje různé naše společenské nebo lidské vady, a to i tehdy, když je vulgární či obscénní. Jenže i blbost potřebuje svou vnitřní, byť osobitou logiku.

Scary Movie se dnes tváří odvážně a drze, přičemž mileniálům slibuje „staré dobré časy“. Sahá však po postupech těch nejhorších parodií, kdy si v každé scéně vybere nějakou popkulturní referenci a pak k ní přilepí náhodný oplzlý nápad. Co kdyby postava napodobila souboj ve stylu Johna Wicka jako Balerína, ale v ruce měla dildo. Proč? No protože sexuální pomůcky jsou přece k popukání! Pro patnáctileté (Možná).

Moje kritika spočívá vlastně v tom, že film si plete lacinou provokaci se satirou. Ukáže nám něco, co je společenské tabu, ale dál s tím nijak nepracuje. Nevytěží z toho situaci, nepostaví na tom premisu, ani nepřevrátí očekávání. Jen hodí na plátno prvoplánový gag jako výstřel do tmy a čeká, že samotná drzost to ukázat bude stačit. Představí nám třeba transgender postavu i takou, která je nebinární a film si do nich pouze párkrát neobratně kopne. Humor ale nevzniká z toho, že tvůrci udělají narážku na nějaké „zakázané území“.

Když to porovnáme s klasickými parodiemi s Lesliem Nielsenem, i ony čerpaly z referencí na jiná díla, ale ty byly většinou jen odrazovým můstkem. Divák poznal scénu, postavu nebo žánr, ale pointa vznikla až tím, že film našel v původním materiálu nějakou slabinu, klišé či absurditu a dotáhl ji do extrému. Parodie měla vlastní děj, rytmus i gradaci, díky čemuž držela pohromadě. Abychom se stylem humoru dostali blíže ke Scary Movie, stačí zmínit kultovní komedii Klub sráčů, která parodovala klubovou kulturu na přelomu devadesátých let a nového milénia. Dělá si srandu z typických postaviček, zápletek a prostředí teenagerských filmů, ale má vlastní komediální konflikt.

Problém nového Scary Movie spočívá v tom, že scenáristé přestali vtip budovat. Dobrý fór by měl mít premisu a punchline, ale místo toho dostanete jen odkaz na známou hororovou scénu, přičemž humor stojí na divákovi, který si řekne „aha, to znám“. K tomu se přidá nahota, sex nebo něco fekálního. Ne snad proto, že to vyplývá ze situace, ale film prostě neví, co jiného by se scénou udělal. Schválně nemluvím o příběhu, protože Scary Movie žádný nemá a stopáž tvoří jen slabě provázané pásmo skečů z různých hororů posledních let. Většině kvazi komediálních momentů chybí kontext i načasování, a jestli si řeknete, že franšíza takhle koneckonců fungovala vždycky, není to pravda. Ano, první počiny Scary Movie byly otevřeně poskládané z cizích titulů, ale netvořily jen náhodnou sérii obrazů. Tvůrci v první řadě rozuměli filmům, které parodovali, a proto výsledek působil opravdu jako satirický komentář k různým hororovým klišé. Zápletka byla velmi jednoduchá, ale měla jasnou kostru a směřovala odněkud někam, což se o nejnovějším filmu říct nedá.

Pokud chcete argumentovat tím, že nic z toho nevadí, protože film se vůbec nebere vážně, tak na tom přece stojí žánr parodie jako takový. To, že je něco odlehčené, automaticky neznamená omluvu líné scenáristiky, protože mezi vědomě vystavěnou zábavnou blbinou a odfláknutým bordelem bez nápadu, který nedokáže ospravedlnit vlastní existenci, je obrovský rozdíl. Asi tak velký jako propast mezi Scary Movie 1 a 6. Pro hardcore fanoušky z mojí generace přichází nostalgický fanservis a zoufalá snaha zopakovat specifický druh meta-komedie, která fungovala před více než dvaceti lety. Jenže tehdy nám bylo dvanáct a referenční humor ve filmech zažíval vrchol. Dnes ho však internet dokáže dělat rychleji, levněji a přesněji. Jestli si tedy chcete z někoho jen nekorektně vystřelit, zajděte si na Reddit nebo do náhodné sekce facebookových komentářů. Rozhodně nemusíte platit za lístek na nafouknutou, žvýkačkou polepenou, čerstvě vyhrabanou, ale nudou zapáchající mrtvolu dob dávno minulých , která stála 30 milionů dolarů. Já osobně jsem se nezasmála ani jednou, ale v sále se občasné uchechtnutí ozvalo, takže něco úsměvného si tam snad najdete i vy.