Heretik: Děsivý Hugh Grant ukazuje, že i dnes se dá udělat dobrý horor

Hugh Grant je herec, který je známý především díky svým romantickým rolím. V posledních letech se však objevuje stále častěji, i když ne přímo ve vážnějších rolích, ale rozhodně v rolích padouchů. V novém hororu Heretik od společnosti A24 tuto svou stránku posouvá na další úroveň. A i když je to dobrý herec, naštěstí to všechno nestojí jen na něm. Heretik totiž překvapil jak scénářem, tak technickým provedením.

Jak už název napovídá, film se zabývá náboženskými otázkami. Sledujeme dvojici mormonských dívek, které, jak to mormoni dělají všude na světě, chodí od domu k domu a snaží se obrátit lidi na svou víru. Už úvodní scéna filmu je okouzlující. Od práce s kamerou až po nesmírně trapný dialog o pornu mezi dvěma silně věřícími dívkami, který vás zároveň hned na začátku chytře seznámí se všemi důležitými povahovými rysy těchto postav. A už zde je patrné, že jak Chloe East, tak Sophie Thatcher nejsou, co se týče herectví, žádnými začátečníky.

Nakonec dívky na své cestě dorazí do domu zdánlivě milého a starého pana Reeda, který je přivítá a pozve je na borůvkový koláč. Zde však začíná nečekaná hra na kočku a myš, neboť z laskavého starce se vyklube mimořádně inteligentní, zkušený a nebezpečný dravec, na kterého mladé, nezkušené dívky a jejich ne vždy silná víra zjevně nestačí.

Rozhodně musíme pochválit atmosféru celého filmu. Strach a hrůza z probíhajících událostí se postupně stupňuje. Za celý film nezažijete žádný laciný jumpscare a i pasáže, které mohly být řešeny jako jumpscare, byly tak nějak pomalejší. Scénárista a režisér Scott Beck a Byran Woods zde rozehrávají psychologickou hru nejen s postavami, ale i se samotnými diváky. Vydatně jim v tom pomáhá výborná kamera Jung-hoon Junga, která se nebojí neobvyklých úhlů záběru, a vše krásně doplňuje vynikající sound design Eugenia Battaglii s hudbou Chrise Bacona. Protože ano, film je krásnou symfonií obrazu, zvuku a dobře napsaných a zahraných dialogů. 

Hugh Grant zde ukazuje svou standardní, zdánlivě nenucenou tvář, která však v rovině hororu funguje skvěle. Horor se nebojí prokládat vážné momenty vtipnými poznámkami právě od pana Reeda, které ale v rámci situace často vyznívají děsivě. A někdy ani ne, občas se v těchto děsivých a tíživých scénách skutečně nahlas zasmějete. Ale to vše je součástí vynikající psychologické hry, kterou s námi tvůrci na plátně hrají.

Kdybychom měli Heretikovi kromě kotníku něco vytknout, byl by to snad jen příliš klišovitý konec, i když i ten je diskutabilní. Ve skutečnosti měli tvůrci na výběr asi ze tří různých klišovitých hororových konců, kterými by to celé mohli zakončit, takže si museli jeden vybrat. Ale i tento klišovitý konec zde alespoň na malý okamžik nastoluje existenciální otázku, s níž si film celou dobu pohrává. Samotný závěr filmu je však opět lehce nejednoznačný, což napravuje chuť z toho klišé předkonce.

Dál to nebudeme rozpytvávat. Film v druhé polovině mírně, ale opravdu mírně ztrácí dech, ale samotný závěr to ještě docela vynahradí. Podstatné je, že na to prostě a jednoduše jděte do kina.