Fabelmanovi – Nejintimnější film Stevena Spielberga

Kultovní režisér Steven Spielberg je jedním z největších chameleonů filmového průmyslu. Přestože jeho rukopis poznáte na první pohled, každý jeho snímek je jedinečný. Za svou dlouho kariéru nás již provedl například světem dinosaurů, starověkými chrámy, válkou s mimozemšťany, nepříjemnými kulisami druhé světové války i virtuální realitou. V jeho nejnovějším počinu Fabelmanovi však Spielberg přináší nejvíce osobní příběh. A i když budu předbíhat, setsakra dobře se mu povedl.

Částečně autobiografický snímek Fabelmanovi, na jehož scénáři spolupracoval Tony Kusher, mapuje dětství a dospívání Stevena Spielberga. Tedy ne tak úplně. Film je totiž raným životem režiséra jen inspirovaný. Některé události tak nejsou reálné a ústřední rodina ani nenese jméno Spielbergovi. I tak je ale z celého projektu cítit, že je velmi osobní a nostalgický.

Ve snímku odehrávajícím se v poválečné Americe se diváci vžijí do role Sam Fabelmana, chlapce z na první pohled dokonalé židovské rodiny, kterému první návštěva kina změní život. Vlaková srážka z filmu Největší představení na světě se dětskému hrdinovi tak vryje do paměti, že se ji pokusí napodobit se svými vláčky. Stejný pocit se ale ne a ne dostavit. Tedy do doby, než jeho matka Mitzi přijde s nápadem, že srážku společně natočí na kameru.

Z nevinného domácího natáčení se nakonec stane životní vášeň. Diváci mají možnost se Samem prožít dětství a hlavně dospívání, které zabírá velkou většinu stopáže. A stěžejním motivem obou období je samozřejmě filmařina. Zajímavé ale je, jak Fabelmanovi s filmem pracují. Spielberg totiž toto médium prezentuje v dobrém i špatném světle. Tedy jako něco, co dokáže léčit, ale také způsobit hluboké rány na duši.

Sam s filmem roste, oživuje v něm svou bujnou fantazii a okouzluje jím rodinu i spolužáky. Na druhou stranu zjišťuje, že páska dokáže zachytit i nehezké věci, kterých by si bez kamery a možnosti opětovného přehrávání nejspíše nikdy nevšiml. A ty se bohužel týkají jeho nejbližších.

Filmařina je velmi dobře a přirozeně propojená s rodinnou problematikou. Samův koníček je velkým předmětem hlavního sporu mezi jeho rodiči. Manželé Mitzi a Burt, které ztvárnila herecká esa Michelle Williams a Paul Dano, vypadají na první pohled jako dokonalý pár. Milují sebe, milují svou rodinu a pro své děti chtějí jen to nejlepší. Na druhou stranu mají trošku odlišný pohled na život. Mitzi je taková ta správně střelená, umělecky založená žena, která Sama v jeho zaměření podporuje. Naopak otec Burt je sice milující chlap, jenž by se pro Sama, dcery i manželku rozkrájel, ale umění bere jen jako obyčejný koníček.

Fabelmanovi jsou rodinné drama a emotivní konflikt mezi rodiči hraje pré. Skvělé ale je, že Spielberg s Kusherem ke konfliktu přistupují reálnou cestou. Snímek neobsahuje žádné vyhrocené momenty a postavy se jen málokdy dostanou do stavu nepříčetnosti. Stejně tak Sam, který omylem odhalí Mitzino nepříjemné tajemství, zprvu raději mlčí, než aby matku konfrontoval, nebo ihned běžel žalovat otci. Rozvod a nevěra jsou v naší společnosti často brány jako velmi ošemetné téma, o kterém aktéři neumí mluvit. A přesně takovým způsobem ho předkládají i Fabelmanovi.

Na druhou stranu je nedostatek hutnosti občas na škodu. Zvláště u emotivních scén. Snímek obsahuje nespočet momentů, při kterých vám minimálně ukápne slza. Tvůrci ale nenechají diváka ve smutku moc dlouho koupat a vše téměř ihned vyváží nějakou hláškou. Fabelmanovi s humorem celkově nešetří. Naštěstí jsou ale všechny vtipy lehké a použité opravdu s citem.

Od Fabelmanových nečekejte žádné velké zvraty a epické scény. Snímek je skutečně komorní a stojí hlavně na perfektních dialozích. Svůj úděl na tom samozřejmě mají postavy, které jsou mistrovsky napsané i zahrané. Z manželů Mitzi a Burta doslova sálají emoce a láska k jejich potomkům. Velkým překvapením je ale i začínající herec Gabriel LaBelle v roli pubertálního Sama, který má našlápnuto na velkou kariéru. Úplnou třešničkou pak jsou veteráni Judd Hirsch a David Lynch, kteří se postarali o nejzapamatovatelnější momenty celého filmu.

Kromě dokonale napsaných dialogů a postav film samozřejmě exceluje i z řemeslného hlediska. Ať už se bavíme o kameře Janusze Kamińského, výstavbě scén, střihu i kostýmech, vše je mistrovská práce. Spielberg je synonymem filmařiny a Fabelmanovi to potvrzují. Zvláště v komorních scénách, ze kterých režisér dokázal udělat něco velkého a strhujícího.

Spielbergův rukopis je ale znát i v použitých motivech, které jsou pro jeho tvorbu ikonické. To je ale vcelku pochopitelné, jelikož je snímek volně inspirován jeho skutečným životem. Pokud tedy nejste znalí jeho životní cesty, Fabelmanovi vám vlastně prozradí, proč Spielberg ve svých filmech často pracuje například s problematikou otcovství či dětskou nevinností.

Pro Spielbergovi filmy je taktéž ikonická i hudba Johna Williamse a u Fabelmanových tomu není jinak. Tentokrát ale nečekejte žádný epický soundtrack. Williams si byl při skládání vědom, že Spielbergův nejnovější snímek je komorní a tomu samozřejmě odpovídá i hudební podkres. Skladby se vám tedy nevryjí do hlavy, ale skvěle fungují a nádherně podkreslují celkovou atmosféru.

Fabelmanovi jsou tedy důkazem, že Steven Spielberg nepatří do starého železa. Nebudu lhát, když řeknu, že se mi do kina moc nechtělo. Přece jen, jsem spíše běžný divák a drama rozhodně není mým šálkem čaje. Ve finále jsem si ale snímek extrémně užil a hltal jsem každou minutu z dvě a půl hodiny dlouhé stopáže. Ať už se bavíme o skvělém scénáři, dechberoucích hereckých výkonech či precizní řemeslné práci, Fabelmanovi jsou prostě mistrovským dílem a také adaptem na nejlepší film letošního roku. Jen je občas škoda, že emotivní pasáže nejsou hutnější a nenechají diváka ve smutku trochu déle vykoupat.

Komu tedy mohu snímek doporučit? Myslím si, že téměř všem. Fabelmanovi sice jsou rodinným dramatem, ale zároveň jsou natočené tak, aby si je dokázal užít nejen náročný, ale i běžný divák. A já jsem toho důkazem, protože s takhle hřejivým pocitem jsem z kina už hodně dlouho neodcházel.