Christopher Nolan je pořád ve formě. A jeho krásná Odyssea je toho jasným důkazem

Nebudu lhát. Jedním z nejlepších dárků předloňských Vánoc byla zpráva o tom, že ve výrobě je nová filmová adaptace Homérovy Odyssey, kterou si ze všech možných současných filmařů vzal pod palec Christopher Nolan. Christopher „fakin“ Nolan! Což je prostě úplně neuvěřitelná kombinace. Snímek nyní po dlouhém čekání konečně dorazil do kin. A jak se povedl? Pojďme se na to podívat. 

Jak by snad každý měl vědět, původní epos vypráví o mazaném ithackém králi Odysseovi, jehož vychytralost zajistí Řekům vítězství v dlouholeté válce s Trójou. Nyní se Odysseus vrací se svými muži zpět domů za svou manželkou Pénelopou a synem Télemachem, ovšem nejenže se mu plavba zatraceně protáhne, ale zároveň na ni bude muset čelit všemožným nebezpečím. Pénelopé a Télemachos na Ithace mezitím musí čelit problému v podobě houfu nápadníků o královninu ruku, přičemž někteří z nich mají nekalé úmysly.

Kolem filmu začaly vířit poměrně silné emoce už celé měsíce před premiérou. Ale hej, nyní zde máte recenzi od někoho, kdo si o kvalitách toho filmu udělal názor až poté, co ho viděl. Já vím, je to neuvěřitelné, ale skutečně je to tak.

Odyssea je v první řadě klasická Nolanovka se vším všudy. To znamená, že i tentokrát se můžete těšit na naprosto parádní vizuální stránku, která v IMAXu ve spojení s monumentálním zvukem funguje fantasticky. Pokud existuje film, který si říká o velké plátno, je to právě tenhle. Což ale u Nolana není nic nového, co si budeme povídat.

V rámci Nolanova osobitého režijního rukopisu nepřekvapí ani to, že je značná část filmu vyprávěna nelineárně, což ale respektuje i strukturu původního Homérova eposu, který s časovou linií pracuje podobně. Přišlo mi i, že snímek tak trochu balancuje mezi velkolepým dobrodružným spektáklem a téměř až takovým existenciálním rozjímáním. Místy člověk dokonce nabude dojmu, že Nolan tentokrát natočil spíše takový intimnější film pro trpělivější publikum než klasický divácký blockbuster. Což ale neznamená, že by šlo o nějakou utahanou artovku, vůbec ne, snímek má po většinu doby velice slušné tempo a mnohé akční sekvence mají opravdu grády. Kupříkladu jedna akční pasáž v Tróji mě doslova přikovala k sedadlu, čemuž výrazně napomáhala i fantastická hudba od šikovného Ludwiga Göranssona. Zrovna v oné scéně dokázal skvěle pracovat s dramatickou gradací, kdy postupně zrychlující údery bubnů celou scénu neustále stupňovaly a dodávaly jí patřičnou intenzitu. Nolan má své řemeslo zkrátka zvládnuté do nejmenšího detailu, takže není žádným překvapením, že je celý film od začátku do konce audiovizuálně opravdu působivý.

Hodně se mi také líbí, jak film zkoumá charakter samotného Odyssea. A to bez přestřeleného patosu nebo sentimentu. Film se opakovaně vrací k jeho činům, motivacím i tíze určité odpovědnosti za životy mužů, které vede. A když pod jeho vedením umírají, sice to nebere na lehkou váhu, ale i tak k tomu přistupuje s jistou dávkou pragmatismu. Nejde sice o nějakou mega komplexní psychologickou sondu, přesto se jedná o dostatečně propracovaný portrét na to, aby z něj vznikla uvěřitelná a lidská postava, jejíž vnitřní dilemata mají skutečnou váhu. Svým způsobem to i trošku připomíná Nolanova Oppenheimera, který rovněž stavěl svého hrdinu před otázku, jakou cenu mají jeho rozhodnutí a zda lze vůbec unést tíhu jejich následků. Odysseu tak lze v tomto ohledu vnímat jako takového tematického nástupce, který dále rozvíjí i určité protiválečné poselství.

Ani zde nečekejte, že film bude obsahovat úplně všechny Odysseovy „zastávky.“ Bylo ostatně poměrně jasné, že ani téměř tříhodinový film nedokáže obsáhnout celý rozsah původního eposu. Chybí zde tudíž například setkání s Aiolem nebo Fajáky, ale zrovna u těchto sekvencí lze jejich vynechání filmu bez větších výhrad odpustit. Přestože se ale Nolan tohoto nesnadného úkolu zhostil se ctí, adaptovat tak monumentální a rozvětvený příběh do podoby soudržného filmu si i tak vybralo svou daň. Některé výrazné pasáže z původního eposu totiž působí možná až moc uspěchaně. Místy jsem měl pocit, jako by šlo jen o nějaké body na storyboardu, které bylo nutné rychle si odškrtnout, aby zbyl prostor pro jiné kapitoly filmu, kterým chtěl Nolan věnovat větší pozornost. Hodně je to například patrné u scény se Skyllou a Charybdou, která za mě postrádala velkolepost i napětí, jaké bych zrovna od Nolana očekával. Podobně tomu bylo třeba i u Sirén, u kterých jsem upřímně také doufal, že s nimi filmaři vymyslí něco zajímavějšího.

Přestože film obsahuje nadpřirozené bytosti i magii, působí poměrně dost uzemněně. Ovšem paradoxně právě tato střídmost mu dodává také osobité kouzlo. Výrazně k tomu ostatně přispívá i upozadění řeckých bohů. Hermes ani Poseidon se na plátně vůbec neobjeví, přestože je druhý jmenovaný několikrát zmíněn. Jedinou bohyní, která ve filmu dostává výraznější prostor, je Athéna v podání Zendayi, ale i její přítomnost je taková poměrně nejednoznačná. Nolan tak dle mého záměrně nechává otevřené, zda jde skutečně o božskou bytost, nebo spíše o jakési ztělesnění Odysseových myšlenek, pochybností a podvědomí, což mi přišlo skvělé.

Co se hereckých výkonů týče, tak si nemůžu stěžovat, páč Nolan dal dohromady dosti působivý ansámbl. Matt Damon v roli Odyssea je fajn, ale mně osobně se obzvlášť líbila Samantha Morton v roli kouzelnice Kirké a pak ještě Robert Pattinson jakožto padouch Antinoos. Dávejte tomu Cedrikovi víc záporných rolí, tomu klukovi to prostě jde! Anne Hathaway jakožto Pénelopé byla také skvělá a film dává její a Telemachově dějové lince dostatek prostoru, díky čemuž jejich osud nepůsobí jen jako vedlejší odbočka od hlavního Odysseova putování, ale jako důležitá součást celého příběhu.

Vím, že řada lidí měla už po trailerech problém také s kostýmy, které… ano, v některých momentech skutečně mohou působit, jako by se filmovalo s partou začínajících LARPerů. Jenže (a teď asi některé lidi naseru) Odyssea je především mytologický příběh, nikoliv rekonstrukce nějaké historické události. Proto mi přijde naprosto v pořádku, že si film dovoluje pracovat s nějakou výraznou stylizací a určitou svérázností, ať už v případě kostýmů nebo třeba způsobu, jakým jednotlivé postavy mluví a jaký používají slovník. Hej, třeba Bratříčku, kde jsi? od bratří Coenů je v podstatě taky adaptace Odyssey, která na to šla fakt dost svérázně. A ejhle, jak skvělý z toho byl film.

Zkrátka a dobře, pokud vám strašně moc záleží na historické přesnosti, bude vás to ve filmu asi vážně štvát. A musíte s tím počítat před návštěvou kina. Mě osobně to ale moc nerušilo.

Mimochodem, je mi jasné, že na tuhle recenzi klikli i lidé, kteří doufali, že na tenhle film budu strašně nadávat a tvrdit, jaká to je "odporná libtardí woke sračka" jenom kvůli určitým dvěma hereckým volbám. K tomu řeknu jen to, že se nehodlám zabývat irelevantními píčovinami. Sorry.

Pokud ale někomu opravdu tak strašně moc vadí černošská Helena Trojská, že kvůli tomu na ten film nechce do kina, tak jenom zde řeknu, že z celého toho tříhodinového kolosu je ve filmu asi jenom dvě tři minuty.