ČERNÁK: Kdy končí umění a začíná oslava zla?

Glorifikace masového vraha, popularizace temné historie Slovenska nebo obraz zločinců v maskách jakýchsi soudobých „antihrdinů“. To jsou jen některé z výtek, které se snesly na adresu životopisného akčního dramatu o cestě a činech Mikuláše Černáka. Příběh jednoho z největších a nejobávanějších bossů slovenského podsvětí ožil na plátnech kin v loňském krimi thrilleru MIKI a dnes tu máme jeho druhý díl s názvem ČERNÁK.

 V tomto videu vám řeknu, proč byste se měli podívat na tento dvoudílný titul. Chci se ale také zaměřit na to, proč tyto filmy vůbec vznikají. Žijeme v časech, kdy fenomén "true crime" zažívá nebývalý rozkvět, ale odborníci i filmaři stále častěji kladou důraz na to, abychom na jméno a tvář vraha zapomněli. Příběhy jsou dnes často vyprávěny z pohledu obětí a jejich rodinných příslušníků nebo policistů, což může nepochybně zabránit tomu, aby se ze zločinců stávaly jakési „morbidní celebrity“. Není to totiž jen záležitost pokoutních fandomů, ale fascinace krvavými historkami z podsvětí už dávno pronikla i do mainstreamu. Jenže v případě Mikuláše Černáka a éry, která otevřela dveře zkratkám k moci a bohatství, je obětí celá naše společnost. Ostatně i v samotném filmu zaznívá myšlenka, že to, co nám politici a mafiáni tehdejší garnitury zaseli, budeme sklízet my a naše děti ještě dlouho. Tato věta nebyla nikdy pravdivější a výstižnější než dnes, kdy se situace Slováků zdá být téměř bezútěšná.

Na Slovensku je jen málo lidí, kteří by neznali jméno Mikuláš Černák. Čeští diváci však možná nevědí, jak se jeho divoká a poměrně brutální osobní historie úzce prolíná s chaotickými politicko-společenskými reáliemi devadesátých let. Chlapci z vesnice Telgárt na Horehroní, původně řidiči linkového autobusu, se během pouhých čtyř let podařilo stát se slovenským „kmotrem“ - bossem všech bossů. Dodnes mnohé traumatizují historky o téměř teatrálních mafiánských popravách, uříznuté hlavě bývalého policisty vystavené na střeše auta nebo smrti jako platbě za skutečného tygra. Nemluvě o výpalnictví, vydírání, zastrašování, explozích aut či vraždách na objednávku, to vše s dohledem a požehnáním tajných služeb. K dnešnímu dni se Černák přiznal k 16 vraždám, ale hlasy z podsvětí hovoří, že jich může být až 20 nebo 30. Situace po sametové revoluci nebyla na lidi tohoto kalibru institucionálně připravena a je třeba říci, že ani personální složení vlády si s mafiány nedělalo těžkou hlavu. Ba právě naopak. Skupiny podobné Černákově gangu prorůstaly do struktur státu, privatizovaly jeho majetek v nepoctivých aukcích nebo vyřizovaly účty výměnou za beztrestnost. Za kratší konec tahala nejen policie, ale i obyčejný civilní element, který byl prostě nucen řádění mafiánů strpět.  

Zde se realita sráží s fikcí, neboť mnozí diváci měli pocit, že tyto skutečnosti tvůrci v prvním filmu neadresovali dostatečně. Ostatně Mikuláš Černák, odsouzený na doživotí, si za mřížemi odseděl již 27 let a nyní usiluje o předčasné propuštění. Objevily se tedy názory, že načasování filmu MIKI poněkud přispívá, i když možná neúmyslně, k popularitě kultu jeho osobnosti. Asi se nemůžeme příliš divit, proč se zejména mladým lidem líbí obraz „drsňáka“ ověšeného zlatem, kůží a zbraněmi, s tygrem na řetězu po svém boku. Drahá auta, krásné ženy, honosné vily či osobní ochranka. Populární kultura nás po desetiletí láká na zromantizovaná fiktivní vyprávění, v nichž se určitý životní styl spojuje s luxusem, mocí a nebezpečím. Jenže Mikuláš Černák není neškodná fiktivní postava jako Vito Corleone, Tony Montana nebo Vlk z Wall Street. 

Film MIKI je pomalejší, atmosférické dílo, které se více než na dějovou akci zaměřuje na náladu doby, psychologii postav a vizuální realismus. Jeho síla spočívá v syrovosti a pravdivosti - nesnaží se být sentimentální ani moralistický. Poselství tvůrců je třeba číst mezi řádky. Je patrné, že scenárista filmu Miro Šifra a režisér Jakub Kroner vnímali oba tituly jako jedno dílo. I když je třeba říci, že jak MIKI, tak ČERNÁK fungují dobře i samostatně. Pro pochopení děje tedy nepotřebujete nezbytně vidět předchozí film, ale pokud chcete znát kontext, měli byste. První film ostatně vyznívá téměř jako úvod, s důrazem na expozici a gradaci před zásadnějšími bouřlivými událostmi dvojky. 

ČERNÁK rozhodně nabírá na intenzitě a je nejen akčnější a vizuálně působivější, ale vzhledem k počtu vražd, které znalci slovenských poměrů jistě poznají, má zápletka i větší emocionální dopad. Musím vyzdvihnout především výborné dialogy, které byly výstižné, velmi uvěřitelné a dobře promyšlené. Navíc herecké obsazení podává fantastické výkony, od Milana Ondříka v hlavní roli až po Dušana Cinkotu a Gregora Hološka jako jeho partnery v „podnikání“. Zvlášť se mi líbil Miroslav Hanuš coby náměstek tajné služby, přičemž jako bych viděla samotného Jaroslava Svěchotu z dobových záběrů. Jedinou výtku mám v tomto ohledu ke košickému bossovi, kterého ztvárnil Ivo Krešić. Tipuji, že právě tato postava byla předabována a jeho hlasový projev mě vyrušoval, jelikož zněl méně přirozeně. 

Kostýmy, scénografie a celková výprava s tehdejšími audiovizuálními materiály jsou prakticky jedna k jedné, ale film rozhodně nezůstává v deskriptivní rovině. Tvůrci uvážlivě pracují i s kamerou a střihem, které jsou nejen dynamické a dobře udržují napětí, ale také skutečně doplňují i zvýrazňují narativ. Například mě zaujalo, jak se hned na začátku pracuje s motivem krve. Téměř v každém záběru má Černák od ní umazané ruce, které se pak neúspěšně snaží smýt v misce s vodou nebo ve sněhu. Je to pěkný implicitní odkaz na pozdější snahu mafiánů vyvinit se ze svých zločinů, ale také to podtrhuje charakter samotného Černáka. Jak tvůrci filmu i herci opakovaně přizvukovali, nejedná se o žádného sociopata či psychicky narušeného člověka. Mikuláš Černák se od svých vrstevníků - vesnických kluků, co nechodí pro ránu daleko a sní o lepší životní úrovni - příliš nelišil. Z mého pohledu film není ani tak o Černákovi, jako o společenském stavu jakési „ nepříčetnosti“ ze svobody, kterou někteří zkrátka neunesli a začali si normalizovat chování, které v žádném případě normální není. 

Rozhodně však tohoto muže neomlouvám a myslím, že to nedělají ani tvůrci. Pokud někdo tvrdí, že film Černáka glorifikuje, tak ho prostě nepochopil. Tam, kde první díl možná dával prostor pro polemiku, druhý přináší jasný a jednoznačný vzkaz. Kdybyste však náhodou toto poselství v průběhu stopáže přesto přehlédli, v závěru zazní i z úst vyšetřovatele jako zřejmá, úderná a nepřehlédnutelná tečka. Titul je kritikou systému, jehož jsou zločinci devadesátých let a počátku tisíciletí zvráceným produktem. To ovšem neznamená, že i oni jsou obětí prostředí nebo doby, protože svoboda znamená rozhodovat se samostatně, ale také přijmout odpovědnost a následky.

Ve výsledku pro mě film nemá jediné hluché místo, a to doslova, protože jeho děj skvěle doplňuje a atmosféricky zdůrazňuje vynikající hudba. Díky ní, působivým scénám a silným hereckým výkonům je nejen mementem slovenské historie, ale i komplexním filmovým zážitkem pro ty, kteří hledají především kvalitní napínavé kriminální drama. Každopádně se jedná o poctivou domácí filmařinu, na kterou se vyplatí zajít do kina. Jen bych si opravdu nejdříve pustila první film, neboť věřím, že by se tyto tituly měly číst společně, jedině tak je příběh ucelený a kompletní.