Bod obnovy - Výtečné české sci-fi světové úrovně

Už jste dnes zálohovali? To je otázka, která mě v posledních dnech neustále pronásleduje. Je to vlastně hlavní motto českého kyberpunkového sci-fi filmu Roberta Hloze jménem Bod obnovy. S ním jsme již jinak vedli rozhovor. Očekávání od filmu byla z mé strany poměrně vysoká, protože už od prvního teaseru jsem zavětřil nejen svěží vítr pořádného žánrového filmu z české produkce, ale především plnohodnotné a dobře vypadající sci-fi. A dopadlo to tak dokonale, že i má očekávání byla překonána.

Bod obnovy nás zavede do blízké budoucnosti roku 2041, kdy životní úroveň a rostoucí násilí donutí lidi požadovat ústavní právo na jeden úplný lidský život. Problémy s tzv. nepřirozenou smrtí řeší systém Bodu obnovy, kde se pravidelně zálohuje celá vaše mysl, vzpomínky, osobnost a charakter. A v případě, že se vám stane něco nepříjemného, jednoduše nahrají vaše vědomí zpět do těla a vy žijete dál, jako by se nic nestalo. Nicméně i tento systém má své mouchy, takže absolutní vražda je stále možná. A přesně takovou věcí se zabývá detektiv Em Trochinovská, kterou zde skvěle hraje Andrea Mohylová.

V podstatě se jedná o kriminální thriller, který dýchá nejen sci-fi a kyberpunkem, ale také jistou inspirací severskými detektivkami a některými staršími noirovými filmy. V důsledku toho mohou některé postavy v určitých momentech působit poněkud málo emotivně, ale nemyslím si, že by se zde odehrávalo nějaké prkenné herectví, jde jen o záměr. Mojí nejoblíbenější postavou se však stal detektiv Europolu, tedy agent Mansfeld, kterého si Václav Neužil vyloženě užíval. Jeho síla je hlavně ve výrazu tváře a mikromimice, které dokonale dokreslují vlastnosti jeho postavy.

Dialogy sice občas trochu šustí papírem, ale není to nic hrozného a kromě jedné či dvou scén mi to spíše opět přišlo jako něco, co k žánru prostě patří. Těch klišé je tu poměrně dost. Návštěva podsvětí, problematická protagonistka, která zpracovává vnitřní trauma, nejednoznačný zločin a spousta dalších situací, které nebudu rozebírat, abych vám je nespoileroval. Každopádně je to ale něco, co do žánru prostě patří. A přesně to tam očekáváme. Tohle je nakonec kyberpunková sci-fi a všechny nápady, kterými se tento druh sci-fi zabývá, jsou tu vlastně už od osmdesátých let. Možná proto se objevují názory, že příběh vlastně není příliš originální, ale takzvaná žánrová klišé mohou být ve skutečnosti užitečným prvkem vyprávění. I když jsou zatížena negativními konotacemi, vytvářejí pocit souběžnosti, protože v divákovi evokují něco známého. Usnadňují pochopení složitých témat a myšlenek.

Vytvořit sci-fi v roce 2023, kdy všichni nosíme telefony výkonnější než někdejší stolní počítače, není snadné. Technologie v tomto filmu proto slouží spíše k nastolení myšlenek, sociálních nebo právních otázek a k tomu, aby se o nich mluvilo. A to Bod obnovy plní skvěle. Všechny informace o světě či postavách se dozvídáte průběžně spolu s Trochinowskou. Ani jednou nemáte pocit, že je toho na vás moc, vše se dozvíte přesně tehdy, kdy potřebujete, a pracujete jen s tím, co ví i hlavní hrdinka. Možná se vám stane, že závěrečné rozuzlení odhalíte dříve než ona, ale to jen dokazuje, že vás nečekají žádné nesmyslné zvraty vytvořené jen pro efekt. Naopak, vše zde dává smysl a logicky do sebe zapadá. Zároveň vám tvůrci necpou vysvětlivky do chřtánu a objevují se zde informace či souvislosti, kterých si všimnete pouze v případě, že jste pozorným divákem. Třeba v podobě názvu souboru, detailu na fotografii ve složce nebo titulku v novinách.

Velmi silnou stránkou filmu je především vizuální zpracování, a to hned v několika rovinách. Nejde jen o dechberoucí speciální efekty, které jsou doslova světové úrovně a doplňují film tak krásně, že máte problém poznat, co bylo zpracováno prakticky a co v postprodukci. Ale to dává smysl, protože režisér často a pravidelně komunikoval s týmem VFX a přímo se podílel na výrobě, ale zároveň měl jasnou představu o potřebách i omezeních natáčení, takže záběry správně pořídil a vhodně nastavil. Což je přesný opak toho, co dnes dělá například Marvel nebo Disney.

Pak je tu samozřejmě kamera. Zde se vyznamenal kameraman Filip Marek. Ve filmu se střídají velké celky na město nebo prostředí jako vystřižené z posledního Blade Runnera s úzkými polodetaily na tváře postav nebo předměty, zatímco vše kolem je silně rozmazané, zejména v pohybu. Váš pohled se tak soustředí přesně na to, co vám tvůrci chtějí ukázat. To vytváří velmi specifickou atmosféru a zdá se, že to posloužilo i tomu, aby se v některých momentech nemusely zbytečně počítačově upravovat věci v pozadí. Kamera se navíc nebojí neobvyklých úhlů a sama slouží jako vyprávěcí prvek.

Efekt dotváří hudba. Přestože přesně zapadá do scén, v nichž je použita, a také do žánru, není zapamatovatelná a neobstojí zcela sama o sobě, s výjimkou jedné konkrétní klavírní skladby, ale i to souvisí spíše s dějem. Zklamalo mě také, že nikde ve filmu není výrazný hudební motiv, který jsme mohli slyšet ve všech trailerech. Místo toho se dočkáme pecky s názvem Vidím to, jako by to bylo včera od Vladimira 518 a Katarzie, která zazní v titulcích. Přiznám se, že mi v hlavě hraje ještě teď, ale stejně bych dal přednost tématu z traileru a doufám, že se mi podaří najít oficiální soundtrack k filmu, pokud tedy někdy vyjde. Jinak ale skladatel Jan Šléška odvedl svou práci dokonale.

Bod obnovy mě navzdory mému očekávání překvapil. Přikláněl jsem se k označení skvělá česká sci-fi, ale to je málo. Bod obnovy je totiž výborná sci-fi, která pouze pochází z Česka. A určitě bude fungovat i v zahraničí, možná ještě lépe než u nás. Hlozovi se totiž skutečně podařilo vytvořit film s unikátním vizuálem, který není jen nějakým západním kyberpunkem. Praha budoucnosti v Bodu obnovy vypadá česky, případně spíš středoevropsky.

Nakonec mi film v mnoha ohledech připomíná hororovou videohru Observer, která se o něco podobného pokusila v Polsku, a také to fungovalo na jedničku. I když jsem se snažil najít na filmu chyby, nakonec jsou pro mě tyto „problematické“ pasáže něčím, co k žánru prostě patří a bez nich by to nebyl dobrý žánrový film. V konečném důsledku se však jedná o film, který funguje jako celek. Takže si ho užijete, i když vám některé jeho aspekty budou vadit víc než mně. Proto se těším na případnou další tvorbu Roberta Hloze, Filipa Marka nebo Jana Šléška. Vytvořili totiž něco, co se tu neobjevilo už desítky let. A právě proto stojí jejich film za návštěvu kina.