Barbie je chytřejší, než vypadá. Růžovoučká komedie (nejenom) o feminismu má švihlé kouzlo

,,Ježiš, to bude strašná hovadina!“ Něco takového si možná řeklo mnoho lidí poté, co se dozvěděli, že o panence Barbie vznikne hraný celovečerní film. A když posléze vyšly první fotky s Margot Robbie a Ryanem Goslingem, kteří ve snímku ztvárňují hlavní pár… ehm, teda pardon, chtěl jsem říct sousedy, tak mnozí třeba ještě přitvrdili a řekli si: ,,No ježimarja, to bude vyloženě arci-hovadina!“ Ono se zprvu mohlo zdát, že snímek o Barbie bude nějaký trapný a laciný odpad na úrovní filmu Trhni si s Paris Hilton, jenže ti, kteří věděli, kdo za snímkem stojí, byli možná opatrně optimističtí. Barbie totiž z části napsala a zrežírovala Greta Gerwig, na několik Oscarů nominovaná filmařka a herečka, která svými předešlými filmy jako Lady Bird (2017) a Malé ženy (2019) dokázala, že má dostatek talentu i za kamerou. Vzhledem k tématům, kterým se Barbie věnuje, se ale vlastně nelze příliš divit, že se právě ona ujala této nové, střelené a řádně růžovoučké komedie, která na první pohled do její filmografie úplně nepasuje. 

Gerwig je režisérkou, která se zaměřuje především na příběhy ženských postav. A za tu dobu, během které ve světě filmu působí, si už stihla vytvořit charakteristický styl, jenž se většinou skládá z komplexního a autentického zkoumání psychologie ženských hrdinek. Onen styl je patrný i v Barbie, byť přes tu všechnu růžovou nemusí být hned vidět. Na scénáři navíc ještě pracoval její partner Noah Baumbach, kterému například vděčíme za filmový skvost jménem Manželská historie (2019). Tito dva tak spojili síly pro unikátní komedii, ze které se už stává jeden velký fenomén.

Příběh filmu nás zavede do krásňoučkého, veseloučkého a řádně růžovoučkého Barbielandu, zdánlivě dokonalého utopického světa, ve kterém jsou všechny ženy Barbie a skoro všichni muži zas Kenové. Stejně jako u původních hraček společnosti Mattel, tak i zde jsou Barbie samozřejmě hlavními hvězdami, přičemž Kenové jsou jen takové atraktivní podržtašky. I zde se nacházejí živé panenky všeho druhu. Prezidentka Barbie, mořská víla Barbie, těhotná Barbie a mnohé další. Hlavní hrdinkou se stává stereotypní Barbie v podání Margot Robbie, jež však začne procházet jistou… řekněme existenciální krizí, kterou odstartují myšlenky na smrt a… PLOCHÉ NOHY. COŽ JE SAMOZŘEJMĚ HRŮZA!!! V rámci toho se bude muset vydat do skutečného světa, aby se z oné krize dostala. Spolu s ní se ale na onu výpravu vydá také jeden z Kenů v podání Ryana Goslinga, který si z velké části krade film pro sebe.

Na Barbie se dá chválit mnohé. Dobrá výprava, podmanivé vizuály, sympatičtí herci, případně i slušné tempo. Film navíc silně přičichává i k magickému realismu nebo možná i dadaismu, je v něm totiž hned několik nadpřirozených prvků a sekvencí, nicméně samotné postavy to příliš neřeší a považují to za zcela normální věc. A některá hudební a taneční čísla oplývají tou správnou energií, ze které možná i vy budete chtít vyskočit ze sedačky a z plna hrdla třeba zapět: ,,I´M JUST KEN!” 

Významnou věcí byl ve filmu samozřejmě humor. Ten v některých částech funguje, v některých zas vůbec. Už dlouho jsem neviděl snímek, jenž by do sebe takto kombinoval jak chytré a vtipné mrkačky třeba na Stanleyho Kubricka, Marcela Prousta a Monty Pythony, tak i uřvané sekvence připomínající něco z hrozných parodií jako Velký biják. Občas tvůrci s těmito vtípky zabodují, jindy je to zkrátka „cringe“. Vlastně bych možná i více ocenil, kdyby film s těmi fóry přece jenom trochu ubral na plynu a nechrlil je jak na běžícím pásu. Chápu, že pro takto účelně kýčovitu podívanou je to vhodné, ale i tak se mohl trochu krotit. 

Nyní bych se ale rád dostal k tomu, co dělá z filmu tak zajímavé dílo. Barbie mohla být úplně jednoduše lacinou komedií bez hloubky, ve které se tvůrci pouze snaží přijít s co nejvíce absurditami a bláznivými situacemi, u nichž se může zasmát celá rodina. Ovšem zde tomu, právě kvůli výše zmíněným dvěma filmařům, kteří normálně netočí filmy pro masy, úplně není. V minulých desetiletích se překrývaly názory na to, co hračky Barbie vlastně o ženách vypovídají. Podle některých různorodost jednotlivých druhů panenek oslavuje emancipaci a dokazuje, že ženy se mohou stát, čímkoliv chtějí. Podle jiných jsou ale panenky symbolem nemožných standardů a zastaralých vidin o tom, jak by měla ideální ženská vypadat. 

Greta Gerwig si ve filmu v podstatě posvítí na oba dva názory, v rámci čehož nám nadělí zábavnou oslavu feminismu, která v první polovině začne nesmírně dobře, ale v poslední třetině šlápne na plyn až příliš. Film tak zajímavým způsobem zkoumá nejenom strasti a komplikace, kterým ženy musí čelit, ale zároveň chytře pokládá otázku, co vlastně Barbie pro lidstvo znamená. A posvítí si jak na ty dobré stránky, tak i na ty špatné. Stoprocentně se najdou lidé, kteří kvůli tomu budou film označovat za „neomarxistickou, woke, SJW, libtardí, feminazi propagandu”, ale dívat se na to takto jednodimenzionálně je zkrátka hloupé. Dělá si ten film srandu třeba z kapitalismu, patriarchátu a typických představ o tom, co znamená být muž? Ano, obzvlášť v části, kdy Goslingův Ken s šokem zjistí, že ve skutečném světě mají navrch především muži, v rámci čehož si posléze umane, že by mohl zavést podobný režim i v Barbielandu. 

Film ale zbytečně a nějak povrchně muže neshazuje, ani z nich nedělá nějaké „hloupější“ bytosti. Vlastně bych i řekl, že sekvence s Kenem, který se učí být „pravým mužem“, patří mezi ty nejpovedenější z celého filmu. Do určité míry snímek možná i paroduje dnešní alfa samce, kteří radí všem těm betám, jak to udělat, aby mu ženský padaly k nohám: ,,Hej, žena nemá ráda hodné kluky. Musíš být bad boy, ale nesmíš být hajzl. Nesmíš ji všechno odkývat. A když jí budeš hrát od srdíčka na kytaru a dívat se jí přímo do očí, bude tvoje, kámo.“

Určitou sebereflexi zde řeší obě dvě pohlaví, díky čemuž se i dočkáme několika fungujících emotivních scén, během kterých si člověk může na chvilku oddechnout od té téměř konstantní srandy. Film se ale slušně posmívá i samotné firmě Mattel, kterou ve filmu z podstatné části zastupuje fantastický Will Ferrell. Ten ve snímku vystupuje spolu se svými korporátními kolegy, kteří se ho drží jako klíště. Vlastně se ani nedá říct, že by se jednalo o nějaké jednotlivce, film je vyobrazuje tak, jako kdyby spolu s Ferrellem tvořili nějakou jednu velkou entitu, jednu hydru s několika hlavami, která se sice neustále ohání slovy o feminismu, ale ve skutečnosti jim jde především o zisk. Vlastně by mě hrozně zajímalo, jak na film reagovali představitelé samotného Mattelu, kteří snímek produkovali.

Gerwig všechna tato témata řeší s velkým citem. Nejenže člověka baví, ale zároveň ho už nabádá k tomu ,aby se nad těmito věcmi alespoň trochu začal zamýšlet. Dělá to ale nenuceně a taktně, což (ještě ve spojení s oním pitoreskním vizuálem) jen přidává na šarmu celého filmu. Pak ale přijde poslední třetina, během které najedou začne film všechny své myšlenky a svou filozofii vyloženě rvát divákovi do chřtánu. A nějaká taktnost je rázem ta tam. Filmu to dost uškodí, protože najedou začne strašně mudrovat, čímž se i začne vytrácet ono kouzlo, které si během první poloviny filmu tak hezky budoval.

I samotná struktura vyprávění začne v poslední třetině trochu ztrácet půdu pod nohama a už to zkrátka nefunguje tak dobře. Jistým přešlapem byla také dějová linka se dvěma postavami ze skutečného světa, respektive matkou a její dcerou, které mají na stereotypní Barbie z příběhového hlediska zásadní vazbu. Obě dvě tyto postavy film dobře nakousl, ale ve výsledku mi přišlo, že film úplně nevěděl, jak si s nimi vlastně poradit. Během poslední třetiny se lidé v kině smáli asi nejvíc, ale za mě je to bohužel velice viditelná vada na kráse jinak více než slušného filmu, kvůli které jsem musel výrazně strhnout celkové hodnocení. 

Barbie je ale ve výsledku kvalitní společenskou satirou, která svá závažná témata prezentuje řádně žoviálním a okouzlujícím způsobem. Díky tomu na něj přitáhne i masy, které se příběhům s podobnými tématy většinou vyhýbají. Zaručeně se bude jednat o snímek, který ne všichni ocení. Je strašná škoda, že film hodně sráží na kolena zmíněná poslední třetina, ve které se kouzlo celého filmu začne hroutit jako domeček z karet, ale i tak jsem z kina odcházel spokojený.

Nenechte se odradit tím, že je to snímek o feminismu. Mnoho lidí má bohužel stále tendenci si pod tím slovem představit bandu hysterek, které nenávidí muže, ale Barbie ničím takovým jednoznačně není. Je to trhlá, ale zároveň inteligentní komedie, kterých se v poslední době nenatočilo mnoho. A i přes nějaké ty přešlapy si tak jednoznačně zaslouží respekt.