Sci-fi thriller 65 měl dle mého názoru ambice stát se filmovým černým koněm prvního kvartálu letošního roku. A to nejen díky oblíbenému Adamu Driverovi v hlavní roli, ale rovněž i dvojici režisérů Scott Beck a Bryan Woods, kteří se v minulosti postarali o scénář originálního hororu Tiché místo. 65 ale své ambice v realitu neproměnil a na stříbrná plátna se tak dostalo průměrné béčkové sci-fi s několika lekačkami, které vás při prvním sledování pobaví, ale do měsíce si na něj nejspíše nevzpomenete.

Příběh se zaměřuje na pilota Millse z planety Somaris, který se musí vydat na dvouletou vesmírnou misi, aby získal peníze na léčbu své smrtelně nemocné dcery. Během cesty se ale loď srazí s asteroidem a pilot musí nouzově přistát na nejbližší planetě. A světe div se, tou planetou je naše Země před pětašedesáti miliony let, kdy krajinou brouzdali nebezpeční dinosauři. Mills ale v lodi nebyl sám. Z ostatních členů posádky, kteří figurovali jako náklad, přežila jen malá dívka Koa. Dvojice tedy vyšle nouzový signál a vydá se na patnáctikilometrové putování k druhé části vraku lodi, která disponuje záchranným modulem. Cestu jim ale značně komplikuje nehostinná prehistorická krajina plná gejzírů, pohyblivých písků, bažin, obřího hmyzu a samozřejmě i hladových a nebezpečných dinosaurů.

A to je vše. Od 65 nečekejte žádné komplikované sci-fi. Příběh je extrémně plochý a divákům nenabízí žádné tajemno ani nečekané momenty. Už od prvních okamžiků víte, že se Mills pohybuje na Zemi, a že se to všude hemží prehistorickými plazi. A zároveň je to ta jediná věc, co se dozvíte. Snímek totiž absolutně postrádá jakékoliv budování světa.

Mills a Koa jsou členy vyspělé civilizace, která desítky milionů let před zrodem nás, pozemšťanů, disponuje samonabíjecími střelnými zbraněmi, různými hightech udělátky a umí cestovat vesmírem. Jak je to možný? To se nedozvíte. A to samé platí i pro příběhovou omáčku okolo hlavních hrdinů. Zatímco o Millsovi víte jen to, že je pilot, má manželku a těžce nemocnou dceru, v případě Koy se vlastně nedozvíte vůbec nic. Hlavním důvodem je samozřejmě extrémně krátká stopáž 93 minut, kterou tvůrci věnovali hlavně napínavým akčním pasážím a trochu také vztahu mezi hrdiny. 

Akce je ve filmu dost a většinou se na ni dobře kouká. Adam Driver je bývalý Mariňák, a i když ve filmu bojuje jen se CGI dinosaury, je na první pohled poznat, že , jak se takticky pohybovat a jak ovládat střelnou zbraň. Na akci mi ale vadila vysoká míra náhody, díky které mohla každá přestřelka skončit ve prospěch Millse a Koy. Ať už se bavíme o střelné zbrani nebo nějaké environmentální výhodě, vše bylo vždy na tom potřebném místě. Zapomínat ale nesmím ani na stereotyp. Většina akčních pasáží s nebezpečnými plazy má vlastně stejný průběh. Dvojice narazí na dinosaura, Koa začne pištět a utíkat, Mills dostane pár ran ocasem, drápy nebo zuby a pak se mu nějak povede protivníka zlikvidovat. Akce ale ve finále není jen o dinosaurech a diváci se dočkají i hojného počtu dalšího přírodního nebezpečí.

Jak jsem již zmiňoval, dalším stěžejním bodem je vztah „otec–dcera“. Ten do děje přidává alespoň nějakou emoční vrstvu a částečně snímku odlepuje nelichotivou nálepku bezduchého akčního sci-fi. Je tu však problém v tom, že i když ve vás vztah vyvolá emoce a budete hrdinům fandit, ať vše bez problému přežijí, celé budování pouta je příliš instantní. Osobně mi přišlo, že si Mills s Koou přišli do noty asi pět minut po jejich první interakci. To se ale dá částečně omluvit tím, že si pilot do holčičky promítal svou vlastní dceru. No a pro Kou byl Mills jedinou osobou, která jí v ten moment mohla poskytnout bezpečí.

Vcelku originálním prvkem na vztahu hlavních hrdinů je jazyková bariéra. I když Mills a Koa nejspíše pochází ze stejné civilizace, nemluví stejným jazykem. Celou dobu se tak mezi sebou dorozumívají hlavně neverbální komunikací a nějakými základními anglickými slovy, které pilot holčičku naučí. I zde ale nastávají díry ve scénáři, protože ve vypjatých momentech najednou Koa rozumí i složitějším větám, aniž by jí Mills předem neverbálně vysvětlil význam.

K hereckým výkonům žádné výhrady nemám. Adam Driver zvládl skvěle zahrát jak citlivější momenty, tak i akční pasáže, kde naplno využil již zmiňovaný vojenský výcvik. A svou roli dobře zvládla i patnáctiletá Ariana Greenblatt. Vyzdvihnout ale musím i Millsovu pravou dceru v podání Chloe Coleman, která se ve filmu oběvovala hlavně prostřednictvím flashbacků a video nahrávek.

Nějakou formu pochvaly si rovněž zaslouží i tým stojící za vizuálními efekty. Dinosauři, zvláště ti velcí, vypadají opravdu dobře. Jejich zpracování sice nedosahuje kvalit těch z Jurského parku, ale praktické efekty vypadají vždy líp než ty počítačové. Kvůli „nízkému rozpočtu“ snímku, který se pohyboval okolo 90 milionů dolarů, ale není CGI vždy úplně konzistentní. Jak už jsem říkal, dinosauři vypadají dobře. Problém ale nastává například na úplném začátku při průletu vesmírem, kdy je jeden záběr oku lahodící a na druhý se doslova nedá koukat. A výbuchy taktéž nevypadají úplně vábně. Nicméně vzhledem k rozpočtu se ani nedalo čekat, že bude vše perfektní.

65 rozhodně není žádný komplikovaný sci-fi hit. Nenabízí komplexní příběh, naprosto kašle na budování světa a obsahuje mnoho chyb, scenáristických děr a berliček. Je to prostě komorní béčkový sci-fi thriller o silném chlapovi a křehké dívce, které k přežití motivuje „rodinné“ pouto. Já jsem si film v kině vlastně užil a perfektně jsem si u něj odpočinul. A věřím, že to tak budou mít i další diváci, kteří nemají potřebu koukat jen na náročná audiovizuální díla. 

Pokud tedy holdujete vysokooktanovým akčňákům, které si na nic nehrajou, nebo prostě máte fakt rádi dinosaury, na film si klidně zajděte. Osobně si myslím, že 65 je přesně ten typ snímku, který si pustíte po těžkém dni v práci, dáte si dobrý popcorn a prostě vypnete.