28 let poté je zvláštně působivá zombie poezie, která nebude pro každého

Co si budeme povídat. Natočit v dnešní době zajímavý a alespoň částečně originální zombie film, který není komedie, není nic jednoduchého. Většina novodobých přírůstků do žánru recykluje dějové šablony a situace, které jsme viděli už tisíckrát. Možná i milionkrát pokud jste stejně jako já velcí fanoušci Živých mrtvých. Tvůrci se proto musí snažit, aby přišli s něčím čerstvým, nápaditým, ale zároveň to nepřepálit tak, aby z toho nebyla jen další stylová katastrofa bez hlavy a paty.

Je proto fajn, když takový úkol padne na filmaře, kterým se už něco takového v minulosti povedlo. 28 dní poté od režiséra Dannyho Boylea a scenáristy Alexe Garlanda, patří k přelomovým dílům moderního zombie žánru. Nejenže změnilo způsob, jak o zombících přemýšlíme, ale posunulo i technické, stylistické a tematické hranice. Zombíci, kteří nebyli mrtví, ale nakažení, uměli běhat. Syrový vizuál díky levné digitální kameře, v rámci čemuž film působil spíš jako nalezené domácí video z konce světa. A konečně, hrozbu nepředstavovali jen nakažení, ale i normální lidé. Na svůj slavný odkaz a na následné volné pokračování 28 týdnů poté, nyní oba pánové navázali se svým dalším společným projektem.

A to nejenom jedním. 28 let poté je první částí plánové trilogie, ve které znovu zavítáme do Británie potýkající se epidemií viru zuřivosti. Už první upoutávka lákala na něco skutečně speciálního. Ovšem otázka je jasná. Zdařil se jim návrat k britským zombíkům?

Jak se dalo čekat, příběh se odehrává 28 let po vypuknutí epidemie viru zuřivosti, který dal lidstvu pěkně zabrat. Ale zatímco zbytku Evropy se podařilo vir eliminovat, Velká Británie mu naopak zcela podlehla. Britské ostrovy se tak ocitly v karanténě, ze které nikdo neměl povoleno odejít. Ze země se tak stala drsná a nebezpečná země, kde nad zdravými jedinci visí konstantní hrozba ze strany nakažených a kde mladé generace vůbec neví, co to jsou mobily, internet nebo Skibidi Tolilet.

Hlavním hrdinou se stává dvanáctiletý chlapec Spike v podání Alfieho Williamse, který v bezpečí žije u komunity na chráněném ostrůvku spolu se svým zkušeným otcem Jamiem, jehož ztvárnil Aaron Taylor-Johnson, a se svou vážně nemocnou matkou Islou v podání Jodie Comer. Na Alfieho tak čeká jeho první velká výprava do nebezpečného vnitrozemí, v rámci které ale odhalí víc, než by čekal.

28 let poté je… zvláštní film. Především ve své první třetině působivě balancuje mezi realismem a pak takovým bizarním halucinogenním stavem. Jeho atmosféra a především vizuální styl se zcela vymyká žánrovým konvencím, protože do sebe kombinuje znepokojivé avantgardní prvky, jako jsou infračervené scény v noci s nakaženými, s nečekanými prostřihy na středověké bojovníky, čímž vytváří snový a možná až vyloženě poetický zážitek.

Film ve vás tak velice rychle a účinně vyvolá dojem, že tohle stoprocentně nebude žádné tradiční zombie pokoukání. Díky těmto prvkům tak snímek krapet připomíná Garlandovy zrežírované filmy jako Ex Machina a Anihilace, které měly podobně působivou atmosféru a pracovaly s oním podprahovým zneklidněním i vizuální symbolikou. Právě ona hutná atmosféra, kterou v některých částech skvěle doplňuje vcelku neobvyklý hudební výběr, patří mezi nejsilnější části filmu. I třeba při klidných scénách někdy během noci, kdy spolu postavy vedou konverzaci, lze v pozadí slyšet vzdálený křik a zvuky nakažených, kteří číhají nedaleko. Skoro to působí, jako kdybyste byli ne v zamořené Británii, ale na úplně jiné planetě, kde platí zcela jiná pravidla než ta, co známe.

Hodně tomu pomáhá také rozhodnutí natočit snímek na moderních iPhonech, což je v podstatě takové pomrknutí na ony digitální kamery, které Boyle použil u 28 dní poté. S těmi si tvůrci náležitě pohráli třeba při scénách zabíjení nakažených, kde vícero telefonů umístěných vedle sebe nasnímá akci tak, že se obraz velice efektně doslova přelije do jiného úhlu. Výsledný efekt pak hodně připomíná slavnou techniku, která byla použita u prvního Matrixu. Ve filmu ji uvidíme hned několikrát. A i přestože to vypadalo napoprvé působivě, upřímně mě to pak vcelku rychle omrzelo, protože to posléze působilo možná až moc videoherně. Rozhodně se ale musí ocenit, že Boyle a Garland zkouší takto experimentovat a nepřestali hledat nové cesty, jak zombie žánr ozvláštnit.

Když už je řeč o videohrách, tak vcelku překvapivé bylo, že 28 let poté zde představí několik různých variant nakažených. Máme zde tradiční rychlé zombíky, pak tlusté a pomalé hroudy, co se umí jen šourat, a nakonec takzvané alfy, dvoumetrové hromotluky, co obětem trhají hlavy i s páteří a je těžké je sundat. Je to zvláštní rozhodnutí, které by člověk skutečně čekal spíše od videohry, ale překvapivě to zde funguje. Nakažený svět tím získává na hloubce, jako by šlo o zmutovaný ekosystém s vlastní hierarchií predátorů.

Pokud se náhodou bojíte, že film bude sledovat podobnou dějovou formuli, kterou má třeba The Last of Us, to znamená zkušený fousatý přeživší plus dítě, se kterým zkoumá zbídačený svět, tak žádný strach. Vím, že to tak podle trailerů možná vypadá, ale snímek se nakonec vydal cestou, kterou jsem upřímně nečekal. Hlavním hrdinou je stále Spike, ale s každým z rodičů prožívá na pevnině zcela odlišný příběh. A spolu s tím se mění i samotná atmosféra a vypravěčský styl filmu. Pasáže s Aronem Taylorem-Johnsonem připomínají klasické napínavé prozkoumávání postapokalyptického světa s dávkou akce, zatímco scény s Jodie Comer mají melancholický, až dojímavý nádech a posouvají film blíž k osobnímu dramatu.

Onen přechod sice nebyl zrovna nejobratnější, ale obě dvě části filmu mají jistojistě něco do sebe. Kvůli tomu ale má snímek bohužel občas trochu problém s tempem a především někde kolem druhé třetiny mu najedou začne docházet dech. Zas ho ale chytne v poslední části, která sice není kdovíjak akční, ale emoce jsou zde bezpochyby nejsilnější. 

Co se hereckých výkonů týče, tak si nemůžu stěžovat, Johnson i Comer jsou oba skvělí a stejně to platí i pro Ralpha Fiennese, který zde ztvárnil takového podivného doktora z vnitrozemí. Obzvlášť velkou pochvalu si ale zaslouží Alfie Williams, ze kterého evidentně roste nový velký talent. Přiznám se ale, že mě trochu znervóznil samotný konec, který láká na další díl. Přišlo mi, že je tónově úplně mimo, ale snad tvůrci vědí, kam s tím mají namířeno.