Vraťte nám temnou fantasy!

Možná jste si všimli, že už nějakou dobu jsou populární AI generovaná videa a obrázky, které simulují nostalgickou estetiku temné fantasy 80. let. Vzpomínáte si na ty filmy našeho dětství nebo mládí, které nás přenesly do pestrobarevných pohádkových krajin magie a mystiky někde na hraně snové reality. Tak trochu jako výplody starých legend s podmanivou, ale zároveň dost znepokojivou atmosférou a maskami těsně na hranici uncanny valley efektu. Na první pohled vypadají jako živé scény z divadelního představení spojující dětsky nevinný sladký sentiment s pocitem zvláštní nepohody a napětí.

Kam se však poděl tento druh filmové fantasy? Jak vznikl, čím byl tak unikátní a proč na něj zkrátka nemůžete zapomenout?

Určitě je vám jasné, že fantasy žánr na filmovém plátně nevznikl ve vzduchoprázdnu. Dovolím si dokonce říct, že nikdy bychom nedostali zfilmovanou sérii Harryho Pottera ani Tolkienův legendární svět v hrané podobě, nebýt pohádek jako Sinbad the Sailor (1947), Mrazík (1964) nebo Sůl nad zlato (1982). Že mi nevěříte? Kořeny filmového fantasy sahají až do 50. let, kdy se objevily první úspěšné pokusy přinést divákům kouzlo mýtů a lidových pohádek.

Když řeknu Arabské noci (1947), The Glass Slipper (1955), Hoffmanovy povídky (1951) nebo Darby O'Gill and the Little People (1959) asi nám to moc neřekne. Na druhé straně pamětníkům možná blikne žárovka u filmů Pohádka o caru Saltánovi (1966), Ilja Muromec (1956) či Oheň, voda a lstivé úskoky (1967). Ačkoli se vám název v hlavě nemusí vybavit, při pohledu na jejich retro estetiku cítíte cosi povědomého a je tak dost pravděpodobné, že nějaké to nudné nedělní odpoledne se tyto tradiční pohádky otřely i o vás. Skleněné střevíčky, nevinné panny, zlé macechy, začarované meče, živá voda, proměny ve zvířata, bájné poklady, záhadné nestvůry, víly kmotřičky, morálně nejednoznační dědečkové či mravokárná poselství. 50. i 60. léta vlastně postavila základy filmové fantasy na klasických pohádkových tropech, jenže už při letmém pohledu na vizuál těchto titulů vidíme rozdíly mezi západní a východní produkcí.

Hollywood využíval nejnovější technologie – širokoúhlé formáty a Technicolor, které umožňovaly vytvářet bohaté, živé barvy i dramatické světelné efekty. Estetika byla orientovaná na iluzi dokonalého světa, často se opírající o exotiku, majestátnost a romantismus. Pohádkový boj dobra se zlem je vystaven se zřetelem na jednotlivce – hrdinu, který díky své odvaze a cti překonává překážky, poráží tyranské vládce či zákeřné magické entity. Děj zpravidla odrážel západní představy o individuální svobodě, vítězství a ochotě riskovat pro větší dobro. Celkové vyznění příběhu bylo velmi pozitivně orientované na individuální dobrodružství a seberealizaci. Nechyběla optimistická muzikálová čísla a důraz na rodinné motivy přetavené do Disneyho animované tvorby. V 60. letech však popularita fantasy pohádek na Západě začala klesat v důsledku vzestupu sci-fi žánru a dystopických témat. Válka ve Vietnamu i volání po antimilitarismu podnítily zájem Američanů o realističtější tvrdší zápletky, ale také vlnu cynismu vůči idealizovaným světům a zjednodušujícím morálním poselstvím pohádek.

Filmový průmysl východního bloku se však od začátku vydal odlišnou cestou. V komunistickém Sovětském svazu zpočátku panovala ideologická nedůvěra vůči „pověrečným“ fantaziím, ale od 30. let se režim začal smiřovat s tím, že lid prahne po úniku od reality. Výsledkem byl ohromný rozmach nádherně zpracovaných velkolepých výprav do ruských bylin, slovanského folkloru a lidových pověstí. Starší ročníky se mnou možná nebudou souhlasit, ale tyto filmy v sobě často nesly politický podtext. Pod bohatou scénografií, podmanivými kostýmy a působivými praktickými efekty se skrývala nenápadná propagandistická ponaučení. Konec konců vznikaly pod státním dohledem a bylo by naivní věřit, že tuto všeobecně oblíbenou platformu režim nevyužil. Na Východě neexistovala tak silná tradice osamělého hrdiny, který by všechno řešil sám. Hlavní protagonisté byli součástí širšího kolektivu – ať už šlo o rodinu, vesnici nebo celou společnost, osobní úspěch hrdiny závisel na spolupráci. Jednotlivci nakonec zkrátka museli sjednotit své úsilí v boji proti společnému nepříteli. Na rozdíl od západní produkce, kde byly postavy rozděleny na jednoznačně dobré nebo zlé, východní filmy naznačovaly určitý vývoj a růst. Například Ivan z Mrazíka je zprvu marnivý, sobecký i povrchní a příběh ho za to patřičně potrestá. Proměna v medvěda je výsledkem tlaku vzdát se individuálních ambicí pro vyšší cíl – sloužit společnosti jako nezištný, pracovitý a oddaný mladý muž, kterému bude odměnou láska i bohatství. Když se tedy nad tím takto zamyslíte, politická ideologie je patrná.

Navzdory tomu, ale možná i právě proto jsou východní filmy z tohoto období výrazně temnější, a to nejen vizuálně. Zmíněný motiv morální nejednoznačnosti posouvá tradičně černobílou pohádku do sféry fantasy, kde hrdinové řeší morální dilemata. Také magické bytosti, které často symbolizují přírodní síly, dokážou postavám ve správnou chvíli poradit a podat pomocnou ruku, ale stejně dobře umějí být pomstychtivé, kruté či neúprosné jako sama příroda.

Kultura se pohybuje ve vlnách, ale ne vždy chronologicky a geograficky rovnoměrně, proto skočme teď rovnou do Československa 80. let. Právě zde se totiž temnější přístup k pohádkovému materiálu zrcadlí. Díky menšímu politickému tlaku vznikl prostor pro více experimentální zpracování, která jdou za hranice tradičního pohádkového vyobrazení. Popolvár největší na světě (1982), Mahuliena, zlatá panna (1989), Perinbaba (1985), Plavčík a Vratko (1981), Nebojsa (1988) nebo Král Drozdí brada (1984) jsou tituly, které se vyznačují melancholickým tónem, komplexnějšími zápletkami a pesimistickými prvky. Svět fantazie zde nebyl jen místem úniku z reality, ale také konfrontace s těžkými otázkami o povaze dobra a zla, lidské přirozenosti, zodpovědnosti či hrdinství samotného. Ve vizuální rovině najdeme tmavší chladné odstíny, výraznější kontrasty a stylizovaná, ale přece jen jaksi surově realistická prostředí – temné magické hvozdy, ale také zabahněné uličky podhradí. Zvláštní napětí a mysteriózní atmosféru podtrhovala také abstraktní hudba – žádné epické soundtracky, ale často syntezátory a elektronické efekty, které byste tu rozhodně nečekali. Právě s tímto vším se rodilo kouzlo nečekaného, znepokojivého, ale magneticky přitažlivého podžánru temné fantasy. To však zdaleka není všechno.

Co mají společného komiksy, Dungeons and Dragons, wrestling, metalová hudba a náhlá popularita Arnieho Schwarzeneggera? Když se v 70. a 80. letech setkali akční hrdinové s magickým realismem, vznikl subžánr fantasy, který se nazývá sword & sorcery – tedy meč a čarodějnictví. Ještě v první polovině 20. století totiž přišel na scénu dějin americký spisovatel Robert E. Howard, který v roce 1932 publikoval pulpovou povídku The Phoenix on the Sword a představil tak divokého, brutálně silného, nezastavitelného, ale zároveň bystrého barbara jménem Conan. O téměř čtyřicet let později Conanův svět bohů, démonů a drsných výprasků Marvel zpracoval jako komiks, čímž dramaticky zasáhl do vývoje populární kultury. Lidé si Conana okamžitě masově zamilovali a spolu s oblibou fantasy literatury i boomem RPG her na hrdiny se odstartovala nová vlna zájmu Hollywoodu o magická dobrodružství. Navíc v 77. vyšel také první Star Wars film a studia pochopila, že publikum zbožňuje velkolepé imaginativní příběhy.

Barbar Conan se stal instantním kinohitem, který prorazil cestu béčkovým titulům jako Red Sonja (1985), Masters of the Universe (1987), Conquest (1983), Deathstalker I (1983), Bojovník a čarodějnice (1984), Ator, pán ohně (1982), Beastmaster (1982) a spoustě dalších. Do kin přicházely nové kousky doslova každých pár měsíců a do konce dekády jich vzniklo nejméně 37. Ještě před érou Conana stačí jmenovat například filmy Souboj titánů (1981), Drakobijce (1981), nebo Hawk mstitel (1980), aby vám už z názvu bylo jasné, že dějové rámce bývaly přímočaré. Heroická fantasy pro dospělé chlapce – jednoduchý, ale charismatický hrdina, důraz na akci i efektní souboje, spoře oděná svůdná žena, ale také silný vliv evropských – zejména řeckých a severských mýtů. Formulkovitost příběhů, tragické herecké výkony a poměrně nízké rozpočty se staly značkou žánru sword & sorcery. Jenže tyto filmy mají své campové kouzlo. Označit dílo termínem „camp“ je vlastně laskavý způsob, jak říct, že je něco tak špatné, až je to dobré. Jde o přehnaně teatrální, kýčovité, často neúmyslně směšné snímky, které však mají upřímnou snahu zaujmout. Nemilujeme je navzdory nedostatkům, ale kvůli nim.

To je jako s Marvelem – teď na to nadáváte, ale za dvacet let budete za jeho filmy nostalgicky plakat. Ne snad proto, že by byly všechny opravdu fantastické, ale spíše nesou silnou stopu doby, podobně jako tyto fantasy akční béčka. Možná jste si při pohledu na ně říkali, že všechny vypadají, jako by někdo zfilmoval WWE nebo soutěž Mr. Olympia. Protože to tak v principu je. Podobně jako zápasníci wrestlingu jsou i tyto postavy v pozici hrdinů či antagonistů s extrémními vlastnostmi. Jsou nejen fyzicky zdatní a vyrýsovaní jako lajna v parlamentu, ale také stejně naolejovaní. Kromě archetypálních postav mají dané filmy dynamické divoké tempo, odrážející esenci rockové hudby 70. a 80. let. Tvůrci tedy čerpali inspirace ze všeho od kulturistiky až po heavy metalová alba. Ve filmech tak nakonec rezonovala určitá punková nekorektnost a nespoutanost, která později z mainstreamové fantasy zmizela. Pro dnešní diváky se staly takovou časovou kapslí, která je produktem doby a uchovává její specifickou atmosféru. Je tedy dost pravděpodobné, že i naše současná tvorba bude pro budoucí generace fungovat podobně. Ačkoli totiž žánr sword & sorcery vyprodával kinosály a v televizi běžel prakticky neustále, lidé nadávali, že tehdejší filmy stojí za hovno. Naštěstí tu byla druhá větev temné fantasy.

80. léta byla pro filmovou tvorbu ve skutečnosti mimořádně kreativní fází experimentování. Politické a sociální napětí na východě i západě se projevovalo také v kinematografii, přičemž se ve filmech odrážela směs optimismu s pesimismem. V opozici k surové akci sword & sorcery vznikl subžánr dark fairy tale, který vychází z tradičních pohádkových a mýtických vzorců. Obohatil je však o onen prvek temnoty, melancholie a dichotomie mezi krásou a tragédií. Vezměme si takový Nekonečný příběh (1984). Hlavní hrdina Bastien musí prostřednictvím chlapce Atreyua čelit apokalyptické hrozbě, že kouzelnou říši Fantazie pohltí děsivá Nicota. Strastiplná, ale strhující cesta za záchranou princezny je plná úžasu, ohromujících bytostí, hřejivých momentů i vzrušujících dobrodružství.

Jenže nás všechny, kteří jsme tento film viděli v raných letech života, spojuje jedna scéna – a vy víte, o které mluvím – kdy skončilo naše dětství. Hned na začátku filmu je zřejmý kontrast mezi pohádkovou strukturou a tragickými prvky, které příběhu přidávají hloubku i emocionální rezonanci. Už samotný motiv Nicoty je symbolickým obrazem pro ztrátu něčeho vzácného a neodvratnou přítomnost smrti nebo zániku. Atreyu je postaven před sérii nebezpečných zkoušek a musí se konfrontovat s vlastními obavami a pochybnostmi. Jenže navzdory své statečnosti v bažinách selhává, protože okolnosti jsou mimo jeho kontrolu a tato chvíle je neskutečně děsivá nejen pro dítě, ale i dospělého. Premisa tak sice stojí na fantasy absurdní zápletce, ale předkládá filozofické existenciální otázky o vztahu naděje a zoufalství, představivosti a reality, života a smrti. To je těžký kalibr na pohádku, ale přesto se film s lehkostí pohybuje mezi dětským snem a dospělou skutečností. Jedním z esenciálních základů žánru je tedy fakt, že se tvůrci nebáli vkročit do temnoty a dotknout se bytostného strachu v každém z nás. Na druhé straně apelují na sílu nezkrotné představivosti, která nás osvobozuje od sevření každodennosti – naší touhy po smysluplných dobrodružstvích, hrdinství a transformaci. Právě tato fascinující směs neustálého boje a naděje nutí diváky se do daných světů neustále vracet.

Z vizuálního hlediska šlo o vrchol praktických efektů a maskérského umění. Jelikož počítačová grafika byla ještě v plenkách, tvůrci využívali praktické efekty, loutky, masky, animatroniku a stop-motion. Nemožnost realisticky simulovat nadpřirozené prvky vytvořila groteskní nedokonalost, která se stala základem pro estetiku budící úžas i diskomfort. Jinými slovy onen uncanny valley efekt přispěl dojmu, že se nacházíme někde mezi světy v surreálním snu, který se místy mění v noční můru. Scénografie se vyznačuje specifickými omezeními vyplývajícími z technologických možností doby, a zároveň výrazným divadelním stylem, který vznikl jako reakce na ně. V před-CGI éře, kdy rozpočet na filmy často neumožňoval rozsáhlé exteriérové natáčení nebo nákladné speciální efekty, byli tvůrci nuceni kreativně přistupovat k výstavbě světů. Tak se zrodila estetika expresivních ručně vyrobených kulis a přehnané stylizace. Atmosféricky nasvícené jeskyně s fialovým kouřem a papundeklové paláce nepůsobily uvěřitelně ani autenticky, ale právě v jejich nedokonalosti spočívá jejich půvab. Filmy jako Labyrint (1986), Temný krystal (1982), Legenda (1985), Willow (1988), Excalibur (1981), Meč statečných: Legenda o Siru Gawainovi a Zeleném rytíři (1984), Jestřábí žena (1985), Dobrodružství Barona Prášila (1988) nebo sága o princezně Fantaghiró (1991–1994) byly jedinečné a mohly vzniknout jen v těchto podmínkách. Bohužel, více ambiciózní projekty, které jsou dnes kultem, nevydělaly tolik, kolik se doufalo, a hollywoodská studia začala mnohem opatrněji investovat do originálních fantasy námětů. Zároveň nastupovaly nové trendy a na dveře pomalu klepaly digitální efekty.

V 90. letech filmaře uchvátil gotický horor a především jeho nejikoničtější zástupci. Do kin se dostaly drahé adaptace klasiky jako Dracula (1992) Francise Forda Coppoly či Frankenstein (1994) s DeNirem a Helenou Bonham Carter. Čarodějnice a bosorky také slavily mainstreamový úspěch s tituly Čarodějnice z Eastwicku (1987), Hokus Pokus (1993), Čarodějnice (1990), The Craft (1996) nebo Magická posedlost (1998). Zatímco dosud byla fantasy ukotvena tak, že muž má epický quest a žena je hlavně dáma v nesnázích, kterou je třeba zachraňovat, díky těmto snímkům se karta maličko obrátila. Ženy se ocitly ve středu temného světa, ať už jako agentky osudu nebo chaosu. Zkoumala se témata ženského přátelství, solidarity i sexuality, a tvůrci začali více experimentovat s komediálními prvky. Tato doba nám dala nejkultovnější verzi Addams Family (1991, 1993) a do toho se svébytným nositelem odkazu temné fantasy stal Tim Burton. Jeho tvorba sama o sobě vytvořila subžánr gotické fantazie a pokud vás zajímá detailní rozbor rukopisu tohoto režiséra, udělala jsem o něm samostatné video:

Dalším dozvukem temné fantasy 80. let byly filmy, které se pokusily modernizovat klasické pohádky a legendy pro tehdejší publikum. Příkladem jsou filmy Sněhurka: Příběh hrůzy (1997), Sen noci svatojánské (1999), Merlin (1998), Dračí srdce (1996) nebo Věčný příběh (1998). Celkově však lze říct, že daný žánr jako populární filmový trend ustoupil. Kinosálům dominovaly rodinně laděné fantazie, naopak televizi vzaly útokem pokusy o oživení sword & sorcery atmosféry. Hercules, Ioláos, Xena, Gabriela a Joxer statečně nesli štafetu dobrodružství, akce, legend i úsporného oděvu vždy, když jsme se vraceli domů ze školy. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří se brali občas až příliš vážně, si tyto seriály nebály udělat samy ze sebe legraci.

Držte si však klobouky, přátelé, protože milénium dobývalo svět všemi těmi luxusními eposy, které postavily nový standard fantasy, i díky tomu, že měly k dispozici roční rozpočet banánové republiky. Popkulturu zasypala lavina adaptací oblíbených knižních sérií a rodinných fantasy blockbusterů, které vrátily magii na výsluní mainstreamové kinematografie. Akorát že v přístupnějším family-friendly balení. Tradice temnějšího a umělečtějšího přístupu zanechala stopu například v tvorbě režiséra Guillerma del Tora a jeho děl jako Faunův labyrint (2006) nebo Hellboy (2004). Novou mustrou 21. století se stal fenomén fairy-tale reimaginings a na tomto frontu je dodnes střídavě oblačno. Na jedné straně jsou tituly zmíněného Tima Burtona a zajímavé projekty s potenciálem jako Imaginárium Dr. Parnasse (2009), Pád (2006), Kletba bratří Grimmů (2005), Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic (2013) či Maleficent (2014). Na druhou stranu si doplňte jakoukoli blbost od Netflixu, které se pravděpodobně i v této chvíli produkují jako na běžícím pásu.

Temná fantasy pronikla do young adult žánru, přičemž tato fúze může perfektně fungovat, protože i dospívání je něco mezi sladkou pohádkou a fakt divným surreálním hororovým tripem. Morální dilemata, vnitřní konflikty, strach, smutek, bolest, ale také boj se skutečnými i symbolickými démony je emocionálním pojivem pro mladé diváky. Do mixu se přidá ještě špetka toho pikantního milostného trojúhelníku i rebelování vůči autoritám a napínavé fascinující dobrodružství je rázem na světě. Navíc právě tato odnož přinesla oproti předchozím érám nejvíc ženských protagonistek a vím, že by mě to mělo těšit, ale je tu háček. Myslím si, že popkultura opravdu potřebuje víc samostatných schopných hrdinek a stále je nemá. Generické girl-boss šablony, které se nejen chovají jako jedna, ale ještě i vypadají úplně stejně, můžeme poslední dobou přehazovat vidlemi. Samoúčelný „girl power“ marketing bez opravdového ponoru do ženského prožívání skutečně nepomáhá, ba právě naopak. Můžeme se prosím vrátit k animované Mulan a princezně Fantaghiró, ženám, které se učily na vlastních chybách, osobnostně rostly a vpřed je hnala empatie, ne toxická agresivita? Máchání mečem v dešti a slow-motion příchody jsou sice super na kameru, ale kde zůstal tvrdý trénink, odhodlání, zranitelnost a laskavý postoj?

Pojďme si to tedy shrnout: Temná fantasy, pokud ji tak chceme nazývat, je dnes podžánr těžko definovatelný, protože někdy se pod ním myslí jakákoli fantasy s ponurejší, hororovou atmosférou, jindy konkrétní vlna filmů 80. let. Ta specifická estetika na pomezí pohádky a surreální noční můry však úplně nevymizela – část její DNA přešla do velkých fantasy sérií, část do nových subžánrů. Nic ale už naplno nenahradilo kouzlo filmů jako Labyrint, Legenda, Willow či Nekonečný příběh. Byly produktem své doby – doby, kdy se filmaři odhodlali experimentovat, spojovat dětské s dospělým, ačkoli tato odvaha nebyla vždy odměněna okamžitým ziskem. Moje srdce však po nich stále piští a věřím, že za tím není jen nostalgie.