Možná i vy máte v srdci film, který kritici nevynášejí do síní vysokého umění, ale přesto vám svým vzrušujícím, dobrodružným nasazením rozproudí krev v žilách. Jenomže filmová série Underworld není jen jednorázová dávka latexu, chlupů a adrenalinu. Navždy totiž zanesla na mapu fantasy žánru slovo vlkodlak a stala se vzorem pro další filmové, seriálové a dokonce i videoherní podoby tohoto fascinujícího tvora. Dal mu nejen duši, styl a hloubku, ale také nezaměnitelný vzhled. Ačkoli někteří Underworld odepisují jako pokus o Matrix bez filozofických floskulí nebo Bladea s ženskou hrdinkou, tahle série znamená mnohem víc a často se mu nedostává dostatečného uznání.

JULIE MÁ FOBII ZE SLUNCE A ROMEA DĚSÍ MĚSÍC

 Ach, ta dnešní generace se svými problémy, povzdechl by si Shakespeare. Tvůrci prvního filmu se totiž inspirovali jedním z nejstarších příběhů lidstva a sice příběhem zakázané lásky v nepříznivých podmínkách. Romeo a Julie představují tróp zvaný star-crossed lovers - zkrátka milenci, kterým hvězdy nepřejí. Přestože se milují jako koně, osud jim vždycky stojí v cestě a končí tragicky. Jako koně. Nicméňe Selene a Michael se probudili a zvolili si násilí. Namísto lpění na dnes již patetických narativech alžbětinského dramatu zasadil Underworld mileneckou zápletku do širšího kontextu historického nepřátelství a války, která po staletí rozdělovala dvě ikonické fantasy rasy. 

Tento konflikt mezi upíry a lykany je silně provázán s otázkami třídní hierarchie a politické moci. Upíři, prezentovaní jako aristokracie s feudální strukturou, považují vlkodlaky za podřadné, primitivní a nehodné společenského postavení. Naproti tomu vlkodlaci bojují za své právo na svobodu a rovnost, což do fantasy vyprávění vnáší silný podtext třídního boje. Tuto alegorii na sociální rozdíly však rozmetá jedna balisticky přesná porce romantiky, o které jsme nevěděli, že ji potřebujeme. Upírka Selene a kříženec Michael jsou ztělesněním jednoty na pozadí mezirasových sporů, kterým se vzepřou svou vzájemnou láskou a vůlí bojovat. Tento motiv pak najdeme i ve vztahu mezi vlkodlakem Lucianem a upírkou Sonjou, ale později filmy zdůraznily také rozpor mezi „tradičními“ hodnotami a moderními vědeckými metodami. Otázky mocenského postavení okořenily o složitosti genetické manipulace a její zásah do přirozeného řádu věcí.  

Já vím, že si literáti rvou vlasy, ale já předsi jen miluju, když filmaři předělají literární klasiku na akční drama. Bylo by však chybou myslet si, že Underworld se zapsal do dějin díky jakémusi „filozofickému významu“. To vše je ve skutečnosti spíše kulisou pro strhující a vizuálně podmanivou mytologii tajemného světa temné gotiky, frenetické akce a futuristických prvků. Estetická volba tvůrců je zodpovědná za silnou vizuální identitu série, která vyčnívá i nad ostatními filmy z nadpřirozené škatulky. Barevná paleta je charakterizována tmavými, často namodralými tóny, které posilují chladnou a depresivní atmosféru.

Tento "modrý filtr" balancuje na hranici mezi komiksovou estetikou a onou gotickou temnotou, což poskytlo skvěle padnoucí rámec pro kontrast mezi upířím gestapem v latexu a punkovými lykany z kanálového undergroundu. Dané škatulky byly natolik chytlavé, že je později převzaly i další tituly a začaly zobrazovat upíry a vlkodlaky přesně na těchto koncích spektra. Jistě namítnete, že to byl právě Blade, kdo jako první oblékl upíry do kožených sexy oblečků, a máte pravdu. Jenže Underworld znamenal revoluci právě v zobrazování vlkodlaků.  

VLKODLACI PRO NOVÉ TISÍCILETÍ

Před Underworldem byli vlkodlaci často prezentováni jako brutální, neinteligentní stvoření, odsouzená sloužit coby monstra v hororových filmech. Archetyp vlkodlaka se jen zřídka objevoval jako něco víc než neovladatelná stvůra s nejasnou motivací. V sérii Underworld jsou však lykani vnímáni jako evoluční produkt, který není jen bestiální příšerou, ale především bytostí s komplikovanějšími charakteristikami a hlubší historií. Vlkodlaci se zde vyvíjejí a přizpůsobují, přičemž jejich boj není jen zápasem o přežití, ale také právem na svobodu a sebeurčení. Underworld propojil klasická monstra s prvky sci-fi a původ lykanů zasadil do biologických a genetických konceptů namísto klasického mysticismu. 

To, že vznikli díky viru, a ne magickému prokletí, umožnilo divákům vnímat je jako výsledek vědecké evoluce. Ukázalo se tak, že mohou být něčím víc než jen představiteli samoúčelného děsu a hrůzy - stali se neodmyslitelnou součástí širšího světa, který jim dal uvěřitelné motivace i vyšší smysl existence. Série zavedla rozlišení mezi primitivnějšími vlkodlaky a lykany, kteří jsou evolučně pokročilejší. Díky tomu se příběh mohl soustředit na rozdíly mezi jejich zvířecí a lidskou povahou. Lycani jako Lucian nebo Raze jsou schopni ovládat své proměny a udržet si poměrně vysokou inteligenci, což z nich dělá ještě obávanější protivníky. Neřídí se totiž pouze primitivními loveckými pudy, ale prokazují jisté ambice získat si společenské postavení a vytvořit vlastní organizovanou společnost. 

Vzhled vlkodlaků nakonec také prošel zásadní transformací. Ačkoli předchozí filmová díla, jako Americký vlkodlak v Londýně (1981) nebo Kvílení vlkodlaků (1981), přinesla skutečně působivé praktické efekty, definovala vzhled vlkodlaka jako poněkud nechutného a odpudivého chlupatého tvora. Underworld se rozhodl pro štíhlejší, svalnatější postavu s méně výrazným ochlupením. Tato vědomá změna designu měla za cíl ukázat vlkodlaky jako mocné, ale elegantní stvoření - rychlé a mrštné bojovníky schopné důstojně konkurovat evolučně starším sofistikovanějším upírům. Pochopitelně neztratili nic ze své hrozivosti a tento nový design se stal ikonickým základem pro obraz vlkodlaka v popkultuře dodnes. Celkově tato verze ovlivnila nejen způsob jejich zobrazování, ale také to, jak jsou chápáni v širším kontextu fantasy tvorby. Samozřejmě by se to nikdy nepodařilo, nebýt propracovaných speciálních efektů. 

FILMOVÁ MAGIE

Romeo a Julie proti všem nebo upíři versus vlkodlaci? Ani jedno ani druhé, protože skutečným konfliktem v sérii Underworld byl souboj mezi CGI a praktickými efekty. Underworld vyniká v éře, kdy se mnoho filmů začalo ve větší míře spoléhat na počítačem generovanou grafiku. Estetika filmu je ostatně úzce spjata s jeho technickou stránkou, a tvůrci se proto zpočátku rozhodli vsadit na praktické efekty. Animatronické masky, protetické kostýmy a komplexní mechanismy transformace postav stojí na realismu a fyzičnosti, proto jsou některé scény z prvních filmů i na dnešní poměry vysoce ceněny pro svou autenticitu. Jistě, později se i Underworld nechal pohltit světem ne vždy přesvědčivě vypadajícího CGI, ale přiznejme si, že kvalita posledních dvou filmů šla celkově dolů. V raných dobách prvního a druhého titulu však bylo cílem tvůrců udržet co možná nejvíce praktických efektů. 

Jedním z největších vizuálních taháků tak byly „ transformační scény“ proměny vlkodlaka, které vznikly kombinací animatroniky a pečlivé práce s make-upem. Ta byla nakonec doplněna o CGI k zdokonalení jemných detailů. Grafické studio Luma Pictures dokázalo vykreslit postavy s realistickými pohyby a texturami, přičemž se zaměřilo na podrobnosti, jako je napínání svalů, praskání kůže a deformace kloubů. Proměny měly být nejen vizuálním zážitkem, ale také symbolem vnitřní proměny - boje mezi člověkem a zvířetem. Záměrem filmu bylo zachytit bolest a brutalitu samotného procesu, aby se neztratil ze zřetele fakt, že se stále jedná o v podstatě lidské, myslící a cítící bytosti. Proměna tak není povrchním estetickým efektem, ale důležitou součástí příběhu. Vytvoření Michaela, který je křížencem upíra a vlkodlaka, pak umožnilo filmařům pohrát si s designem obou druhů a prozkoumat nové, dosud nevídané vizuální možnosti. Zároveň nám, divákům, filmy ukázaly fascinující pohled na biologickou evoluci obou ras, respektive kam až lze tato původně jednorozměrná hororová monstra posunout. 

 Každopádně vlkodlaci jsou, jak už jsem řekla, robustní, svalnatí a jen částečně osrstění, což ve výsledku posiluje jejich humanoidní charakter. Tato volba vzhledu nebyla jen estetická, protože tvůrci chtěli vlkodlaky, kteří by se dynamicky pohybovali, bojovali nebo plnili fyzicky náročné úkoly. (Paradoxně se inspirovali spíše kočkami než vlky.) Věrohodné „fyzičnosti“ však nelze dosáhnout pouze počítačovou grafikou a je třeba sáhnout právě k praktickým efektům.

 Pěkný balanc filmové magie dobře ilustruje proměna postavy Marcuse ve druhém filmu. Upír s obrovskými křídly patří k dalším vizuálním vrcholům série, který však byl pro filmařský tým velkou výzvou. Křídla, která se mohou plně zatáhnout do Marcusova těla, musela současně plnit funkční roli v boji i během transformace. Jejich složitost tedy spočívala nejen v tom, aby vypadala realisticky, ale také aby se mohla dynamicky animovat a interagovat s prostředím bez viditelných nesrovnalostí v geometrii nebo texturách. Musím říci, že výsledek je až děsivě autentický a představuje jeden z těch pozitivních příkladů, kdy tvůrčí tým úspěšně zkombinoval praktické efekty a CGI. V neposlední řadě to ukazuje, že Underworld, nebo alespoň první dva potažmo tři filmy, nestáli jen na digitálních prvcích, ale hledali oporu v realitě. A to se dnes již tak často nevidí, protože se nejedná o úplně lacinou záležitost. 

 Když už je řeč o tom, co je v současné filmové produkci poměrně nákladné, musím zmínit použití praktických efektů v bojových scénách. Underworld zpočátku kombinoval CGI i s kaskadérskymi výkony, a protože si série dokázala po dlouhou dobu udržet tento vyvážený přístup, stala se oblíbeným, ale hlavně důležitým milníkem na cestě fantasy hororu. Možná ne svým příběhem, ale mytologií a inovativním přístupem, který do žánru vnesla, je podle mého názoru naprosto nedoceněná. Samozřejmě, jak jsem naznačila, poslední dva filmy jsou pro mě poskvrnkou na jinak bezchybné filmové sérii. Myslím, že příběh mohl perfektně skončit vlastně už ve druhém filmu, ale ... inu, jsme tady. Každopádně série Underworld tak nebo tak přispívá k tematickému bohatství nadpřirozených příběhů a má více vrstev, než se často přiznává.