Tajemství uspěchu, které dělá z MUMIE kult

Může být gotický hororový příběh o oživené egyptské mumii zároveň jedním z nejpopulárnějších “comfort” filmů z romanticko-dobrodružné škatulky?

Film Mumie, který vznikl v roce 1999, zůstává pro generaci mileniálů nostalgickou srdcovkou, ale i mnozí mladší diváci u něj nacházejí nový vzrušující objev. Už v době svého uvedení snímek zaznamenal velký kasovní úspěch a i navzdory smíšeným kritikám se dočkal dvou pokračování. Díky bezpočtu televizních repríz obliba Mumie ještě narostla. Stala se titulem, který si pouštíme, když potřebujeme zlepšit náladu nebo chceme zavzpomínat na dětství. Má v sobě podobné kouzlo jako klasické pohádky či nedělní dobrodružné filmy. Zestárla totiž velmi dobře, a tak při opětovných zhlédnutích divák zjistí, že ho snímek baví stejně (ne-li víc) jako kdysi.

Ne všechny filmy však dokážou fungovat takto nadčasově, takže v čem je tajemství úspěchu Mumie?

Režisér Stephen Sommers se při tvorbě volně inspiroval stejnojmenným snímkem z roku 1932, avšak místo čistého hororového děsu přesunul těžiště k dynamické dobrodružné akci, humoru a romantice. Žánrové zařazení titulu tak není úplně jednoznačné a stojí jakoby na pomezí světů, přesto se podařilo vytvořit skutečně jednolitý celek. Obstát najednou ve třech různých žánrech je ambiciózní plán, na kterém si mnoho jiných projektů vyláme zuby. Mumie však nejenže uspěla, ale stala se navíc etalonem akčně-hororové komedie, kterou se mnozí později pokoušeli napodobit.

Původní černobílý film s Borisem Karloffem v roli Imhotepa byl motivován tehdejší mánií kolem objevu Tutanchamonovy hrobky a údajné „kletby faraonů“. Sommersův remake se tedy rozhodl ponechat dobové zasazení do 20. let minulého století, což mu umožnilo naplno rozehrát atmosféru staromódní pulpové adventury. Vsadil na retro dobrodružný šarm evokující zlatou éru klasického Hollywoodu. Právě tón filmu je jednou z nejpamětnějších stránek, protože obratně střídá odlehčené scény s výpravným nadšením a zároveň momenty napětí, dokonce až strachu. Divákovi nabízí širokou škálu emocí od upřímného úžasu přes smích až po zimomřivky a stravitelná „jump scary“. Vydařené komediální vsuvky, překvapivě účinné hororové pasáže a hřejivé mezilidské momenty nakonec daly vzniknout lehké dobrodružné pohádce pro dospělé.

Jde však také o eskapismus, protože Mumie poskytuje únik do světa starožitných artefaktů, pyramid, kleteb a charismatických hrdinů ze staré školy. Pouštní lokace, egyptské památky a města jsou vykresleny vizuálně působivě. Široké záběry na duny a ruinami posetý horizont odkazují na epické starosvětské tituly. Zaprášené uličky Káhiry a tmavé zákoutí hrobek zase přinášejí dotek tajemna či exotiky. Film se natáčel z velké části v autentických lokalitách Maroka a Sahary, přičemž tvůrci zvolili zlatou střední cestu mezi praktickými efekty a CGI. Film odvážně využívá počítačové triky k zobrazení nadpřirozených jevů a ač se odvětví už výrazně posunulo, i současné publikum dokáže například scéna scarabea pod kůží značně znechutit.

K tomu je Mumie na svou délku něco málo přes dvě hodiny svižně sestříhána. Film plyne bez hluchých míst a dramatické scény střídají odlehčené prostřihy. I v závěrečném dějství, kdy film přepne na maximální obrátky, tvůrci zručně eskalují napětí. Divák má téměř pocit zahlcení bombastickou akcí a triky, jenže právě tento odvážný „přestřel“ zvýšil zábavnost filmu. I proto skvěle funguje dodnes, kdy je divák vyloženě zvyklý na velkolepé digitální finále.

Velký podíl na kultovosti má nepochybně obsazení a neuvěřitelná chemie mezi herci. Oni sami na film vzpomínají s láskou v různých rozhovorech, což dále posiluje pozitivní auru kolem díla. Všechny formální aspekty spolu zkrátka harmonizují a vytvářejí svěží titul, stárnoucí jako víno.

Mnohé z těchto věcí však obsahují i jiné filmy z 90. let, které nikdy nedosáhly statusu, jaký má Mumie. Ba dokonce některé kdysi úspěšné snímky působí kýčovitě a překonaně. Pojďme se tedy podívat na osvědčenou hollywoodskou dějovou strukturu, která nikdy nezklame.

Nacházíme se v období mezi světovými válkami. Odvážný dobrodruh Rick O’Connell (Brendan Fraser) se náhodou ocitne v legendárním ztraceném městě Hamunaptra, ale téměř při tom přijde o život. O několik let později ho z káhirského vězení vykoupí mladá zanícená egyptoložka Evelyn (Rachel Weisz), která věří, že Rick ji může zavést ke starověkým pokladům. Tato knihovnice a její komicky neohrabaný bratr Jonathan (John Hannah) uzavřou se šarmantním Američanem dohodu a výprava se vydává do hlubin egyptské pouště. Závod s ctižádostivým konkurenčním archeologickým týmem se zpočátku nese v duchu jemně vyhrocené humorné soutěže. Když však naši hrdinové v podzemí Hamunaptry neúmyslně probudí prokletého kněze Imhotepa (Arnold Vosloo), ocitají se ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Musejí nesmrtelné apokalyptické zlo zastavit dříve, než zničí svět. Aby toho nebylo málo, oživená mumie si vyhlédla Evelyn jako hostitelku pro duši své dávno zesnulé milenky.

Film se pochopitelně nebere příliš vážně, takže neprotlačuje žádná těžkopádná filosofická poselství. Staví na ověřených tematických motivech, mezi něž patří láska silnější než smrt. Na jedné straně tu máme tragický zakázaný vztah Imhotepa a faraonovy konkubíny Anck-su-namun (Patricia Velasquez), který připomíná klasické gotické romány. Na straně druhé vidíme rozkvétající cit mezi Rickem a Evelyn, který následuje typickou trajektorií, existující od Shakespeara až po moderní blockbustery. Mezi postavami zpočátku vzniká určité konfliktní tření, ba vyletí i několik jisker sporu. Nejde však o nenávist v pravém slova smyslu. Tvůrci nám chtějí jen říct, že došlo ke střetu odlišných temperamentů, dvou silných osobností. Toto podtrhuje i fakt, že Mumie pracuje s čistě archetypálními protagonisty. Archetypy jsou základní, univerzální druhy postav, které se objevují v příbězích napříč kulturami, žánry a historickými obdobími. Jsou to v principu jakési „pradávné formy“ lidských rolí, povah a funkcí, které divák okamžitě rozpozná, i když je autor nijak nevysvětlí.

Rick O’Connell je typický „lovable rogue“, tedy sympatický darebák, a také „reluctant hero“, což znamená neochotný hrdina. Americký dobrodruh i bývalý voják je sice schopný a ostřílený, ale zpočátku se stará jen o vlastní přežití. Vychází z tradice klasických filmových dobrodruhů jako Indiana Jones, Allan Quatermain či Jack Colton – drsný navenek, ale se srdcem na pravém místě. Brendan Fraser dává Rickovi šarm starosvětského akčního hrdiny, který je ozbrojený sarkasmem a nonšalantními reakcemi i v těch nejbizarnějších situacích. Zpočátku však vůbec nechce zachraňovat svět a jako cynický žoldnéř se jeví až sobecky. Jeho cesta k ochotnějšímu hrdinovi má proto tři postupné spouštěče. První je existenční a vyvolá ho osobní zkušenost s Imhotepem, v němž rozpozná nebezpečnou hrozbu. Rickovo rozhodnutí mumii nakonec zastavit je však pragmatické, protože se ocitá v situaci „když to neudělám já, nenajde se nikdo jiný“. Druhý je lidský a právě Evie zastupuje emocionální katalyzátor. Rick nejprve respektuje její inteligenci, poté obdivuje odvahu a nakonec se do ní zamiluje. Přirozeným vyústěním je ochránit tuto ženu a naplno se pustit do boje, až když je ohrožena. Vidíme, že Rick je v klíčových okamžicích odvážný, vynalézavý, loajální a citlivý, ale jeho minulost je plná bojů. Dobrodružství s Evie a Jonathanem mu poprvé dává pocit rodiny, týmu i vyššího smyslu. Jinými slovy, dělá to proto, že našel lidi, kvůli kterým chce být lepší.

Evelyn naopak perfektně naplňuje tróp „roztomilé šprtky“, knihovnice, která je trochu nemotorná a nezkušená, ale zato bystrá, zvědavá i zanícená. Jde tak o hrdinku, která je současně komická i kompetentní. Má vlastní motivace, přičemž její činy a rozhodnutí ovlivňují děj. Občas sice upadá do role „dámy v nouzi“, ale ve výsledku se nestává pasivní obětí. Aktivně totiž přispívá k řešení problémů. Ačkoli tvůrci vycházejí z dobrodružných filmů zlaté hollywoodské éry, ženská postava není, jak bývá zvykem, jen sidekick nebo romantická zápletka. Evie funguje jako rovnocenný partner Ricka, protože zatímco on značí fyzického hrdinu, ona tvoří jeho intelektuální polovinu. Společně formují dualitu jakoby jednoho kompletního protagonistu, přičemž však oba mají vlastní hrdinskou cestu. Pokud vás zajímá, co to znamená, tady mám o tom samostatné video:

To bychom měli hrdinu a teď se pojďme podívat na archetyp stínu. Hlavní antagonistická síla Imhotep je zosobněním prokletí, temné touhy a neukojitelné lásky. Jeho posedlost však přináší morální poučení, protože „stín“ je často symbolickým odrazem hrdiny. Tento motiv se sice výrazněji rozvíjí až v pokračování, ale Imhotep s Anck-su-namun jsou temné verze Ricka a Evelyn. Lépe řečeno odhalují, čím by se naše postavy mohly stát, kdyby jejich morální hranice lásky, empatie a oběti selhaly. Stín představuje hrdinovy potlačené touhy, strachy nebo vlastnosti jako egoismus, agresivita, chamtivost či pýcha. Ve filmech můžete často narazit na oblíbený scenáristický trópus, kdy padouch vysvětluje protagonistovi, jak moc jsou si podobní. Rick i Imhotep milují silné, vzrušující ženy, mají dominantní odvážnou povahu a jsou připraveni riskovat svůj život. Jenže proti knězově obsesivní, destruktivní, sobecké lásce staví dobrodruh respektující, podporující a nezištný cit. Evie je motivována spíše touhou po zakázaném poznání, což je stejné pokušení, jaké vede oba padouchy. Ve své naivní zvědavosti se téměř dotkne svého stínu, ale zatímco ona hledá pravdu, Imhotep chce hlavně kontrolu. Navíc u ní funguje korekční mechanismus svědomí a empatie, který záporáci nemají.

Tvůrci tak do příběhu zapojují kromě lásky další tematický motiv, a sice „zvědavost vs. respekt k tajemství“. Evelyn prahne po vědomostech a čte z knihy nahlas nedbaje varování, což má katastrofální následky. V duchu klasických gotických příběhů jako Frankenstein nebo Dr. Jekyll a pan Hyde vědecká pýcha fatálně naruší řád světa.

Na druhé straně jsou právě vědomosti hlavní zbraní proti zlu. Poselství tedy zvýrazňuje myšlenku, že poznání je moc, ale musí se používat s pokorou a respektem. Tady do příběhu vstupuje archetyp zvaný gatekeeper neboli strážce prahu, kterého zastupuje Ardeth Bay (Oded Fehr) a jednak samotný řád Medjai. Ten po staletí doslova střeží hrobku Imhotepa a stojí tak na hranici, kterou nesmí nikdo překročit. Medjai jsou zosobněním starodávného kosmického pořádku, který chrání rovnováhu i ono tajemství. Pro postavy tedy představují první velkou překážku, protože gatekeeper vždy testuje hrdinovu motivaci, takříkajíc zjišťuje, zda je hoden. Gatekeeper však nemá jen blokovat cestu, ale také posouvat protagonistu k určité transformaci. Z tohoto důvodu Medjai poskytují klíčové informace i pomoc ve správný čas. Sám Ardeth ukazuje Rickovi, co znamená povinnost, čest a společné dobro. Podtrhuje téma odpovědnosti a tradice, přičemž v kontextu trópů jde o postavu podobnou například indiánským průvodcům v dobrodružných románech či filmech. Je to jednoduše moudrý domorodec, který naviguje „cizince“ a postupně se tak stává i archetypem mentora.

Příběh by nakonec nebyl kompletní bez archetypu spojence a tím pravým sidekickem je v Mumii Evelynin bratr Jonathan. Svérázný společník kombinuje směs humoru, zmatku a dobrotivosti, ale také oportunismu. Tak trochu povaleč, který se k výpravě přidá hlavně s vidinou zisku, zastupuje ve většině děje komické odlehčení. I on však má svůj vlastní stín, kterým je trickster. Jde o archetyp postavy, která narušuje pravidla a přináší chaos. V tomto případě mluvím o zrádném pomocníkovi Imhotepa jménem Beni (Kevin J. O'Connor), který je rovněž strůjcem mnoha komických situací, ale na rozdíl od Jonathana ho pohání výlučně vlastní prospěch. Směšný i odpudivý, manipulativní a prohnaný podvodník neustále mění strany, ale chamtivost ho vede k záhubě. I Jonathan baží po materiálních statcích, ale ačkoli bývá původcem problémů, nikdy nejde o zlomyslnost nebo úmysl ublížit. Zároveň zůstává loajální svým přátelům a v rozhodujícím střetu se ukáže, že Jonathan není zbabělec. Beni do děje vnáší destruktivní chaos, zatímco ten Jonathanův je spíše kreativní.

Film tedy popisuje třetí výrazný tematický motiv, kterým je „chamtivost a trest“. Více postav hledá v Hamunaptře bohatství a také američtí dobrodruhové, vedeni touhou po zlatu, bláhově ignorují výstražné znamení. Do jednoho jsou však včetně Beniho a ředitele věznice krutě potrestáni. Dobrodružné příběhy často obsahují morální poselství, že zahrávat si s prokletými předměty z čisté ambice po bohatství nebo moci se nikdy nevyplácí. Jde o motivy, které mají kořeny v různých mýtech.

V konečném důsledku tu máme hrdinu, stín, strážce prahu, mentora a podobně. Není to jen čistá nostalgie, ale hluboce zakódovaný příběhový vzorec. Ty prvky se totiž vyskytují v legendách, mytologiích, starověkých eposech a pohádkách, které si lidé vyprávěli dávno před existencí filmového média. Jsou prostě součástí naší univerzální kultury od nepaměti a fakt, že Mumie funguje dobře s každou novou generací, to jen potvrzuje.

Film si vydobyl místo filmové legendy ne pro nějaké převratné novátorství či uměleckou hloubku, ale kvůli nadčasovému modelu a čisté zábavě. Vznikl s jediným cílem, a sice podat divákovi dobrodružný příběh, který pobaví, okouzlí a trochu postraší, ale na konci dne hlavně zpříjemní naše prožívání. Občas je to totiž zkrátka všechno, co potřebujeme.