Proč je Fight Club pořád aktuální? Odpověď není příjemná…

Film Fight Club režiséra Davida Finchera natočený podle stejnojmenného románu Chucka Palahniuka patří k nejvíce ikonickým a nejdiskutovanějším dílům pozdních 90. let. Už literární předloha provokovala drsnou kritikou konzumerismu a krize maskulinity, explicitními tématy tělesnosti i nekonvenčním vyprávěním. Není tak divu, že uvedení filmu vyvolalo svého času kontroverze kvůli zobrazenému násilí a nihilismu, přičemž v kinech titul finančně zklamal očekávání studia. Navzdory tomu si Fight Club postupně přes DVD distribuci našel vášnivé publikum a získal status kultovní klasiky. Deník New York Times ho dokonce při desátém výročí nazval „definujícím filmem naší doby“. Čím je však toto dílo tak výjimečné a problematické zároveň?

Děj Klubu rváčů vypráví příběh bezejmenného vypravěče, kterého ve filmu ztvárňuje herec Edward Norton. Fanoušci mu občas říkají Jack podle série sarkastických vět, které používá v knize i filmu, ale ve skutečnosti je nepojmenovaný schválně. Anonymita z něj dělá univerzálního člověka milion, s nímž se může ztotožnit jakýkoli muž středního proudu společnosti. Postava je typickým produktem pozdního kapitalismu; přes den pracuje v korporátu a po večerech hledá smysl života uprostřed nábytku IKEA či sbírky značkových věcí. Reprezentuje totiž krizi moderního muže, který má všechno, co mu reklamy a společnost tvrdí, že potřebuje. Přesto je však až do morku kostí cynický, odcizený od svých emocí a vnitřně prázdný. Občas kritizovaný nezaujatý či mechanický herecký výkon Edwarda Nortona přesně odpovídá skutečnosti, že vypravěč trpí chronickou nespavostí a je jakoby odpojený od reality. Krátkodobé emocionální uvolnění mu přináší podpůrná terapie pro onkologické pacienty, kam chodí navzdory tomu, že rakovinou netrpí.

Morbidní podvod je prvním náznakem postmoderní absurdity a vypravěč ve slzách cizích lidí nachází dočasnou úlevu pro vlastní prázdnotu i potlačované pocity. Tuto bizarní bublinu náhle naruší Helena Bonham Carter v roli ženy jménem Marla, která také hledá zvrácenou útěchu v neštěstí jiných. Amorální a apatická femme fatale je jediný ženský element v mužském světě Fight Clubu. Představuje nejistotu a ohrožení pro ego vypravěče, když vstoupí do jeho falešného světa sebelítosti. Ve skutečnosti je však stejně ztracená jako on, přičemž žije osaměle a flirtuje se smrtí. Její postava paroduje ženské filmové stereotypy jako právě femme fatale, dáma v nouzi nebo manic pixie dream girl, ale úmyslně je rozbíjí. Svůdná, odpudivá, slabá, drzá, cynická i zoufalá zároveň. Vypravěče děsí, protože jeho mužský pohled a vnitřní svět funguje na principu škatulek, no Marlu si do žádné nedokáže jednoznačně zařadit. Je však katalyzátorem děje, jelikož spouští vznik Tylera a uzavírá oblouk příběhu. Seznámení s ní vyvolá silný cit, který vypravěč neumí zpracovat, a vyvolá tak obrannou reakci.

Osudový zlom totiž nastává, když vypravěč potká charismatického a extravagantního prodejce mýdla jménem Tyler Durden v podání Brada Pitta. Ten je ztělesněním všeho, po čem hlavní hrdina tajně touží. Žije mimo systém, pohrdá materialismem a hlásá návrat k primitivnějším hodnotám. Jeho filozofie je radikálním opakem konzumních hodnot, ale paradoxně odpovídá představě dokonalého muže podle pokřivených kritérií doby. Je agresivně sebevědomý, vtipný, drsný, fyzicky zdatný a sexuálně přitažlivý. Má auru alfa vůdce, který se vysmívá existujícímu pořádku a všem, kteří v něm žijí. Postava Tylera je však plná ironie a záměrných rozporů. Ačkoli kritizuje konzumní společnost, sám prodává luxusní mýdla bohatým a bojuje proti establishmentu, ale jeho metody připomínají fašistickou diktaturu. Film i předloha na postavě Tylera ve skutečnosti zesměšňují tuto ultimátní „alfa“ pózu, mužské fantazie mesiášského brandu, pohádky o „red pill“ procitnutí z reality a v principu silně parodují všechny tyto pseudo guruy new-age sekt. V tomto případě však bohužel magnetický šarm a břišáky Brada Pitta způsobily, že mnozí diváci v Tylerovi začali vidět jakýsi symbol rebelantství, což vedlo i k mylným glorifikacím. Někteří fanoušci satiru prostě nepochopili a brali Tylerovy výroky doslova jako životní motto, navzdory tomu, že David Fincher i spisovatel Chuck Palahniuk to komentovali se znepokojením.

Vypravěč a Tyler totiž začnou organizovat noční zápasy v podzemí baru, kde si frustrovaní muži mohou dát navzájem pěstí do tváře. Postupně se k nim přidávají další a myšlenka Klubu rváčů se začíná rozrůstat. Tylerovy aktivity však zároveň nabírají na intenzitě. Z nočních pěstních soubojů se stává organizovaná militantní skupina, která páchá sabotážní a vandalistické akce namířené proti systému. Klub se mění na extrémní hnutí, jehož členové jen slepě následují pravidla a příkazy. Zatímco vypravěč zpočátku Tylera obdivoval a v surové bitce nacházel katarzi, postupně ztrácí kontrolu. Jediným jeho pojítkem s realitou je Marla, která zpočátku svou sexualitou ohrožuje jeho přátelství s Tylerem. Symbolicky však představuje skutečnou intimitu, kterou vypravěč odmítá přijmout, dokud je posedlý ideou Fight Clubu. Zde však přichází zvrat a zjištění, že Tyler není skutečná osoba, ale jen projekce hrdinova podvědomí, potlačené já, které touží po rebelantství, násilí a svobodě. Je vším, co si vypravěč v každodenním životě nemohl dovolit, a tím se Tyler mění na temné pokušení ukryté v mnohých z nás Žít bez zábran, mimo pravidla a nechat se občas vést hněvem či pudy.

Vypravěč tedy ztělesňuje rozpad osobnosti pod tlakem odcizené společnosti a je doslova výsledkem postmoderní doby, která nedává jasné směřování, a tak se psyché tříští do extrémů. Ve filmu je tato schizofrenie naznačována od začátku pomocí obrazových triků. Fincher vsouvá do raných scén záblesky Tylerovy postavy ještě dřív, než se s ním vypravěč „seznámí“. Divák je možná periferně zaregistruje, stejně jako vypravěč podvědomě cítí zárodek Tylera v sobě. Fight Club však nakonec ukazuje, že Tyler je slepá ulička. Jeho řešení problému maskulinity a prázdnoty vedou k ještě většímu chaosu. Říká pravdu o nemoci doby, ale nabízí lék horší než samotný neduh.

Jak už jsem řekla, Fight Club nemilosrdně nastavuje zrcadlo modernímu konzumnímu způsobu života. V jedné scéně Tyler pronese památnou repliku „Věci, které vlastníš, nakonec vlastní tebe.“ Tato myšlenka vystihuje poselství, že honba za majetkem a statusem pohlcuje naši identitu. Film i kniha, která vznikla v roce 1996, odkazují na fakt, že generace X byla vychovávána s vírou v konzumní sen. Mantra „studuj, pracuj, kupuj a budeš šťastný“ však v realitě přinesla mnohým jistou frustraci, ba dokonce až bezcílnost či nudu, která pramení z uvědomění, že materiální dostatek neznamená smysl života. Scéna, v níž vypravěčův dokonalý byt, plný pečlivě vybraného nábytku IKEA, vyletí do vzduchu, je tak symbolickým zničením falešného „já“ definovaného věcmi. Dílo nakonec otevírá otázky, nakolik si vytváříme takové já, abychom zapadli do společnosti, a co se stane s jeho potlačenými částmi? Vypravěč se totiž tak moc odpojil od svých pocitů a pudů, až jeho mozek vygeneroval druhou identitu, aby se probudil k životu.

Hrdinové tedy zakládají Klub rváčů i jako důsledek této otupělosti z konzumní existence, aby pocítili něco skutečného. Konkrétně bolest, adrenalin a bratrství. Tady se tak otevírá druhý a podle mě nejdůležitější motiv příběhu, kterým je krize mužnosti. Film často vtipně, ale trpce opakuje ideu, že muži ztratili tradiční role lovců a bojovníků. Místo toho sedí v kancelářích, pijí sójové latté a kupují si pleťové krémy. Nejen vypravěč, ale i jiní hrdinové v příběhu cítí velký zmatek z toho, co vůbec znamená být mužem. Například Bob s odstraněnými varlaty a ženskými prsy vystupuje jako extrémní karikatura vykastrovaného muže střední třídy, který kvůli tělesným změnám najednou neví, kým vlastně je. Klub rváčů a později Tylerův projekt Chaos reaguje na údajnou feminizaci společnosti, jakoby pomyslnou kastraci celého mužského pokolení. Tyler provokativně prohlašuje, že patří ke generaci vychované ženami, čímž vystihuje stav mnoha synů rozvedených matek té doby, kterým chyběl mužský vzor.

Primitivní bitka, fyzická bolest a konfrontace tak mužské postavy probouzejí k životu. Je to téměř jako rituál, proto je násilí estetizované a divák má cítit jeho surrealistickou přitažlivost i surovost ryzího pocitu žít tady a teď. Avšak motiv očisty skrze bolest souvisí s tématem sebedestrukce vs. sebeobjevování. V kontextu 90. let, kdy vznikl grunge a filmy jako Trainspotting nebo American Beauty, které stejně zpochybňovaly pohodlný konzumní životní styl, Fight Club svou poetikou bolesti zapadl do tehdejší vlny kulturní kritiky. Někteří ho označili za „Mechanický pomeranč 90. let“. Film však vlastně ukazuje, že agresivita je lidská vlastnost, se kterou společnost neumí naložit. Palahniuk se odvolává na nebezpečné filozofické přístupy nihilismu a sebezáhuby, které zobrazuje jako příznaky oné choroby, ne řešení.

Tyler je přesvědčený, že jen skrze fyzickou bolest a dno poznáme sami sebe. Je to však emocionální fastfood, jednoduché řešení, které rychle promění složité pocity úzkosti, smutku, selhání a osamělosti na něco srozumitelného jako adrenalin, hněv, triumf či úleva. Pravý zvrat, který autor do zápletky vložil, však ukazuje, že bitka postavám žádnou pravdu neodhalila, jen podobně jako droga nabídla únik od nepříjemného. Ten pocit prázdnoty a selhání je symptom doby, který členové klubu neumí sami vyřešit, protože jde o systémový problém. Tyler však jako typický kultovní lídr zneužívá bolavé místo a zaměňuje mužnost za výkon a sebepoškozování, čímž získává loajální následovníky.

Dílo tedy není kritikou maskulinity, ale prostředí, protože rozebírá, proč se někteří k takové fantazii uchylují. Mohlo by se zdát, že film i kniha jsou dnes ještě aktuálnější. Mnozí totiž stále neironicky vyzdvihují Tylerovu charismatickou pózu, čímž se demaskuje mechanismus proměny satiry hypermaskulinity v návodovou estetiku. Stačí se podívat na TikTok. Tyler funguje jako „hlas, který ti konečně řekne pravdu“ a láká především ty, kteří propadají zmatku, hanbě, bezmocnosti nebo frustracím. Nezačíná bombami, ale budováním komunity, a tento trychtýř postupuje od zdánlivě neškodných „hooků“ přes izolaci od kritiky až k radikalizaci.

Klub rváčů ve filmu eskaluje jako každá jiná závislost a postavy potřebují stále víc, aby cítily to samé. Když se totiž realita přibližuje extrémům, běžný život se zdá být ještě prázdnější a práh se posouvá k většímu riziku. Uvolnění testosteronové agrese rychle přechází do paramilitantní skupiny, která funguje jako mužská sekta se znaky fašistické ideologie. Tyler má nejprve plná ústa hledání pravého já, ale potom prosazuje poslušnost, uniformitu a odstranění individuality. Káže o svobodě, ale muže vede ke slepé agresi, potlačení empatie a nekritickému vykonávání rozkazů. Pro dané muže jen prohlubuje bezcílnou propast, ve které se ocitli. Téma krize mužnosti tak prochází všemi odstíny, až ji děj dožene do absurdnosti. Kritici často upozorňují, že Fight Club je agitka za anarchii, ale ve skutečnosti je přesným opakem. Tragikomická alegorie paradoxu, jak snadno se anarchistické hnutí dokáže zvrhnout v autoritářskou sektu. Jinými slovy něco mnohem horšího, než proti čemu členové klubu bojovali. V tomto směru je film téměř prorocký, protože předpovídá fenomén, kdy zklamaní lidé v hněvu hledají východisko v extrémních ideologiích.

Ne všechno je však tak černé, jak se může zdát. Závěrečný obraz zachycuje Marlu a vypravěče uprostřed scény, jak se drží za ruce, zatímco za okny padají budovy. Hrdinův podvědomý konflikt, kterým je Tyler, se zrodil, když potkal Marlu, přičemž až když je temné alter ego pryč, dokáže být vedle ní sám sebou a svobodný. Jde o silné poselství, že pravá intimita a láska jsou to jediné, co může zaplnit to vnitřní prázdno. Ta láska však není ani trochu zromantizovaná, protože obě postavy jsou dost psychicky „poškození“ lidé. Přesto je to nejsilnější tvořivá síla jako protiklad nihilismu. Tento motiv je ve filmu často přehlížený, ale má obrovský význam pro celkové humanistické vyznění. Žádný z extrémů Tylerovy filozofie totiž nedokáže uspokojit základní lidskou potřebu být pochopený a milovaný. Vypravěč musel projít peklem, aby si to uvědomil.

Fight Club je tak či onak hlasem generace a dodnes fascinuje nejen diváky, ale i akademiky. Výjimečnost filmu spočívá i v tom, že je sám sobě komentářem. Kritizuje konzumní společnost, ale stal se její kultovní součástí. Varuje před falešnými proroky, ale v Tylerovi popkultura takového charismatického pseudo filozofa našla. Nakonec je to drahý hollywoodský produkt, který v dialozích šíří odpor vůči mainstreamu. K jeho odkazu se dodnes hlásí spousta fanoušků, kteří někdy bohužel přehlédli ironický nadhled filmu. Tento paradox není selháním, ale znakem kvalitního postmoderního umění, které vždy vyvolává diskuse a různé interpretace. Nenabízí řešení, protože postmoderna zřídka ukazuje odpovědi. S děsivou trefností však společnost diagnostikuje a v éře, kdy mladí lidé opět zápasí s pocity odcizení, varuje před krajnostmi.