Proč milujeme špatné filmy?

Existují tituly, u kterých tak trochu víme, že bychom je neměli obhajovat. Scénář drží pohromadě jen silou vůle, dialogy znějí, jako by je někdo psal cestou na plac, herci přehrávají, nebo naopak působí, že se omylem ocitli v jiném filmu. Efekty zestárly ještě dřív, než se dostaly do kin, logika si vzala dovolenou, a přesto takový snímek dokoukáme. Někdy s úsměvem, jindy se škodolibým smíchem a občas dokonce s čistou, upřímnou radostí. Guilty pleasure, camp, trash nebo béčko. Každý z nás má takový film. Možná je to levné fantasy s gumovým drakem, který vypadá jako dekorace z lunaparku, možná zombie apokalypsa, která se každým dílem stále víc vzdaluje od hororu, a možná upírské teen drama. Vzniká tu zvláštní paradox. Film může být tragicky zahraný, bídně napsaný a špatně natočený, ale i tak dokáže potenciálně zabavit víc než dílo, které je po všech řemeslných stránkách „lepší“.

Jeden může být promyšlený, elegantní, citlivě vystavěný a formálně bezchybný, ale zároveň v nás nezanechá žádnou touhu vidět ho znovu. Druhý se rozpadá před očima, ale dělá to s takovou energií, drzostí nebo nevědomou absurditou, že se z něj stane legendární zážitek.

Když se řekne „špatný“ film, zní to skoro, jako by existovala jedna velká kategorie filmového odpadu, do které můžeme naházet všechno od nízkorozpočtových hororů přes teenagerské romance až po „over the top“ akční série. Ne každý film však dostane tuto nálepku ze stejného důvodu. Některé počiny selhávají, protože jim chybí peníze, talent nebo čas. Jiné mají obrovské ambice, ale nulovou sebereflexi. A pak jsou tu takové, které možná ani nejsou objektivně katastrofální, jen se nacházejí mimo to, co společnost aktuálně považuje za „dobrý vkus“. Pojďme si tedy „špatné“ filmy společně roztřídit.

Filmový odpad či trash tvoří asi nejpřímější množinu, která se vyznačuje výraznou technickou, scenáristickou či estetickou nekvalitou, často spojenou s extrémním nebo absurdním obsahem. Plaveme ve vodách slavných mockbusterů jako Sharknado, Atlantic Rim, Avengers Grimm či Sinister Squad.

Každopádně jde o ultimátní formu filmového fastfoodu z podezřele vypadající kuchyně. Trash však neslibuje velké umění, jen chaos, přehnanost a otevřenou nekvalitu. Nejde jen o to, že film je levný, ale jeho nedostatky jsou mimořádně viditelné. Od dřevěného herectví přes nepřirozené dialogy, nelogický děj, papundeklové efekty a nepřesvědčivé masky až po matoucí střih či zápletku stojící na hloupém nebo bizarním nápadu. Divák se u takového titulu nebaví navzdory nedostatkům, ale právě díky nim. Situace jsou šíleně přitažené za vlasy a přicházejí stále nesmyslnější výjevy. Trash se však za vlastní pokleslost nestydí, ba právě naopak. Má odvahu být stupidní, hlučný, nechutný nebo jednoduše úplně mimo.

Béčko je však trochu jiný případ. Americká kina ve 30. a 40. letech minulého století během takzvané zlaté éry Hollywoodu nepromítala jen jeden film, ale hned dva za sebou. Říkalo se tomu dvojprogram nebo double feature. V tomto systému byl film A hlavní titul – dražší, prestižnější a s většími hvězdami. Béčko tvořil levnější doprovodný snímek, často kratší, rychle natočený a žánrový, například western, krimi, horor nebo sci-fi. Během Velké hospodářské krize totiž návštěvnost kin klesla, proto se divákovi nabízela dvě díla za cenu jednoho, přičemž roli určitě hrál i fakt, že filmy bývaly celkově kratší než dnes. Ačkoli se tento zvyk z kin vytratil, logika označení „áčková a béčková produkce“ zůstala. Dnes si pod tím stále představujeme nízkorozpočtové žánrovky, velmi často s akčním zaměřením, rozhodně je však nelze srovnávat s odpadem. Hlavním rysem béčka je kromě menšího rozpočtu také jednodušší zápletka, komornější herecké obsazení, méně nákladné efekty a důraz na přímočarou žánrovou atrakci. Jeho cílem je doručit monstrum, souboj, honičku, krev, vesmírnou příšeru nebo nenáročný dobrodružný únik z reality. Takový film je tedy definován především produkčními limity, ale i když nemá peníze na velkolepost, nezřídka nabízí nápad, atmosféru nebo zvláštní tvůrčí odhodlání. Právě béčka tak ukazují, že omezení nemusí být jen slabinou. Výsledek může působit technicky nedokonale, ale zároveň živěji než drahý blockbuster, který je sice uhlazený, ale bez jediné zapamatovatelné jiskry.

Guilty pleasure je ještě zajímavější kategorie, protože tady už nejde jen o samotný film, ale i o náš vztah k němu. Patří sem tituly, které diváka upřímně baví, ačkoli má pocit, že by se za tuto zálibu měl trochu stydět. Možná jsou to snímky příliš melodramatické, jednoduché, okázalé, komerční nebo mimo naši věkovou skupinu či cílovku. Uvědomujeme si jejich slabiny, ale přesto se k nim vracíme, protože nám přinášejí konkrétní požitek: romantické napětí, akční chaos, nostalgii, pohodlí, hlášky nebo emocionální komfort. Guilty pleasure tedy není „špatný film“, ale takový, který má nízkou kulturní prestiž. Nejde o pevnou vlastnost díla, ale spíše o otázku, před kým a proč máme pocit, že se musíme obhajovat. Pro mě osobně je to například jakýkoli titul s nálepkou Scooby Doo, protože miluji tu nostalgii, pohodlí, návrat do dětství, prostý humor, známou strukturu epizod a atmosféru bezpečného dobrodružství. Ale ve společnosti lidí, kteří řeší jen „seriózní“ kinematografii, jsem často měla pocit, že to nesmím říkat nahlas, protože budu vypadat dětinsky. Guilty pleasure tak vyjadřuje vztah mezi divákem, dílem a okolím. Ten samý film může být v jedné skupině trapná záliba, ve druhé nostalgická klasika a ve třetí úplně normální popkulturní „comfort watch“.

A potom je tu camp. Jev, který vzniká tam, kde se něco bere nesmírně vážně, ale výsledek působí přehnaně, teatrálně, uměle nebo nechtěně směšně. Vytváří rozkošný nesoulad mezi záměrem a výsledkem. Je to estetika velkých gest, dramatických pohledů, nepřirozených dialogů, velkolepých kostýmů, osudových prohlášení a emocí, které jsou tak vyhrocené, až přestávají působit realisticky. Divák však prožívá zvláštní radost z formy, která se vymkla kontrole. Sledujeme totiž film, který možná nechtěl být k smíchu, ale svým způsobem je, a tento efekt by se nedal napodobit, ani kdyby se tvůrci snažili.

Důležité je říct, že tyto kategorie se navzájem nevylučují a film může být zároveň béčko, trash i guilty pleasure. Existují různé způsoby, jakými se dílo dokáže vzdálit od představy „dobrého vkusu“ a přitom získat vlastní osobitý typ hodnoty. Selhávat podle pravidel kritiky, ale zároveň dokonale fungovat jako zábava pro publikum. Právě proto nemá smysl snažit se každý film zařadit jen do jedné přesné kategorie. Mnohem poutavější je sledovat, jaké vrstvy „špatné“ nebo pokleslé zábavy se v něm mísí. Možná je totiž problém v tom, že jsme si příliš zvykli na představu měřit hodnotu filmu jen kvalitou scénáře, režie a hereckých výkonů.

Na první pohled by mělo platit jednoduché pravidlo: čím je film lépe napsaný, zahraný a natočený, tím víc by nás měl bavit. Jenže divácký zážitek takto mechanicky nefunguje a dokonalost může být obdivuhodná, ale ne vždy je vzrušující. Řemeslně přesný, elegantní, dobře nasvícený, rozumně sestříhaný a profesionálně zahraný snímek někdy nemusí vyvolat nic silnějšího než uznání. Filmové selhání má naopak zvláštní schopnost zanechat stopu. Tam, kde dokonalý titul hladce plyne, špatný film se zadrhne. No a právě toto zadrhnutí bývá fascinující.

Kvalitní produkce naplňuje očekávání velmi kontrolovaným způsobem. Ta z opačného konce spektra však může kdykoli odbočit do úplně nečekaného směru a daná nepředvídatelnost dokáže být sama o sobě zábavná. Není to klasický požitek z dobře odvyprávěného příběhu, ale spíše touha sledovat filmovou nehodu v přímém přenosu. Nazývá se to predikční chyba. Mozek nám podvědomě na základě předchozích vzorců neustále předpovídá tón, logiku scény, chování postav i vývoj zápletky. Dobrý film tato očekávání často řídí elegantně, špatný je nešikovně rozbíjí. Například čekáme epickou fantasy bitvu, ale objeví se CGI příšera, která se hýbe jako spořič obrazovky z Windows 95. Pokud titul neustále produkuje zvláštní „chyby“, dává mozku nové malé momenty typu „co to bylo?“. Přesně proto však není každý špatný film zábavný. Pokud je příliš pomalý a prázdný, mozek prostě nemá co zpracovávat.

A tím se dostáváme k zásadní věci: největším nepřítelem filmové zábavy nemusí být nekvalita, ale nuda. Pokud je „špatný“ film výrazný, stále potenciálně dává divákovi důvod reagovat, smát se, divit se, komentovat, nebo se dokonce naštvat. Ke slovu často přichází věc, která se nazývá princip nadřazeného čtení. U kvalitního snímku se necháváme tvůrci vést, ale špatný film nám dává pocit, že jsme krok před ním. Vidíme, co nefunguje, a umíme pojmenovat chybu. Recenzovat takový počin, obzvlášť s kamarády, je příjemné, protože nejsme jen pasivními příjemci, ale čteme film proti němu.

Jak možno číst film? Film se zpravidla chápe jako systém znaků – obraz, hudba, střih, barvy, gesta nebo herectví. Číst znamená nejen nečinně sledovat, ale rozpoznávat význam, tedy přemýšlet u toho. V případě špatného filmu chápeme základy a postupy kinematografie často lépe než samotní tvůrci, díky čemuž se cítíme umělecky či intelektuálně na výši.

Určitě znáte ty pijácké hry při společném sledování nějakého filmového odpadu, který je v kolektivu nezřídka ještě zábavnější. Jde o fenomén sociálního smíchu, kdy skupina lidí zesiluje zážitek, a nemusí být nutně v jedné místnosti. Klidně stačí, že všichni vidíme absurditu stejně, proto se z ní časem stává kult s oddanými fanoušky nebo materiál na memy. Od filmu, který je špatně hodnocený, nemáme velká očekávání a startovací laťka je přirozeně níž. O to větší může být následné opojení, když i malá dávka zábavy působí jako velká výhra.

Ve výsledku tedy dokáže průměrný film přinést horší zkušenost než ten objektivně špatný. Tituly, které nijak nevybočují z průměru, zpravidla neriskují, nevyniknou ani neurazí. „Špatné“ snímky možná neodpovídají představě kvalitní kinematografie, ale mají osobní kouzlo, a to je pro divácký zážitek často důležitější. Svého času jsem mockbustery přirovnala k vysušené studené pizze. Není to nejlepší možný gurmánský pokrm, ale existuje skupina lidí (já), která na něj má čas od času nesmírnou chuť. Vsadím se, že jste už slyšeli někoho říct: „Je to tak trapné, až se nemůžu přestat dívat.“ Americký psycholog Paul Rozin popsal jev, který nazval benigní masochismus. V zásadě tvrdí, že my lidé si v bezpečném prostředí rádi užíváme negativní tělesné nebo emoční reakce. Někdy je to jen pikantní jídlo nebo smutná píseň, ale jindy i drsný body horor. Pro milovníky Velocipastora, filmu The Room nebo akční tvorby Neila Breena je to však cringe, který podvědomě toužím vidět.

V neposlední řadě nás špatné filmy přitahují, protože jsou spojené s obdobím, kdy jsme se na popkulturu ještě nedívali kriticky. Dětství, puberta, víkendy v televizi, DVD půjčovny a první fandomy. Tehdy pro nás kinematografie nebyla textem k analýze, ale intenzivním prožitkem. Mnoho filmů bez ohledu na jejich kvalitu se stalo součástí naší identity a sebeprezentace. Něco ve smyslu: „Já vím, že s odstupem času už se mi to nezdá dobré, ale je to moje.“ Proto jsou guilty pleasures tak odolná a nezničí je kritika, protože s ní počítáme. Někdy je však tento mechanismus tak silný, že se člověk dokonce zasekne v nostalgii a odmítá přijmout jakoukoli výtku na adresu svého oblíbeného filmu. To je však jen důkazem toho, že silné emoce nutně nepotřebují řemeslnou a obsahovou kvalitu.

Na druhé straně nic z toho neznamená, že každý špatný film je automaticky zábavný. Existuje rozdíl mezi filmem, který je „tak špatný, až je dobrý“, a tím, který je jen špatný. Kultovní selhání funguje jen tehdy, když má energii, přehnanost, zvláštnost nebo upřímný pokus o seriózní tvorbu. Jak jsem řekla, pokud nedostatky nevytvářejí žádnou reakci, přichází i tady na scénu zmiňovaná nuda. Stejně tak titul nefunguje, pokud vyznívá příliš cynicky. Nechtěně směšný film totiž není totéž jako dílo, které se až příliš snaží být memem. Můžeš vytvořit podmínky pro bizár, ale onu neupřímnost publikum rozpozná.

Abych to tedy shrnula, milujeme především takové tituly, které selhávají zajímavě. Když se z levného efektu stane komický moment, z přehnané vážnosti camp a z trapné hlášky virální úkaz. Vracíme se k nim, protože jsou pohodlné a víme, co můžeme čekat. Nepotřebujeme soustředění, specifickou náladu ani intelektuální kapacity. Po dlouhém dni člověk někdy nechce přemýšlet nad symbolikou, společenským kontextem nebo formální výstavbou záběru. Nostalgie a pocit pohodlí ještě posiluje, protože se nevracíme jen k samotnému dílu, ale i k vlastní vzpomínce na něj. Nakonec tedy objektivně slabý film může mít subjektivně velkou hodnotu, a to se počítá.