Obsession odhaluje charakter diváků víc, než si myslíte

Komedie a horor jsou dva žánry, které k sobě mají nejblíže, i když se paradoxně nacházejí na zcela opačných koncích filmového spektra. Hlavním společným jmenovatelem obou forem umění je načasování. Vtip i zděšení fungují právě tehdy, když divák dostane přesně tolik času, aby si vytvořil očekávání. Asi tedy není divu, že člověk, který rozumí tomuto principu, natočí jeden z nejlepších hororů posledního desetiletí. Režisér Curry Barker odstartoval svou kariéru na YouTube a TikToku, přičemž tvořil komediální skeče plné napětí i černého humoru. Jednoho dne se však díval na speciální čarodějnický díl Simpsonových, v němž se Bartovi dostane do rukou kouzelná opičí pracka. Jde o velmi starý trop stojící na jednoduché myšlence: postava dostane přesně to, co si přála, ale ne tak, jak si to představovala. Bakerovi se podařilo ohraný trop přetvořit tak, že ačkoli publikum očekává nevyhnutelnou katastrofu, její příchod ho přece jen zaskočí.

Co film Posedlost (2025) vypovídá o vztazích naší doby i o nás samotných? Proč vyvolává tak vášnivé diskuse a rozhání lidi na dva tábory?

Bear (Michael Johnston) dokáže mluvit o lásce pouze v situaci, kterou má pod kontrolou. Hned první obraz filmu, jak obsahem, tak i kompozicí, maluje stav Bearovy osamělosti. Vede monolog o lásce k Nikki (Inde Navarrette) velmi otevřeným, citlivým způsobem. Věta „I would choose you over everything“ zrcadlí jeho pozdější přání. Akorát že naproti němu nesedí Nikki, ale servírka z bistra, u níž si Bear vytvořil bezpečnou napodobeninu intimity. Žena, na jejíž reakci skutečně záleží, u stolu chybí a scéna odhaluje více než hrdinovu plachost. Bear potřebuje znát průběh rozhovoru, nacvičuje situaci, v níž dostane prostor všechno říct a druhá strana ho nepřeruší odmítnutím. Stejnou logiku a absolutnost bude mít i jeho přání.

Už samotné vyznání prozrazuje, že Bear zaměňuje intenzitu citu s jeho hloubkou. Mluví o tom, jaké místo zaujímá Nikki v jeho životě, ale o jejích potřebách, představách či vnitřním světě se ani slovem nezmiňuje. Už zde se poprvé objevuje Bearova sebestřednost a důvod, proč mnoho lidí považuje tohoto protagonistu za zloducha příběhu. I během nejupřímnějšího otevření duše zůstává všechno hlavně o něm. Curry Barker zde s kameramanem Taylorem Clemonsem záměrně využívali centrální kompozice a nechávali nad postavami příliš mnoho prázdného prostoru, aby podtrhli pocit izolace a nepříjemné osamělosti.

Další nenápadný, ale promyšlený foreshadowing přichází ve chvíli, kdy Bear najde doma svou kočku mrtvou. Existuje scenáristický princip, který se nazývá „save the cat“ a zpopularizoval ho americký scenárista Blake Snyder. Jde o relativně raný moment filmu, který nám představí hlavního hrdinu a jeho charakter prostřednictvím nějakého sympatického gesta. Postava si tak získá naši přízeň, například tím, že zachrání kotě uvízlé na stromě. Obsession tuto metodu velmi perverzně překrucuje, a přestože Bear zvíře nezachrání, jeho zdrcující reakce plní stejnou funkci. Osamělý člověk právě přišel o jediného tvora, který mu dělal bezpodmínečnou společnost, a my s jeho bolestí soucítíme. Jenže titul zde odděluje pochopení od ospravedlnění. Naše shovívavost se rázem komplikuje, když si uvědomíme, že tragédii způsobila Bearova nedbalost. Kočka sežrala léky, které nechal nezabezpečené, a tento motiv skutečně představuje hrdinův charakter. Jistě, byla to nehoda, ale v kontextu děje nejde o samoúčelný prvek. Bear opakovaně jedná impulzivně a neuváženě. Jeho úmyslem není škodit, a přesto svou povahou napáchá mnoho zla.

Následky však začíná řešit až tehdy, když zasáhnou přímo jeho. Nepochybujeme, že Bear svou kočku miloval, ale zároveň odpovídá za podmínky, které ji zabily, a tyto dvě věci se nevylučují. Rozumím, proč mnoho lidí odmítá přijmout představu Beara jako záporáka, a jeho problémem skutečně není zlomyslnost v běžném slova smyslu. Je jím přesvědčení, že nepřítomnost zlého záměru člověka zbavuje hlubší odpovědnosti.

Film jeho povahové rysy zasazuje do širšího obrazu mužské osamělosti. Bear má přátele, pravidelně se s nimi setkává a pracuje mezi lidmi. Jeho sociální život však neposkytuje bezpečný prostor pro zranitelnost, protože každý z kamarádů má vlastní agendu. Ian (Cooper Tomlinson) srší radami, jak se romanticky sblížit s Nikki, ale jeho doporučení spíše Bearovy pokusy sabotují. Později se totiž dozvídáme, že mezi Ianem a Nikki existuje jakýsi sexuální situationship, který před Bearem tajili. Sarah (Megan Lawless) zase nemusí být důvěryhodným zdrojem informací, protože je do protagonisty sama zamilovaná. Když tedy tvrdí, že Nikki vidí v Bearovi svého mladšího bratra, můžeme si klást otázky, na které nám snímek nedá žádnou odpověď. Znamená to, že ve skupině se o emocích mluví, ale každý rozhovor okamžitě ovlivní skrytý zájem někoho dalšího.

Výzkum mužské osamělosti upozorňuje právě na tento rozdíl mezi společností jiných lidí a intimitou, tedy důvěrným vztahem. Tradiční představy o mužnosti podporují soběstačnost, kontrolu a citovou odolnost. Muž může mít kolem sebe lidi a zároveň postrádat vztah, v němž dokáže bezpečně pojmenovat strach nebo nejistotu. Výsledkem bývá soustředění velké části emocionálních potřeb do romantického partnerství. Jinými slovy jde o myšlení typu „láska vyřeší všechny moje problémy“, „vztah mě zachrání“, „jen s ní budu konečně kompletní“. Odborné práce zároveň ukazují, že muži v průměru získávají z romantických vztahů větší část své citové opory než ženy a po jejich rozpadu častěji přicházejí o klíčový zdroj důvěrné blízkosti. Muži se evidentně v menší míře obracejí se svým vnitřním životem na kamarády. Zjevně stále přetrvává stereotyp, že chlapi přece nepláčou a už vůbec by si neměli navzájem vylévat srdce.

Bear představuje vyhrocenou podobu tohoto problému. Ve svém úvodním vyznání říká, že Nikki byla po jeho přistěhování jediná, kdo se k němu choval skutečně mile. Když mu zemřela babička, zavolal jí jako první. Muž, který vyrůstá s pocitem, že je emocionálně přehlížený, může být silně přitahován ke komukoli, kdo způsobí, že se cítí oceňovaný nebo chtěný.

SIMP - toxický mýtus z popkultury?:

Bearovo prožívání připomíná limerenci. Psycholožka Dorothy Tennov tímto pojmem označila stav vtíravé zamilovanosti, při níž člověka zaměstnávají opakované myšlenky na vybranou osobu, idealizace a silná touha po opětování citů. Klíčovou roli však hraje nejistota. Jasný vztah poskytuje odpověď, přijetí nebo odmítnutí. V Bearově případě však nejasné signály udržují obě možnosti současně a nutí ho analyzovat každý pohled, zprávu či milé gesto. Naděje se střídá s úzkostí a právě toto kolísání posiluje posedlost. Limerence je aktuálně považována za málo prozkoumaný, ale potenciálně velmi rušivý způsob připoutání k někomu jinému. Nikki poskytuje Bearovi dostatek blízkosti, aby v něm živila naději. Důvěřuje mu natolik, že s ním mluví o svém psaní, a v nejtěžší chvíli jeho života mu nabídla soucitné rameno. Bear proto každé další přátelské gesto zařazuje do příběhu o výjimečném spojení. Limerence mu umožňuje soustředit se na vybrané okamžiky a zbytek Nikkiiny osobnosti doplnit fantazií.

K tomu se ještě přidá nestabilní citová dynamika jeho přátelské skupiny a Bear se ocitá v prostředí plném protichůdných signálů. Tato situace vysvětluje jeho zmatek, ale zároveň mu vyhovuje. Umožňuje mu odkládat okamžik, v němž by musel přijmout konkrétní odpověď. Jeho fantazie může přežít pouze do té doby, dokud zůstává Nikkiin postoj otevřený interpretaci. Jeho největší charakterovou vadou je tedy hluboká paralyzující zbabělost.

Postupně Nikki přisoudí úlohu, kterou nikdo nedokáže spolehlivě plnit. Ona má vyřešit jeho osamělost. Myslím si, že zde se pro diváky pomyslně láme chleba. Podle toho, co dnes víme o mužské osamělosti, je více než jasné, že mnoho chlapů uvízlo v podobné situaci. Bear by měl rozvíjet hlubší přátelství, budovat stabilnější sebevědomí a hledat vlastní směr v životě, ale nedaří se mu. Takový člověk potom začne vnímat svou osamělost, slušnost a dlouhé čekání jako investici, za kterou by měl dostat ženskou náklonnost. Nemusíme si pod tím okamžitě představit militantního incela. Takové myšlení dokáže existovat i pod velmi mírným a zranitelným povrchem. Bear nikoho otevřeně neobviňuje, ale čím dál silněji se vidí jako oběť situace, kterou mu způsobili jiní. Z tohoto nastavení postupně vyrůstá zoufalství, manipulace i zášť. Bear se cítí bezmocný a vlastní pasivitu vnímá jako křivdu.

Nikki se rozhodne odejít z práce, protože chce dokončit román a zároveň konečně zažít něco, o čem se pokouší psát. Touží pocítit lásku ve vlastním životě. Bear její text automaticky označí za romanci, ale ona ho opraví s tvrzením, že jde o „love story“. Jeho otázka „Isn’t that the same thing?“ zní nenápadně, ale přesně pojmenovává rozdíl mezi jejich představami o lásce. Romance staví milostný vztah do centra zápletky a reprezentuje fantazii. Nabízí charismatické hrdiny, osudová setkání a šťastné konce. Je to v principu moderní pohádka. (Pretty Woman, Notting Hill). Love story však označuje širší a realističtější pojetí. Takový děj spíše zkoumá, co láska s člověkem udělá, kam ho přivede a jaké stopy zanechává. Postavy jsou zpravidla chybující a konec hořkosladký až tragický. (Great Gatsby, Blue Valentine).

Nikki chce napsat dílo, které zachytí lásku s lidskou, ryze autentickou tváří, ale Bear vnímá náklonnost skrze prizma romance. Jinak řečeno ta pravá žena, překážka a vytoužený výsledek. Takové uvažování redukuje Nikki, složitou lidskou bytost, na postavu v jeho příběhu, kde se pohybuje někde mezi dvěma známými tropy. „Girl next door“ mu slibuje důvěrně známou něhu vyrůstající z přátelství a „manic pixie dream girl“ zase nekonvenční, nespoutanou energii, která vstoupí do života pasivního muže, čímž ho probudí z apatie.

Nikki se na Beara dívá podstatně střízlivěji. Vnímá jeho nízké sebevědomí, nerozhodnost i neschopnost jasně vyjádřit vlastní potřeby. Vidí však i citlivost a důvěřuje mu. Film záměrně nechává otevřenou otázku, zda měl Bear někdy opravdu reálnou šanci. Jak jsem řekla, Nikki ho údajně považuje za mladšího bratra a více situací tomu napovídá. Při cestě autem Beara upozorní na očividný zájem ze strany Sarah a poznámka působí jako pokus kamaráda postrčit tímto směrem. Řekne však i větu: „When I have a crush on a guy, no one knows.“ V kontextu rozhovoru věta vyzní téměř jako úmyslně podhozená stopa. Nakonec vytvoří ještě přímější příležitost, a když vycítí napětí, sama Beara vyzve, aby přiznal své city, které on samozřejmě zbaběle zapře. Nikkiino chování tedy zůstává otevřené více výkladům. Samotná představitelka postavy, Inde Navarrette, se přiklání k názoru, že Bear šanci měl, ale zastavila ho vlastní neschopnost se vyslovit. Herec, který ztvárnil Beara, Michael Johnston, si myslí, že Bearovi chybělo jen sebevědomí k tomu, aby výsledek dopadl mnohem lépe.

Zprvu jsem byla přesvědčená, že je to absolutně klasický případ friend zone, ale čím déle o tom přemýšlím, tím více se mi zdá věc komplikovanější. Bearův zmatek je z určitého hlediska pochopitelný, protože Nikki vysílá signály, které lze číst jako důvěrný vztah, flirtování i obyčejné přátelství. Mnozí lidé navíc nemusí mít ve vlastních citech okamžitě jasno, ale definitivní pravdu se nikdy nedozvíme. Bear si zvolí třetí cestu a odpověď určí sám.

Je třeba zdůraznit, že Curry Barker chápe One Wish Willow jako neutrální nástroj. Kouzelný předmět plní přesně to, co od něj člověk žádá. Ian si například přeje miliardu dolarů a bankovky jednoduše propadnou skrz střechu jeho domu. Peníze se nepromění v dluh, nikoho okamžitě nezabijí a přání v sobě neukrývá ani žádný ironický trest. Tím se Obsession odklání od klasického tropu opičí pracky, protože, jak poznamenává Baker, hůlka nedává lidem zvrácenou verzi jejich přání. Problémem je fakt, že samotné Bearovo přání je zvrácené. Bere totiž někomu jeho svobodnou vůli. Bear udělá něco, co Nikki donutí upřednostnit ho před prací, přáteli, vlastním tělem i pudem sebezáchovy. Barker upozorňuje, že problém by přetrval při jakékoli opatrné formulaci, která nutí druhého něco cítit.

Abychom byli fér, v okamžiku vyslovení přání Bear zřejmě nevěří, že levná hračka opravdu funguje, a nejedná jako člověk, který si vědomě objedná zotročení cizí duše. Jeho čin je zřejmě jen patetický zoufalý výkřik frustrace. Neřekne však: „Kéž bych měl odvahu přiznat jí své city.“ Vadí mu vlastní bezmocnost, ale přeje si rovnou hotový výsledek. Jeho morální odpovědnost se zásadně mění ve chvíli, kdy se Nikki vrátí k autu. Chová se zvláštně, její osobnost se náhle posunula a Bear sám předpokládá, že je pod vlivem alkoholu nebo drog. Nedokáže střízlivě posoudit situaci, ale protagonista ji přesto vezme domů a přijme náklonnost, kterou by mu za normálních okolností neprojevila. Už zde se ukazuje, že Bear nejenže nezná zdravou míru a jedná sobecky, ale pod povrchem dřímá temnota. Využití zranitelné osoby totiž nemusí mít podobu předem připraveného plánu. Může vzniknout i volbou nepřerušit situaci, která nám vyhovuje, přestože jasně vidíme, že ten druhý ztratil běžnou schopnost rozhodovat se. Bear si všimne všech varovných znaků, každý z nich však vyhodnotí způsobem, který mu umožní pokračovat, a první dny si navzdory pochybnostem užívá.

Nikki připomíná osobu, jejíž chování někdo sestavil podle vnějších znaků lásky bez pochopení jejich vnitřního významu. Tento křehký slepenec se však rychle začne rozpadat. Režisér popisuje Nikki jako člověka posedlého Bearovým přáním, nikoli démonem. Výsledek proto působí znepokojivěji než běžný souboj s nadpřirozenou entitou. Bear se pochopitelně bojí a postupně začne hledat řešení, ale jeho uvažování zůstává soustředěné na vlastní komfort. Chce odstranit děsivé projevy a zároveň si ponechat její lásku. Říká věty jako „Just don’t do that“, „Just be normal“, „Just be Nikki“. Nesnaží se ji zachránit, pouze „opravit“ pokaženého robota, přičemž hledá kombinaci svobody a poslušnosti, které se navzájem vylučují.

Právě zde se film přibližuje realitě toxických vztahů. Manipulativní partner často miluje konkrétní verzi člověka: klidnou, dostupnou a přizpůsobenou jeho potřebám. Hranice, nesouhlas nebo psychické potíže potom vnímá jako poruchu této role. Kontrola může navenek vypadat jako péče. Jeden tvrdí, že chce partnera uklidnit, napravit jeho chování nebo obnovit starou osobnost. Rozhodující však je, komu má výsledek sloužit.

Bear se nikdy neptá, co Nikki prožívá, ani jak jí může vrátit autonomii. Potřebuje spíše, aby přestala dělat věci, které ho děsí nebo zahanbují.

Curry Barker označuje Beara za typického „Nice Guye“, muže, který se zaštiťuje umírněností, gentlemanstvím, slušností či citlivostí, aby získal morální kredit. Protože jeho agresivita nemá hlučnou ani fyzickou podobu, mnohým to stačí jako účinné alibi.

Nejpřesněji se to ukáže při telefonátu na zákaznickou linku One Wish Willow, kde se v cameu objeví samotný Curry Barker. Bear se zprvu pokouší přání upravit, hledá lepší „nastavení“. Když však zjišťuje, zda je Nikkiina láska opravdová, operátor mu odpoví, že přestože rozhodl za ni, její city to nedělá méně reálnými. Vlastně mu tím naznačuje, že pokud někoho zmanipuluješ, aby se na tebe navázal, možná to není čisté ani zdravé, ale stále subjektivně skutečné. Operátor následně dodá, že Bear má morální povinnost být tu pro Nikki, ale on tuto část ignoruje. Mohl by kontaktovat lékaře, zapojit přátele, vrátit se za prodejcem nebo zkoumat původ One Wish Willow. Jeho pozornost se však vždy vrací k tomu, co bude muset snášet a co všechno ztratí. Rozsah jejího utrpení zůstává druhořadý.

Zlý hoch nebo himbo? 6 mužských stereotypů v popkultuře:

Tento egocentrický pohled podporuje i okolí. Ian a Sarah vidí psychicky nestabilní ženu, která se náhle upnula na zranitelného pasivního muže. Předpokládají, že Nikki Beara využívá, případně s ním manipuluje. Bear působí vystrašeně, zmateně a čím dál vyčerpaněji. Nikki je dotěrná, sexuálně agresivní a později otevřeně násilná.

Všechny viditelné znaky ukazují, že trpitelem je Bear a v určité fázi se obětí násilí opravdu stává. Bearovo pozdější ohrožení však nic nemění na faktu, že on je původcem Nikkiina zotročení. Tento moment mi připomněl mýtus „perfektní oběti“.

Od člověka v tísni se očekává srozumitelné komunikování svého stavu, okamžitý odpor vůči násilníkovi a konzistentní chování. Skuteční lidé však nereagují takto mechanicky, přičemž odborné výzkumy stigmatu při partnerském násilí ukazují, že oběti ztrácejí důvěryhodnost právě tehdy, když neodpovídají společenské představě slabého a bezchybného člověka. Obsession tento mechanismus převrací zvlášť krutým způsobem. Nikki je úplně bezmocná, navenek však vypadá jako agresor. Bear drží veškerou původní moc, ale jeho „nice guy“ persona zajišťuje image oběti. Když Ian upozorňuje, že s Nikki něco není v pořádku, Bear se drží této verze. Odpovídá, že ona ho nenechá na pokoji, a formulace vytváří dojem problému, který přišel výlučně zvenčí. Bear zná příčinu jejího chování a zároveň přijímá soucit.

Ústřední roli v celém druhém a třetím aktu hraje podle mě sebeklam. Bear věří, že by ho Nikki mohla milovat, kdyby dostala příležitost to zkusit. Původní scénář danou logiku pojmenoval v dialogu, který se do filmu nedostal. Nikki se v autě ptá, proč Ian nutí všechny tolik pít. Bear jí odpovídá: „Maybe…maybe he thinks if he can force people to do things, they’ll discover it’s what they always wanted.“ Vzpírání se jeho přání tedy interpretuje tak, že Nikki ještě nepochopila vlastní potřeby. Tato věta přesně vystihuje Bearův entitlement, tedy jakýsi neoprávněný pocit nároku.

Rozhodující okamžik přichází v restauraci. Bear si spojí její chování s One Wish Willow a následně se zeptá: „Miluješ mě víc než kohokoli na světě?“ Použije přesné znění svého přání. Podle Curryho Barkera má divák v této scéně pochopit, že Bearovi je křišťálově jasné, co se stalo. Od daného momentu se už nemůže skrývat za omyl ani nevědomost. Bezprostředně nato přichází více než znepokojivá sexuální scéna, během níž Nikki afektovaně vzdychá jako herečka z filmu pro dospělé. Bear se na ni nedívá a pouze publikum vidí její prázdný výraz a slzy v očích. Nejde totiž o sex, ale o nedobrovolný akt. To, že se Bear nedívá, Barker přirovnává k videohře. Prostor, na který hráč právě nemíří kamerou, pro něj přestává existovat, a proto tvář ženy nemusí nijak reagovat. Situace je však tak brutální, že na povrch prosakuje utrpení skutečné Nikki. Bear zato dokáže ignorovat morální problém tak dlouho, dokud zůstane mimo jeho bezprostřední zorné pole. Nikki se navíc po Bearově odchodu z domu chová jako neaktivní NPCčko, čímž se završuje její dehumanizace.

Nejkrutější moment přichází během noci, kdy posedlá část Nikki spí a ta skutečná na chvíli získá hlas. Zoufale prosí Beara, aby ji zabil a ukončil tak její mučení. On se však místo toho zeptá: „What’s so bad about being with me?“ Zde se naplno ukáže jeho neschopnost opustit vlastní perspektivu a znovu obrátí pozornost k sobě. Nikki mluví o ztrátě vlastního těla, svobody a identity. Bear v jejích slovech slyší hodnocení sebe jako partnera. Odpověď „I’ve never been with you“ je reality check, který Bearovo ego odmítá přijmout, a proto chladnokrevně beze slova odchází.

Skutečná Nikki se opakovaně pokouší na sebe upozornit. Nechá Bearovi v krabičce na oběd kromě mrtvé kočky i polaroidovou fotografii sebe s nápisem „not me“ a během večírku začne přednášet kus své nové prózy. Vypráví zvrácenou verzi Jeníčka a Mařenky, v níž spolu sourozenci spávají. Text působí jako směs jejího vlastního hlasu, sexuální degradace a neschopnosti přímo říct, co se s ní děje. Je dost možné, že tak odkazuje na její vnímání Beara jako mladšího bratra.

Protagonista je upřímně šokovaný pokaždé, když se ukáže záblesk skutečné Nikki, ale přestože ji slyší beznadějně křičet v telefonu, zavěsí. Cítí vinu i stud, ale znovu si vědomě vybere nemyslet na pravdu. Musel by se totiž vzdát dvou věcí najednou: vztahu s Nikki i vlastní identity „hodného chlapce“. Nikkiino utrpení se stává cenou za zachování obou iluzí.

V závěru se nakonec ocitne před možností vykoupení. Rozhodne se zemřít až po smrti Sarah a Iana, po úplném rozpadu své fantazie a ve chvíli, kdy pochopí, že Nikki už „neopraví“. Znovu se cítí osamělý a nevidí pro sebe přijatelnou budoucnost. Když spolkne tabletky, nechce ukončit Nikkiino prokletí, ale své vlastní. Proč si to myslím?

Původní scénář byl k Bearově motivaci ještě tvrdší. V této verzi mu nikdo neřekne, že jeho smrt Nikki osvobodí, a sebeukončení tak značí Bearovu snahu utéct z nesnesitelné situace, kterou sám vytvořil. Zbabělost, která ho provázela během celého filmu, se však ozve i při posledním rozhodnutí a ironií osudu je to Nikki, která ho vlastně přinutí svým přáním zemřít. Bear totiž spolknuté léky nestihne vyzvracet a i zde platí mé oblíbené moudro: Když se snažíš osudu utéct, běžíš mu naproti.