Když fandom zničí vlastní dílo: Proč jsou dnes fanoušci tak toxičtí?

Fanoušci by měli být ti, kteří něco milují. Tak proč to tak často vypadá, že své oblíbené filmy, seriály nebo hry nejvíc nenávidí právě oni sami?

Na první pohled to zní jako paradox, a přesto když se dnes podíváme na diskuse o Star Wars, Harrym Potterovi, filmech Marvelu nebo videohrách, najdeme tam víc zlosti než radosti. Místo sdílení nadšení se hádáme o tom, kdo je „pravý fanoušek“ a kdo by se měl „stydět za svůj názor“. Proč dnes část diváků považuje každý nový titul za osobní útok a jakou roli v tom hrají sociální sítě?

Podíváme se tedy na to, jak se fandomy za poslední desetiletí změnily a co způsobilo, že někteří už nebojují za příběh, ale proti němu.

Kdysi bývaly fanouškovské komunity pozitivními prostory pro nadšence. Na internetových fórech a blozích se setkávali amatérští spisovatelé, kritici, výtvarníci či cosplayeři, aby společně sdíleli zájem o oblíbená díla. Fanoušci si zkrátka získávali uznání tím, že tvořili obsah – psali fanfikce, kreslili fanarty, natáčeli videa. Interakce kolem takovýchto výtvorů byly převážně oslavné – lidé se scházeli, aby společně „slintali“ nad milovanými postavami či rozvíjeli jejich příběhy v rámci vlastní fantazie. Fandom představoval únik do světa, kde jsme se mohli těšit z kreativity a společné vášně.

Ne že by to dnes už neplatilo, ale za poslední desetiletí se fandomy přesunuly na velké veřejné platformy jako Twitter, Reddit či TikTok – a atmosféra se citelně změnila. Místo uzavřených a moderovaných komunit se fanoušci ocitli na otevřených sociálních sítích přístupných masám. Výsledkem je, že fan kultura je heterogennější než dřív – nekomunikujete už jen s hrstkou stejně naladěných lidí v malém klubu, ale otevřeně před očima celého internetu.

Pozitivní je, že můžete bez ostychu vykřičet do světa, jak moc něco milujete, a rychle si najdete cestu k podobně smýšlejícím uživatelům. Méně příjemné je, že se vždy najde i spousta takových, kterým se váš pohled nelíbí – a mají potřebu vám okamžitě vysvětlit, jak moc se mýlíte.

Z původně zanícených diskusí se tak na veřejných sítích často stávají bojové zóny, kde každý názor může vyvolat konflikt. Stačí jeden křikloun s megafonem, aby překřičel deset rozumných jedinců. Nic nepřitáhne pozornost víc než pořádné drama – a pobouření a hněv zkrátka generují spoustu kliků i komentářů.

Navíc sociální média zjednodušují složité debaty na jednoduché volby – líbí/nelíbí, srdíčko nebo palec dolů. Online diskurz tak často sklouzne k černobílému vnímání: buď jsi zanícený fanoušek, nebo hejter. Problém je, že málokdy jsme na 100 % pro nebo proti, ale nuance se v online komunikaci ztrácí. Sociální sítě nás tlačí k rychlým soudům – všechno se musí vejít do jednoho tlačítka, jednoho emoji a 280 znaků. Tato dynamika pochopitelně nahrává extrémům a vyhroceným postojům – komplexní argumenty prohrávají boj o pozornost s údernými hesly. Výsledkem je polarizace: fanouškovské tábory se v online prostoru „zabarikádují“ do radikálních pozic a anonymita odbourává zábrany slušnosti.

Pro mnoho lidí není být fanouškem něčeho jen volnočasovým koníčkem, ale bytostnou součástí toho, kým jsou. Studie na Western Michigan University zjistila, že fanoušci často integrují fandom do svého sebepojetí a čerpají z něj pocit hrdosti i životního smyslu. Jednoduše řečeno: pokud jsem oddaný fanoušek Harryho Pottera, nejde o to, že se mi líbí knihy nebo filmy – znamená to, že moje identita je skrz naskrz Potterhead. Ve hře je tedy ego, protože daný člověk se považuje za určitou součást fiktivního světa a tím si ho přivlastňuje, i když mu nepatří.

Proto když pak někdo zkritizuje jeho oblíbené dílo, nevnímá to už jako výtku vůči filmu či knize, ale jako útok na svou osobu. Tento postoj vysvětluje, proč dokážou být diskuse tak vyhrocené a nabývají charakter osobního sporu. Pro některé je pochvala či obrana milovaného titulu otázkou cti. Naopak jakákoli znevažující slova chápou jako rouhání.

Propojení fandomu s identitou je živnou půdou toxických reakcí – objeví se malá jiskra nesouhlasu a dotyčný člověk vyráží do útoku. V jeho očích nebrání jen daný titul, ale i sám sebe. Ačkoliv si toho nemusí být vědom.

Jedním z nejsilnějších motorů toxického chování je tedy pocit nároku. Fanoušci mají svůj milovaný svět tak rádi, až získají dojem, že mu rozumějí lépe než samotní autoři – ba co víc, že by oni měli rozhodovat o tom, kam se vesmír bude ubírat. Ve slangu se pro tyto lidi vžil pojem „entitled fans“ – fanoušci s přehnaným pocitem oprávněnosti diktovat tvůrcům, co si smějí a nesmějí dovolit udělat s NAŠÍM příběhem. Požadují, aby byly jejich preference upřednostňovány jak v samotných dílech, tak i v pravidlech komunit.

Takoví jednotlivci bývají extrémně kritičtí a útoční, když se tvůrce nebo herec vydá směrem, který se jim nelíbí. Jakmile jejich očekávání nejsou naplněna, nastupuje hněv a mobilizace: bombardují autory na sociálních sítích, sepisují petice, vyhrožují bojkotem. V extrémech neváhají zajít až k osobním útokům či výhrůžkám. Své o tom ví režisér Star Wars: The Last Jedi Rian Johnson, J.K. Rowlingová nebo představitelka Ellie v seriálu The Last of Us Bella Ramsey a mnozí další.

Když studio Disney začalo po roce 2015 natáčet nové díly Star Wars, část dlouholetých fanoušků jimi opovrhla – někteří otevřeně tvrdili, že „zničili Star Wars“. Po kontroverzním filmu Star Wars: The Last Jedi dokonce vznikla online petice, v níž pobouření fanoušci požadovali, aby byl film vymazán z kánonu a natočen znovu. Ať si o tom snímku myslíte cokoli, tyto reakce jsou přehnané a znějí absurdně. Dokonale to však ilustruje mentalitu vlastnického fandomu: tito lidé se cítí být spoluvlastníky příběhu, a když děj nedopadne podle jejich představ, chtějí „vrátit zboží“ a dostat „jinou verzi“.

Jenže kinematografické dílo není svetr, který vám nesedí a tak ho půjdete reklamovat. V symbolické rovině umění patří všem a každý by měl respektovat zdravé hranice. Fakticky však – ať se vám to líbí nebo ne – dílo patří autorovi nebo držiteli práv. Pokud se tedy studio rozhodne obsadit do role původně bílé postavy herce tmavé pleti, není to zrada ani snaha něco ničit. Je to prostě využití práva realizovat vlastní uměleckou vizi, které má každý autor.

Jistě, vždy je přínosné, když tvůrci naslouchají divákům a zohledňují zpětnou vazbu, ale poslouchat publikum není totéž jako řídit se jeho příkazy. Dílo přece nevzniká hlasováním, ale tvořivým rozhodnutím.

S celým tímto problémem souvisí fenomén gatekeepingu, tedy hlídání „vstupu“ do fanouškovské komunity. Někteří skalní obdivovatelé se totiž staví do pozice elitářů, kteří rozhodují o tom, kdo patří a nepatří mezi skutečné milovníky daného díla. Určitě se vám stalo, že vás někdo vyloučil z diskuse, protože jste „viděli filmy, ale nečetli knihy“, „znáte tyto komiksy, ale ne všechny ostatní“, nebo jste prostě „příliš mladí na to, abyste tomu rozuměli“. Tento postoj vytváří v komunitách hierarchii – „praví“ nerdové versus údajně méně hodnotní „normíci“ a „fake fans“.

Například v prostředí videoher, které bylo kdysi doménou mladých mužů, se historicky zakořenil předsudek, že dívky či ženy nemohou být hráčkami – a pokud to o sobě přece jen tvrdí, dělají to „pro pozornost“. Stejně tak čelí kritice fanoušci z řad menšin – ať už etnických, nebo sexuálních. Často se stávají terčem neoprávněných útoků, jako by neměli právo „narušovat“ tradiční profil komunity.

Gatekeeping tohoto druhu má všude stejný princip. Hrstka samozvaných strážců se postaví před svůj klub a vpustí jen toho, kdo projde jejich vědomostními zkouškami a splňuje určité standardy. Argumentují údajnou obavou o „integritu“ milovaného média, ale ve skutečnosti jde jen o zamaskované předsudky.

Věc se má tak, že opravdu nemusíte mít encyklopedické znalosti univerza, abyste mohli říct, že se vám něco líbí. Klidně můžete nosit tričko s jakýmkoli superhrdinou, aniž byste znali všechno, co o něm kdy bylo napsáno. Klidně se označujte za fanoušky i tehdy, když jste si zahráli nebo přečetli jen jeden titul z celé série. Je to totiž celkem prosté: fanouškovství má především osobní význam. Je to vztah k příběhu, světu nebo postavě, který ve vás vyvolává radost, inspiraci, únik z reality, motivaci nebo jen čisté potěšení. Základním kritériem fanouškovství je emoční propojení – ne nutnost znát každý detail. Fanouškem je zkrátka každý, kdo se k dílu rád vrací, užívá si ho a s chutí o něm mluví.

Byla bych nerada, kdyby teď vznikl dojem, že je dnes fandom obecně jedovaté prostředí. Je důležité říct, že mnoho komunit se aktivně snaží být otevřené a drtivá většina fanoušků jsou normální, slušní lidé, kteří si prostě užívají filmy, hry či knihy. Toto publikum nevstupuje do každého flame war konfliktu, nehejtí herce na Twitteru a pokud s něčím nesouhlasí, dokáže se vyjádřit věcně – nebo to prostě přejde pokrčením ramen.

Bohužel internetové platformy opět hrají roli zesilovače a hlučný extrém je nejvíc viditelný. Musím však zdůraznit, že ukřičené, agresivní chování tvoří menšinu a nereprezentuje celý fandom. Sociální sítě ale vytvářejí optickou iluzi, že nenávist je všude – i když mimo internetovou bublinu je fanouškovský svět mnohem klidnější. Označit celou fanouškovskou kulturu za toxickou by tedy bylo zjednodušující a nepravdivé – ale i tak jde o dost nepříjemný jev.

Je tedy možné fandom „uzdravit“?

V první řadě potřebujeme oprášit umění normálně debatovat. Nesouhlas neznamená, že ten druhý hned stojí na úplně opačné straně barikády.

(Pro ty, kdo nejsou nejostřejší tužky v penálu, ale i tak si chtějí kreslit: když se někomu třeba líbí ženská hlavní postava, neznamená to automaticky, že je otrokem „woke“ propagandy nebo že má skrytý cíl vymazat z existence všechny bílé muže. Možná se mu prostě jen líbí dobře napsaná postava – bez ohledu na její pohlaví. Ne, fakt za vším není spiknutí ani ideologický manifest – velmi často jde opravdu jen o snahu vnést do příběhu rozmanitost.)

S tím souvisí i schopnost přijmout, že ne všechno bude podle našich představ – a to je v pořádku. Fandom existuje z lásky, ne z nenávisti, a proto vášeň spojená s respektem ukazuje tu nejlepší cestu. Z dlouhodobého hlediska pomůže i to, když budeme v komunitě otevřeně mluvit o těchto problémech. Upozorňovat na případy šikany, postavit se za ty, kdo jsou terčem neoprávněných útoků (například podpořit herce a tvůrce, kteří čelí obtěžování). Každý z nás může přispět ke kultivovanější atmosféře tím, že sám sebe trochu „zkontroluje“, než něco vypustí do světa.

Fandom jako takový tedy není pokažený – pořád je to úžasný svět, kde lidé umí oslavovat tvořivost, která nás spojuje. To, co je třeba „vyléčit“, je náš přístup jeden k druhému online.

Za mě: víc naslouchat, míň ječet; víc diskutovat a míň útočit.