Nedávno se čeští a slovenští diváci pořadu Růže pro nevěstu (Bachelor) poněkud rozhořčovali, že jde spíše o show než o realitu. A já se ptám: Cožpak dnes někoho opravdu překvapuje, že za krásnou pohádkou o hledání pravé lásky v drsném, cynickém světě stojí produkční loutkář, který tahá za nitky naší citové angažovanosti. Samozřejmě, že ne. Pokud vám není dvanáct nebo nemáte intelektuální rozsah v mezích borůvkového koláče, je vám již dávno jasné, že tento typ zábavného obsahu má s realitou společného asi tolik co Blood Origin se světem Zaklínače. Stejně jako onen netflixovský přešlap pod čarou dějin je i reality show něco jako rozbité a znovu slepené zrcadlo, které reprezentuje spíše stylizovanou fanfikci skutečnosti. Existuje hned několik důvodů, proč je to špatně a zároveň naprosto v pořádku, ale o tomto schizoidním kulturním stavu se dnes bavit nechci. Ať už si totiž o reality show myslíte cokoli, fungují jako dobře promazaný stroj, kterému čas od času chtě nechtě propadneme všichni.

PŘÍBĚH

Produkce reality show si klade za cíl vytvořit ucelený příběh s jasně definovanými protagonisty a antagonisty. Situace, které mají účastníky vystavit emocionálnímu stresu nebo naopak podpořit rozvoj romantických vazeb, jsou vytvářeny se zaměřením na budování dramatu. Veškerý obsah, který vidíme, je konstruován s důrazem na gradaci, kdy konflikty, romantické momenty nebo řešení sporů zapadají do jakéhosi uceleného logického narativu. Na konci každé epizody pak nastává zvrat - prvek nejistoty, který vytváří efekt kontinuity a podněcuje naše nutkání sledovat další epizody. Důležité je, abychom měli pocit, že to někam směřuje, a nakonec se dočkáme i nějakého vyvrcholení. Tento princip zajišťuje, že divák může sledovat plynulý a napínavý děj, který připomíná film nebo spíše seriál.

Proč je ale tento příběh tak důležitý? Už od dob, kdy jsme sedávali u ohně a čmárali po stěnách jeskyní, jsme milovali jednu věc víc než maso z mamuta nebo nekonsensuální páření. Příběhy. Ty totiž patří k nejstarším formám komunikace a mají mimořádný vliv na naši psychiku. Lidé přirozeně zbožňují příběhy, protože jim umožňují porozumět světu, organizovat informace a vytvářet si emocionální vazby. To pochází z evolučního vývoje, kdy příběhy obsahovaly důležité informace o přežití a spolupráci. Jejich zapamatování a šíření kriticky zvyšovalo šance kolektivu na existenci v nehostinném prostředí. Když je něco podáno formou příběhu, zapojují se různé části mozku, včetně limbického systému, který je zodpovědný za pocity i paměť. Výsledkem je, že emocionálně silné vyprávění si člověk pamatuje mnohem déle než suchá fakta. 

Dnes již náš život na tomto mechanismu nezávisí, ale tento princip je stále zakódován v kulturní DNA lidstva. Lidé si možná nebudou přesně pamatovat, co jste řekli nebo udělali, ale nikdy nezapomenou, jak jste se kvůli tomu cítili. Produkce reality show využívá právě tohoto aspektu prostřednictvím konstrukce scénáře a různých manipulativních technik. Odezvy jako smích, smutek, napětí nebo hněv podporují narativní oblouk, který diváky vtáhne do děje, což vede k vyšší sledovanosti i loajalitě k pořadu. I když se považujete za člověka, který tento obsah obchází, nejste vůči němu imunní. Možná se vám stalo, že váš partner, partnerka, rodič nebo kamarád sledoval nějaký „Love is Too hot to Zámena pro nevěstu“ pořad a vy jste se přistihli při otázce: „Proč je ta Denisa taková mrcha?“.

Za tohle zkrátka poděkujte svým prapředkům, protože to funguje podobně jako adrenalin při hororech. 

Kromě jistého přirozeného voyeurismu jde o emoční spojení bez zodpovědnosti. Diváci mohou „prožívat“ konflikty a romantické pletky, aniž by se jich aktivně účastnili nebo museli nést emocionální následky. Tento „bezpečný odstup“ je podpořen iluzí intimity, když sledujeme účastníky ve zranitelné nebo slabé chvíli. Stačí jedna nebo dvě takové scény a parasociální vztah je na světě. 

Příběhy také nabízejí modely chování a rozhodování, v nichž diváci často nacházejí paralely se svými vlastními životy, schopnostmi, vzhledem nebo hodnotami. Zároveň jsme společenské bytosti, takže si potřebujeme potvrzovat své místo ve sociální hierarchii. Účastníci jsou většinou prezentováni jako „ běžní lidé“, čímž se divákům umožňuje promítat si své zkušenosti do jejich příběhů.

Zde přichází ke slovu efekt sociálního srovnávání. Nejvíce našemu bříšku dělá dobře srovnávání směrem dolů, protože pokud účastníci selhávají, čelí problémům, jsou zesměšňováni nebo zobrazováni jako méně vzdělaní či emocionálně nestabilní, posiluje to dobrý pocit z vlastního života. My jsme na tom zkrátka lépe. Méně příjemné je však zjištění, že zaostáváme ve vzhledu, finanční situaci nebo inteligenci. Jenže reality shows o krásných a úspěšných lidech nás přesto baví, protože jsou navrženy tak, aby oslovily základní lidské potřeby a touhy. Mozek je přirozeně přitahován esteticky příjemnými věcmi a fascinace krásou je podvědomě spojena se zdravím, dobrou genetikou, a tedy schopností přežít. Soudobá společnost si idealizuje úspěch, slávu a bohatství, a tak se uspokojuje i naše zvědavost po vzdáleném, možná nedosažitelném světě. Když se navíc idealizovaný život v luxusu a privilegiích hroutí pod tíhou pikantních konfliktů, je to pro naše ego přímo lahůdka.

Přečtěte si také: MATRIX měl pravdu, skutečně žijeme v SIMULACI!

V neposlední řadě si chceme odpočinout od vlastní reality a všednosti každodenního života. Koneckonců tyto příběhy jsou často zjednodušeny do všeobecně rozpoznatelných a snadno zapamatovatelných archetypálních vzorců. Hrdina vs. padouch, romantika vs. konflikt, podobně jako v pohádce.  

MAGIE ZA OPONOU

Vytvořit působivou pohádku pro dospělé však není snadné. Pečlivé obsazení je pilířem úspěchu, proto producenti hledají jedince, kteří představují různorodé a často protichůdné osobnosti. Dle potřeby je pak účastník prezentován jako archetyp, který má zaujmout specifickou skupinu diváků. Například „sympatický hrdina“ získává podporu a empatii, zatímco „padouch“ slouží jako katalyzátor konfliktu. Nicméně nejzajímavější je pro mně „napravený hříšník“, který se zpočátku rozhoduje sobecky nebo porušuje pravidla, ale postupem času získává příležitost na redemption arc a přízeň publika. Takový kontrast mezi účastníky pomáhá udržet dynamiku děje a emocionálně zapojit diváky. Při vytváření archetypů je důležitá kombinace vizuální prezentace, osobnostních rysů a případných slabých stránek, které je činí „lidskými“. 

Jakmile máme osoby a obsazení, je čas rozjet zápletku. Zejména v minulosti se často hovořilo o tom, že produkce manipuluje s výsledky diváckého hlasování, že vítěz je předem daný. Pravda je taková, že producenti vlastně vůbec nemusí podvádět, protože kýžený výsledek vám do mysli dokáží zasít chytrou kontrolou děje. Intervence zahrnují manipulaci s pravidly, přidávání nových účastníků v kritických okamžicích, nebo dokonce rozdmýchávání konfliktů prostřednictvím skrytých impulzů. 

Zvláště v americkém prostředí odhalují bývalí účastníci reality show velmi pokoutné praktiky, jako je nedostatek jídla a spánku nebo podsouvání alkoholu, který je osvědčenou rozbuškou hádek. Aniž bychom v našich končinách kohokoli obviňovali z nekalých postupů, stačí se podívat na slovenskou Farmu. Její koncept je doslova založen na tom, že lidé nezvyklí na rurální způsob života musí fungovat v bojových podmínkách. Jíst téměř asketicky, spát v nekomfortních prostorách a těžce fyzicky pracovat v časovém stresu s cizími lidmi. Člověk nemusí být behaviorální psycholog, aby věděl, že stačí mezi ně postavit láhev vodky a už se to píše samo. 

Produkce tímto způsobem zajišťuje, že dramatické momenty vznikají i v situacích, kde by přirozeně chyběly. Nečekané změny navíc účastníky destabilizují a fyzická izolace snižuje jejich schopnost racionálně reagovat. Z pohodlí domova si pak klepeme na čelo, jak ta „ intrikánka“ zase vyhrotila „ milou tichou hrdinku“ za úplnou maličkost. A tady se dostáváme k mému oblíbenému kouzelnickému triku. 

Jednou z nejúčinnějších technik produkce je totiž střih. Producenti mají k dispozici hodiny nahraného materiálu, který je pečlivě editován tak, aby posílil jakékoliv narativ. Tento proces zahrnuje selektivní výběr dialogů, reakcí a událostí, které divákovi představují příběh v co nejdramatičtějším světle. Například neutrální nebo pozitivní interakce mezi účastníky mohou být vynechány, pokud by tyto scény narušily narativ „padoucha“ nebo „oběti“. Diváci tak dostávají účelově vybraný obraz, který je vede k identifikaci s upraveným pohledem produkce. 

Velmi známá je tzv. „frankenbite“ technika, při níž se pomocí manipulace se zvukovými a obrazovými záznamy vytváří drama. Tento termín odkazuje na „Frankensteina“, neboť jde o spojení několika nesouvisejících částí do jednoho „celku“. Například dialogy z různých okamžiků jsou poskládány dohromady, aby vytvořily zdání celistvé konverzace. K nově vytvořenému zvuku se přidávají záblesky výrazů tváře, reakcí nebo gest účastníka, které nemusí s daným výrokem vůbec souviset, ale vizuálně podporují iluzi. Účastník se může jen usmát během zcela jiného rozhovoru, ale tento výraz je použit jako reakce na probíhající okamžik, aby působil arogantně. V tomto ohledu je důležitá také zvuková stránka, která určuje emoce scény. Jakmile je obsah podkreslen intenzivními dramatickými tóny, máme pocit konfliktu, zatímco jemná intimní melodie evokuje romantiku. Hudba nám pomáhá intuitivně pochopit, co se děje. Na druhé straně může jít o zcela nevinnou banální záležitost, která je však díky zvukovým efektům interpretována naprosto opačně.

Nemluvě o tom, že události jednoho dne lze rozdělit do několika epizod nebo naopak dva dny nasekat do půl hodiny. Zcela se tak vytrácí představa o skutečné časové kontinuitě, kterou podtrhuje i využití zpovědních místností či reakčních rozhovorů. Účastníci komentují události zpětně do kamery, často pod vedením produkčního týmu. Producenti kladou otázky tak, aby usměrnili odpovědi požadovaným směrem, a paměť je nespolehlivá. Může tak vzniknout falešná retrospektiva, kdy účastníci, nejistí si detaily, interpretují události tak, jak je příběh potřebuje, nikoliv tak, jak je skutečně prožili. Nezřídka slýcháte, jak si účastníci stěžují, že jejich slova byla vytržena z kontextu nebo že byli vykresleni jinak, než se ve skutečnosti cítili. Inu, nemusí být daleko od pravdy. Ale tu se už nikdo nedozví.

Nyní je vám tedy určitě jasné, že naprostá kontrola nad tím, co divák vidí a slyší, umožňuje tvůrcům reality show manipulovat s napětím, no hlavně se sympatiemi a antipatiemi k jednotlivým postavám. Veškeré postupy se v rukou produkce stávají nástroji vyprávění a tito novodobí pohádkáři jsou a pravděpodobně navždy budou žádaní. To však také dokola otevírá otázky o etice televizní produkce, zejména pokud jde o exploataci emocí a osobních příběhů účastníků. Ačkoli jsou tyto pořady pro diváky atraktivní formou zábavy, je důležité si uvědomit, že jejich sledování vyžaduje kritický odstup. Než se chopíme digitálních vidlí a pochodní, možná by neškodilo si vzpomenout, že jde tak trochu o tahání králíků z klobouku. Svět reality show je možná černobílý, ale ten skutečný ani zdaleka.