Jak Tarantino „vykradl” desítky filmů a natočil Kill Bill

Kill Bill je titul, který porušuje základní pravidla toho, jak by měl film normálně vypadat. Je to rozbitý, stylisticky nejednotný, nerealistický, hyperbolizovaný chaos. Neměl by fungovat, ale navzdory tomu působí přehledně, uceleně, ba až uspokojivě. Jeho jazyk je poskládaný z desítek cizích vlivů od japonských samurajských filmů přes kung-fu snímky až po spaghetti westerny. Příběh je rozdělený na kapitoly, které přeskakují v čase a stopáž trvá téměř pět hodin. Výsledek má však překvapivě jasnou vnitřní logiku, kterou divák intuitivně chápe, i když ji neumí dobře pojmenovat. Odlišné žánry převádí do velmi přesného systému obrazů, emocí a očekávání, tak, že spolu skvěle souzní.

O tomto kultovním filmu Quentin Tarantino dnes říkáme, že se zapsal do filmových učebnic, ale kdybychom se na něj paradoxně dívali skrze klasická kritéria audiovizuální tvorby, musel by nutně selhat. A přesto je to jeden z nejhodnotnějších hollywoodských počinů, což znamená, že zjevně pracuje s úplně jinými principy, než na jaké jsme zvyklí.

Jak jsem už řekla zvláštnost filmu Kill Bill spočívá v tom, že působí čistě, synopticky a soustředěně právě tehdy, když je na povrchu nejvíce roztříštěný. Už dobová kritika si všimla, že stojí méně na nějaké psychologické hloubce a více se opírá o virtuozitu svého provedení. Navzdory tomu je potřeba pojmenovat základní příběhový motor a tím je pomsta. Šéf komanda zabijáků Bill (David Carradine) brutálním způsobem zradí svou pravou ruku a zároveň družku Beatrix (Uma Thurman) známou jako Nevěsta nebo Černá Mamba. Ta se následně vydává na krvavou cestu odplaty všem, kteří ve věci měli co i jen jeden prst. Nevyžaduje se další komplikované vysvětlování motivací a právě tato minimalistická dějová osa ozřejmuje, proč si snímek může dovolit tolik odboček. Publikum se nikdy neztrácí, protože vždy ví, kam Nevěsta míří i když se tón, atmosféra, rytmus nebo styl úplně změní.

Na rozdíl od běžného filmu tu Quentin Tarantino nepracuje s příběhem jako hlavním nositelem významu. Jinými slovy, děj není to, co má diváka primárně fascinovat. Je to jen kostra, která drží pohromadě mnohem důležitější vrstvu a sice formu. Tarantino je často označovaný jako autor „filmů o filmech“. Znamená to, že jeho díla vycházejí především z historie kinematografie samotné. Kill Bill tedy treba číst nejen jako příběh o pomstě, ale především je to koláž různých filmových tradic od zmíněných asijských bojových filmů až po italské westerny. Aby se taková odvážná rozmanitost nerozpadla na neuspořádaný zmatek potřebuje pevný, ale velmi přímočarý a prostý základ. Čím jednodušší je příběh, tím více prostoru má film experimentovat. Nejde o to, co vypráví, ale jak to vypráví.

Už od začátku je nám jasné, že Kill Bill nechce být průhledným oknem do reality, ale tvoří ikonografii. Žlutý kostým Nevěsty, přechody mezi barvou, černobílými scénami a obrazy siluet s modrým filtrem i anime pasáže značí určité vrstvy nebo lépe řečeno režimy filmovosti. Obyčejně se tvůrci usilují vytvořit iluzi reality, pocit, že vyprávění může být pro diváka alespoň na malou chvíli skutečné. Quentin Tarantino se však snaží udělat přesný opak a tuto představu narušit. Film nenapodobuje skutečnost, ale neustále připomíná, že je pouze konstrukt, svět, který funguje podle estetických pravidel.

Žlutý komplet je celkem jasným odkazem na film Game of Death, kde hlavní roli ztvárňuje Bruce Lee. Slavná scéna s Crazy 88 však doslovně přebírá a rekonstruuje principy hongkongských kung-fu titulů z éry této legendy bojových umění. Boj nevzbuzuje realistický dojem, protivníci neútočí najednou, ale postupně, sekvenčně a ve vlnách. Nevěsta má vždy na zřeteli jednoho nepřítele nebo nanejvýš malou skupinu a zbytek trpělivě čeká. Jde o žánrové pravidlo, protože hongkongské kung-fu filmy staví na tom, že pohyb musí být čitelný. Kamera umožňuje vidět pokaždé celý bojový manévr a organizujícím principem scény je rytmus. Kung-fu filmy fungují podobně jako hudba, střídají tempo mají „breaky“ i „vrcholy“ a pracují s opakováním. Quentin Tarantino tento postup přebírá celkem přesně, přičemž využívá gradaci i změnu dynamiky z pomalé na rychlou a naopak.

V určitém momentě se obraz přepne do černobílého režimu. Na praktické úrovni jde částečně o řešení problému s cenzurou násilí, no Tarantino tento limit proměňuje na estetický princip. Cituje samurajské tituly i grindhouse a exploitation styl, přičemž krev už nepůsobí tak intenzivně, ale spíše abstraktně. Násilí navzdory brutalitě tu není něco, co by mělo diváka šokovat svou autenticitou, ale naopak ho má vtáhnout stylizací. Fontány krve, které stříkají do prostoru v nepřirozených množstvích a směrech totiž neodkazují na fyzickou bolest těla. Je to jen grafický prvek a proto vlastně nesledujeme utrpení, ale choreografii, ve které má každý pohyb svůj vizuální důsledek, čím vzniká onen rytmus podobný tanci nebo hudbě. Film nás tak nežádá věřit tomu, co vidíme, chce jen, abychom sledovali tento koncert.

Například flashback O-Ren Ishii (Lucy Liu) je zpracovaný jako anime a tento posun není náhodný. Anime umožňuje zobrazit extrémní násilí a trauma způsobem, který by v hraném filmu působil příliš drasticky či bolestivě. Takto se transformuje na jakýsi mýtus, zakládající legendu o hrdinovi, který se změnil na zloducha. Zároveň jde o zkratku, díky které za pár minut pochopíme celou motivaci O-Ren bez dlouhého psychologického vývoje.

Duel v zasněžené zahradě je zase poctou japonskému akčnímu thrilleru Lady Snowblood, kde je pomsta taktéž hlavním motivem. Když však scénu porovnáme se zápasem proti Crazy 88, pochopíme, jak si film zachovává balanc. Finální konfrontace mezi Nevěstou a O-Ren je vystavěná na omezené barevné paletě, aby se naše pozornost soustředila jen na dvě těla. Je to velká změna oproti divoké adrenalinové show s desítkami protivníků. Na rozdíl od předchozích scén, kde je násilí spektáklem, tu se najednou mění na rituál napětí a soustředění. Stačí minimum krve a jeden přesný zásah. Vidíme dva úplně odlišné filmové jazyky, které Quentin Tarantino klade vedle sebe, aby ukázal, že způsob, jakým vnímáme scénu, není daný tím, co se děje, ale jak je to natočené. Cynicky řečeno sto mrtvol nás může pobavit, ale stačí jedna, abychom zůstali v napětí.

Scény s Pai Meiem (Gordon Liu) taktéž citují vizuál hongkongských kung-fu filmů ze 60. a 70. let. Působí téměř ošuntěle jako televizní filmy, ale jsou záměrně stylizované do někdejší „levné“ produkce. Tréninková sekvence obsahuje plošné osvětlení, jednoduché kulisy, přehnané skoro až karikaturní herectví, ostré prostřihy a bleskový zoom. Ne každý divák dokáže tyto prvky popsat, ale všichni alespoň podvědomě cítí, že se vizuál v detailech změnil. Dnešní publikum je už zvyklé na realistickou hloubku obrazu a tyto momenty moderní standard porušují tak, že simulují starý méně dokonalý vzhled.

Zatímco první část filmu se soustředí spíše na akčnější „východní“ žánry, druhým dílem se film zpomaluje a přechází více do „westernového režimu“. Scény se natahují, dialogy mají delší pauzy a napětí nevzniká z akce, ale z jejího očekávání.

Kill Bill tak neustále odkazuje na jiné filmy a vzniká cosi, čemu se říká pastiš. Jde o vědomé napodobování cizí tvorby v oslavném duchu. Kill Bill totiž nevytváří žádný nový styl nebo přístup, pouze remixuje to staré a tedy není originální v tradičním slova smyslu. Jeho jedinečnost však spočívá ve způsobu, jakým tyto převzaté prvky kombinuje.

Nevěsta tedy prochází přes jednotlivé kapitoly filmové historie jako by vstupovala do portálů, světů, kde se pokaždé odhaluje nejen nový kus děje, ale i jiný audiovizuální postup. Navíc má každý segment skrze specifickou estetiku i vlastní významovou rovinu. Pai Meiovy scény znamenají zasvěcení, disciplínu a transformaci. Fungují podle pravidel čínských kung-fu filmů, zatímco duel s O-Ren je spíše o cti, rituálu a uzavření konfliktu. Je to více japonská samurajská věc, zatímco westernové momenty pojednávají o osudovosti. Máme tedy mýtus (anime), zkoušku (Crazy 88), čest (Duel s O-Ren), proměnu (Trénink s Pai Meiem) a osud (konfrontace s Billem). Quentin Tarantino tyto žánry nevykrádá, ale tvoří z nich jazyk, protože každý styl má příběhový význam a spolu vytvářejí souvislý, vnitřně logický celek.

Tuto ideu podtrhuje i střih. Film je rozdělený do kapitol, které připomínají spíše knihu než klasický lineární film. Quentin Tarantino neorganizuje události podle toho, co se stalo dříve, ale na základě emocionálního efektu, který chce dosáhnout. Všechno je podřízené pocitu, ne logice, proto i když se střídají žánry, divák zůstává emocionálně ukotvený.

Znamená to, že člověk díky jednoduchému příběhu stále cítí, kam to směřuje, ačkoliv scény nejsou chronologické a často doslova mění žánr.

Quentin Tarantino v jednom z rozhovorů řekl, že Nevěsta by mohla být stejně dobře cowboy ze spaghetti westernu, ale i hrdinka z filmu Lady Snowblood. Není totiž klasickou postavou s vývojem, ale archetypem, jakýmsi zjednodušeným modelem. V běžném filmu protagonista osobnostně roste, mění se nebo prochází nějakým vnitřním konfliktem. Nevěsta však má od začátku jasný cíl, který zůstává až do konce stejný. Definují ji tři věci: pomsta, hněv a odhodlanost. Tím pádem ji ani nelze považovat za komplexní osobu. Je totiž ztělesněním ideje a proto může tak dobře zapadnout do každého žánru, se kterým film pracuje. V příběhovém smyslu tedy není člověkem, ale jistou silou, která drží všechno pohromadě. Vlastně figurou sestavenou z funkcí a rolí. Je to oběť, přeživší, zabiják, samuraj, žačka, mstitelka, nevěsta, či matka. I proto se její pravé jméno dozvídáme až velmi pozdě v příběhu.

Zde však přichází ke slovu manipulace. Quentin Tarantino sám přiznal, že ho baví nutit diváka smát se věcem, které směšné rozhodně nejsou, díky čemuž se stáváme jeho spolupachateli. Už jsem řekla, že násilí je tu zveličené a estetizované, proto navzdory drastickosti nešokuje. Do toho však film přidává humor a absurdní situace nebo přehnané reakce. Tím, že se Kill Bill nebere tak vážně, může bavit materiálem, který by byl v jiném kontextu barbarský, bezohledný, morbidní, děsivý či nesnesitelný. Stylizace však neslouží jen k tomu, abychom film vnímali jako onen nereálný konstrukt, ale především nás morálně otupuje. Snímek přesně dávkuje informace, aby naši loajalitu směřoval k Nevěstě. Konec konců od začátku nastaví jednoduchou osu: ona je oběť a oni, komando zmijí, zase viníci. Během celé stopáže jsme na její straně, chceme najít a zabít Billa, nezkoumáme, zda existuje nějaká jiná perspektiva než ta, kterou ukazuje Nevěsta. Když Beatrix začne krutě a sadisticky zabíjet, od násilí jsme díky zmíněné stylizaci jednak distancovaní, ale přijímáme to také jako nápravu křivdy. V realistickém filmu bychom se mohli ptát, zda je pomsta jediná cesta a kde jsou hranice, zde však emoce se zábavou přehluší morálku.

Až závěrečná konfrontace s Billem začne tento jednoduchý model komplikovat. V době, kdy se komando pokusilo Beatrix zavraždit, byla těhotná, a nyní se spolu s hrdinkou dozvídáme, že dítě přežilo. Bill je nám představen jako milující otec a muž, který dokáže svůj čin racionalizovat. Už to není jen záhadný obávaný záporák a konflikt přestává být černobílý. Bill je klidný, inteligentní a filozofující, přičemž se sice chová sadisticky, ale má své důvody. Jeho činy jsou stále hrozné, no ne zas o tolik horší, než to, co svým bývalým kolegům udělala Beatrix. Nejdříve nám Quentin Tarantino ukázal postavu v jejím spravedlivém hněvu a nechal nás citově se do její pomsty zainvestovat. Poté však film diváka začne eticky znejišťovat a zpochybňuje prostý motiv kladná oběť versus záporní „oni“. Jinak řečeno Kill Bill publikum nejdřív naučí věřit, že jednoduchá pomsta je řešení. Následně ale potichu ukáže, že realita je komplikovanější, než jsme si mysleli.

Na první pohled tedy titul může budit dojem obyčejného přímočarého vyprávění. Povětšinou chybí psychologický vývoj, změna hodnot či jakékoliv vnitřní pochybnosti protagonistky. Zdání však klame, protože Nevěsta není prázdný symbol. Její identita sice nevzniká zevnitř, ale je daná zvenku, poskládaná z příběhů, referencí a obrazů napříč dějinami kinematografie. Kill Bill není svět převedený do kina, ale kino překlopené do dalšího kina. Právě tímto se snímek zapsal do učebnic. Ukázal, že i mainstreamový akční titul může působit skrze formu se stejnou intenzitou, jako to dělají jiné filmy pomocí psychologie a dialogu. Quentin Tarantino vytvořil plynulý, uspokojivý divácký zážitek a pokud vás zajímá, jaký je jeho celkový režisérský rukopis, zde je o tom samostatné video: