Ikonický Frankenstein: Příběh monstra, které dojalo svět

Šedozelená pokožka a na ní výrazné švy, šrouby trčící z krku, zploštělá hlava, neohrabaná mohutná postava, ale citlivé srdce. Frankensteinovo monstrum, jeho podoba i příběh, se staly jedním ze základních kamenů hororové a fantastické tvorby. Románový netvor z viktoriánské éry se vyvinul v popkulturní fenomén, který přesáhl hranice literatury a dodnes fascinuje nové generace fanoušků hororu, sci-fi i gotiky.

Frankensteinovo monstrum přišlo k životu na stránkách gotického románu „Frankenstein; aneb moderní Prométheus“ (1818) od tehdy jen 20leté Mary Wollstonecraft Shelleyové. Inspiraci na napsání příběhu získala Mary v létě 1816 během slavné návštěvy švýcarské Vily Diodati, kde básník Lord Byron vyhlásil zábavnou soutěž pro přítomné hosty. Během jednoho deštivého večera měl každý z nich vymyslet strašidelný příběh a zatímco básníkův osobní lékař John Polidori napsal povídku The Vampyre, která se stala předchůdcem Stokerova Draculy, Mary přišla s děsivou představou vědce, který oživí mrtvé tělo. Zcela ironické je, že dva nespisovatelé mezi umělci Polidori a Shelleyová vytvořili díla, která jsou dodnes legendární.

Román Frankenstein vyšel anonymně v roce 1818 a ačkoli autorka byla odhalena až v pozdějším vydání, okamžitě zaznamenal úspěch. V době svého vzniku byl příběh vědce „hrajícího si na Boha“ něčím neslýchaným. Mnozí literární historici ho proto označují za první dílo science fiction vůbec.

Text je psaný formou dopisů jistého Roberta Waltona, kapitána lodě plující k severnímu pólu. V ledové pustině potkává vyčerpaného muže – Victora Frankensteina, který mu začne vyprávět svůj životní příběh. Victor pochází z bohaté ženevské rodiny a už od mládí ho fascinuje přírodní filozofie, alchymie a tajemství života i smrti. Na univerzitě v Ingolstadtu se tedy naplno věnuje experimentům s anatomií. Posedlý touhou překonat smrt a „vytvořit nový druh“, z různých částí lidských těl sestaví postavu velkého asi 2,5 metru vysokého muže. Po dlouhém úsilí se Viktorovi podaří vdechnout mu život, Shelleyová neupřesňuje jak, a když se tvor probudí, zděšený doktor uteče. Později se dozví, že i tvor unikl z laboratoře, žil v lesích a učil se porozumět světu. Naučil se dokonce číst, ale když se chtěl k lidem přiblížit, napadli ho, proto je znenáviděl.

Prosí tedy Victora, aby mu vytvořil družku, protože už nechce být osamělý a nepřijatý. Slibuje, že když ji dostane, odejde s ní do divočiny a už se nevrátí. Victor souhlasí a začne tvořit druhou bytost, ale když si uvědomí, že by mohla být nebezpečná, roztrhá ji před očima svého prvního výtvoru. Monstrum mu přísahá pomstu, kterou také vykoná, když se sám Victor ožení se svou nevlastní sestrou. Během svatební noci totiž tvor jeho novomanželku Elizabeth zabije. Victor nakonec putuje po celé Evropě a pronásleduje svůj výtvor až do ledových plání severu. Zemře však vyčerpáním a zoufalstvím dříve, než se stihne i on pomstít. Kapitán Walton se potom setkává s monstrem, které truchlí nad svým stvořitelem a tvrdí, že zabití Viktorovy nevěsty mu nepřineslo žádnou úlevu. Slibuje, že se samo zahubí, odchází do ledové tmy a víc ho nikdo nevidí.

Shelleyové tragická vize uhranula dobové publikum a román nikdy neupadl v zapomnění. Vlastně už v 19. století se stal kultovním, překročil hranice papíru a vstoupil na divadelní prkna.

S nástupem 20. století si Frankensteinovo monstrum našlo cestu i do nového média a v roce 1931 vznikl pod záštitou studia Universal Pictures zvukový snímek Frankenstein v režii Jamese Whalea. Herec Boris Karloff zpodobil postavu tak, že právě podle něj se zrodil onen ikonický vzhled monstra, obsahující těžkopádné pohyby, hrdelné zvuky a prázdný pohled. Maskérský génius Jack Pierce po studování anatomie, chirurgie a kriminologie přemýšlel, jak by neškolený vědec mohl spojit lidskou lebku po vložení mozku do poskládaného těla. Nakonec se rozhodl, že Viktor Frankenstein, člověk bez potřebné praxe, by jednoduše odřízl vrch lebky „jako pokličku na hrnci“. Toto vysvětluje plochý tvar temene i jizvu s kovovými svorkami na čele. Dvě kovové elektrody trčící z krku zase sloužily k připojení k přístrojům, jelikož monstrum bylo ve filmu oživeno elektrickou energií blesku. Všechny tyto prvky, které dnes tak dobře známe, nemají původ v románu. Shelleyová oživeného člověka naopak popisuje jako bytost s průsvitnou nažloutlou kůží, která sotva zakrývá svaly a tepny pod ní. Jeho oči jsou vodnaté a zářivé, černé rty kontrastují s výrazně bílými zuby, havraní vlasy mu vlají ve větru. Nevyvolává nevolnost a není ani neohrabané. Připomíná spíše obálku červené knihovny, kdyby byl hlavní hrdina zombie.

I příběh se v mnohém odchyluje od literární předlohy, protože zatímco v Shelleyové románu je bytost zpočátku citlivá, vnitřně dobrá a k násilnostem ji dožene až odmítnutí či osamělost, filmový Frankensteinův tvor je vykreslen jako nebezpečné monstrum od první chvíle své existence. Publikum ho tak na rozdíl od čtenářů vidělo spíše jako bezduchého zabijáka než tragickou bytost. Přesto Boris Karloff dokázal svým hereckým uměním vnést do postavy prvky lítosti a tragédie. Scény, kde se monstrum bojí ohně nebo nechápe realitu kolem sebe, vyvolávají určitý soucit. V pokračování z roku 1935 s názvem Frankensteinova nevěsta dostala postava monstra ještě lidštější rozměr, protože tvůrci zde navázali na knižní motiv touhy po lásce. I na filmovém plátně se tak ukázalo, že Frankensteinův výtvor není od přírody zlé monstrum, ale spíše nepochopená osamělá bytost. Posun k soucitnějšímu obrazu se odrazil i v širší popkultuře a Frankensteinovo monstrum začalo být vnímáno jako symbol vyděděnce, kterému svět ublížil.

Úspěch filmu Frankenstein (1931) však odstartoval zlatou éru hororů Universal Monsters, ve kterých tato postava nechyběla po boku Drákuly, Mumie či Vlkodlaka. Společnost se popularitu postavy snažila vytěžit na maximum, proto celkově vzniklo v rámci klasické série Universal osm filmů s Frankensteinovým monstrem, včetně pozdější komediální cross-over parodie Abbott a Costello Meet Frankenstein (1948).

Jméno „Frankenstein“ stále častěji označovalo samotné monstrum a ne jeho stvořitele. Už koncem 30. let se v běžné řeči za Frankensteina označovala obluda, ale je třeba říci, že tento zmatek pozvolna přicházel už v 19. století.

Parodie a pocty Frankensteinovi se staly samostatným fenoménem. Osmdesátá léta definovaly filmy jako Mladý Frankenstein (1974), muzikál The Rocky Horror Picture Show (1975) nebo The Monster Squad (1987), přičemž se Frankenstein stal univerzálním jazykem hororu. V devadesátých letech nastala éra kultovních velkolepých adaptací viktoriánských románů a Frankenstein ztvárněný Robertem De Nirem si zde našel své místo. (Frankenstein,1994) Monstrum tu mluví, přemýšlí a trpí existenciální úzkostí, podobně jako literární originál. Ačkoli snímek nezaznamenal velký kritický úspěch, mnozí se k němu dnes nostalgicky vracejí coby k nestárnoucí klasice. Jiné moderní interpretace se vydaly akčnější cestou nebo se snažily prozkoumávat další postavy frankensteinovského mýtu.

V oblasti literatury a komiksu vystupovalo monstrum někdy jako padouch, jindy jako nešťastný antihrdina, bojující po boku známých superhrdinských postav. Za více než 200 let se však podle všeho objevilo ve více než tisícovce různých titulů.

Ikonografie Frankensteinova monstra je dnes ustálená a stala se univerzálním symbolem. Poznají ho i lidé, kteří Shelleyové knihu nikdy nečetli. 30. srpen, datum spisovatelčiných narozenin, je však přece jen vyhlášen za Den Frankensteina. Postava je neodmyslitelnou součástí Halloweenu a hororové estetiky. Když totiž společnost Universal uvolnila svá monstra do televizního vysílání, oslovila novou generaci mladých diváků. Dracula, Vlkodlak a Frankenstein se usadili v popkultuře jako hrdinové pulpových magazínů, ale také jako fantastická platforma pro merch, hračky, kostýmy či sběratelské figurky.

Jméno „Frankenstein“ postupně zlidovělo. Pojem „frankensteinovský“ se používá k označení čehokoli uměle poskládaného či nezřízeně polepeného dohromady. Ve společenských debatách je slyšet termín „frankenfoods“, tedy Frankensteinovo jídlo jako označení geneticky modifikovaných potravin. Ve střihu se zase používá technika „frankenbite“, kdy střihač „slepí“ výpověď z kousků jiných vět, aby to znělo tak, že člověk řekl něco, co ve skutečnosti není přesná citace, ale fabrikát. Můžeme se s tím setkat zejména v reality show, ale občas také u dokumentů, rozhovorů či podcastů. Pokud vás zajímají jiné zákulisní informace o fenoménu reality shows, zde mám o tom samostatné video:

Na rozdíl od svých souputníků Drákuly a Vlkodlaka, kteří pocházejí z folklóru a zosobňují spíše nadpřirozené mytické hrůzy, Frankensteinovo monstrum představuje strach moderního člověka ze své vlastní vědy i techniky. Mary Shelley podtitulem románu „Moderní Prométheus“ jasně naznačila paralelu, že stejně jako Prométheus ukradl božský oheň, Viktor Frankenstein uzurpoval „tajemství života“ a překonal hranice přírody. Příběh v sobě nese varování před pýchou vědce, který překročí morální limity, a právě toto téma zůstává aktuální v každé éře. Od dob objevu elektřiny přes éru jaderných bomb až po dnešní diskuse o umělé inteligenci či genetických modifikacích nás mýtus Frankensteina provází.

Druhým důležitým prvkem fascinace je emocionální a filozofická hloubka příběhu. Frankensteinovo monstrum není „příšerou“ v tradičním smyslu. Není to démon ani pekelný tvor, ale uměle vyrobený člověk, který trpí tím, že je odporný na pohled a odmítnutý společností. Motiv outsidera je mimořádně silný a univerzální, protože obzvlášť mladí či ti na okraji společnosti se v něm dokážou najít. Ve výsledku jsou však pocit izolace, nepochopení a touha po přijetí základní lidská témata, s nimiž se ztotožní kdokoli. Soucit promíchaný s hrůzou nás nutí klást si takové ty klasické otázky o tom, co znamená být člověkem, co je to duše, morálka a zodpovědnost tvůrce vůči svému výtvoru.

Mnozí interpretují děj i v rovině společenské alegorie, kdy monstrum zastupuje symbol utlačovaných a odvržených. Ti se potom pod tlakem předsudků mohou změnit na „hněv plodící“ bytosti. Nakonec, Frankensteinovo monstrum vyniká také tím, že bylo první svého druhu. Před ním sice existovaly gotické romány o duchách či upírech, ale Shelleyové dílo přineslo novou kvalitu – zkombinovalo hrůzu s (pseudo)vědeckým vysvětlením. Tím otevřelo dveře celému žánru science fiction a dodnes se k němu autoři hlásí jako ke zdroji inspirace. Konec konců jsou k němu přirovnávány mnohé fiktivní bytosti jako roboti, androidi, kyborgové, klonovaní dinosauři nebo různé jiné výsledky experimentování. Spisovatel Isaac Asimov dokonce pojmenoval iracionální strach člověka ze svých výtvorů (např. robotů, kteří se lidem podobají) jako „Frankensteinův komplex“. Frankensteinovo monstrum se tedy usídlilo v popkultuře tak hluboko právě pro svou mnohovrstevnatost. Je děsivé i dojemné, staré i moderní zároveň.

Z noční můry mladé Mary Shelleyové se stal světový mýtus o strachu, že se věda vymkne kontrole, a tedy také symbol lidské troufalosti i jejích následků. Stal se originálním produktem tvořivosti a představivosti člověka, který lze navíc univerzálně zpeněžit. Je však také součástí naší lidové slovesnosti a to je poměrně vzácné.