V roce 1976 si při natáčení filmu Maratónec herec Laurence Olivier všiml, že jeho kolega Dustin Hoffman vypadá značně vyčerpaně. Když se pochopitelně snažil zjistit, co je zdrojem jeho omámení, Hoffman prozradil, že už 72 hodin nespal, aby věrně zachytil spánkovou deprivaci své postavy. Olivier mu na to odvětil: „Můj drahý chlapče, proč to nezkusíš jednoduše zahrát?“

Představte si Hollywood jako výstřední večírek, na kterém marketing a umění splývají dohromady. Dveřmi vchází Pianista Adrien Brody a v ruce drží dvě tašky. Vzdal se bytu, prodal auto, odpojil telefony, rozešel se s přítelkyní a odjel do Evropy zjistit, jaký je to pocit ztratit všechno. Toužil se vcítit do osamělosti a beznaděje polsko-židovského koncertního klavíristy, který se dva roky ukrýval ve varšavském ghettu. Dennis Hopper mezitím prožívá epizodu šíleného reportéra a drží pohromadě jen díky kombinaci benzedrinu, marihuany a starého dobrého LSD. Člen štábu filmu Apokalypsa Doug Claybourne usilovně vysvětluje, že se Hopper přestal sprchovat, a pobaveně upozorňuje hosty, aby vedle něj nestáli příliš blízko.

Asi nikoho nepřekvapí, že nyní padne jméno Jared Leto. Muž, který si spletl Jokerovu nepříčetnost se svou vlastní a zatímco si jeho kolegové svědomitě čtou scénář, on přišel na to, jak je znechutit skutečným zmasakrovaným prasetem. Afektovaně se směje v koutě, zatímco si ansámbl Suicide Squad otevírá poštu. Jsou v ní anální kuličky, použité kondomy i živí potkani, ale když Will Smith vytahuje z obálky náboje, je po srandě.

Za barovým pultem si zatím jihokorejský herec Choi Min-sik vypaluje do kůže značky, jednu za každý rok, který jeho postava strávila ve vězení. Hilary Swank si o pár metrů vedle stahuje prsa, aby mohla celý měsíc žít jako muž a značně poplést všechny své sousedy. Nikoho z osazenstva večírku nijak nevyrušuje, že Sean Penn skutečně mlátí Michaela J. Foxe, protože nevěří na takové sračky, jako je předstíraný boj, a kdesi vzadu v mé hlavě stále stojí Laurence Olivier s otázkou: „Chlapče, opravdu to nechceš prostě zahrát?“

Dámy a pánové, method acting. Tradice nejčistšího ryzího umění, nebo okázalé pozérské šaškování kvůli pozornosti? Opravdu musí herec skutečně trpět a lze to ještě nazývat herectvím?

HEREC JAKO MÝTUS

Když Robert De Niro kvůli filmu Zuřící býk přibral přibližně 27 kilogramů, měla jeho proměna jasnou dramatickou funkci. Jake LaMotta se před očima diváka mění z profesionálního boxera v unaveného baviče, který ztratil kariéru, rodinu i kontrolu nad vlastním tělem. De Nirova fyzická proměna umožnila natočit tento úpadek přímo, bez protéz a maskérských zkratek. Psala se 80. léta a Hollywood postupně začal být fascinován samotným procesem přípravy. Vyprávění o filmu se přesunulo od LaMotty k De Nirovi a novinové titulky se plnily nejen hodnocením výsledného hereckého výkonu, ale především počty kilogramů, tréninkových hodin a podstoupených rizik.

Hollywood pochopil, že herecká proměna nabízí ideální marketingový příběh. Lze ji vyjádřit číslem, fotografií před proměnou a po ní i dramatickou historkou z natáčení. Publikum nemusí rozumět herecké technice, aby ocenilo člověka, který zhubl desítky kilogramů, několik měsíců žil v izolaci, naučil se nějakou obdivuhodnou dovednost nebo odmítal vystoupit z role. Utrpení se stalo snadno rozpoznatelným důkazem úsilí. Samotný výkon přitom zůstával mnohem hůře měřitelný.

Generace amerických herců, jakými byli De Niro nebo Al Pacino, vyrůstala v prostředí, kde už byla psychologická věrohodnost považována za základ vážného herectví. Jejich výkony zároveň ukazují, jak rozdílné podoby mohla důkladná příprava získat. Pacino často pracoval s hlasem, rytmem, zadržovanou energií a vnitřní motivací postavy. Michael Corleone se v Kmotrovi mění téměř bez viditelného exhibicionismu. Zlom se odehrává v pohledech, pauzách a postupném ochladnutí hlasu. Takový výkon se těžko popisuje v propagačním rozhovoru, protože jeho síla vychází z přesnosti a kontroly.

De Niro poskytl médiím uchopitelnější model. Naučil se boxovat a své zanícení pro roli dokázal vyjádřit tělesnou proměnou. Právě Zuřící býk pomohl ustanovit tělesnou proměnu jako symbol herecké serióznosti. De Niro přitom kromě těla zapojil také výzkum postavy, psychologizaci a technickou dovednost. V rámci přípravy na Taxikáře dokonce získal licenci a jezdil taxíkem po New Yorku. Hollywood si zde však osvojil jednodušší pravidlo: viditelná oběť zvyšuje prestiž výkonu.

Přečtěte si také: Denzel Washington si zahraje v Black Pantherovi 3, bude to jeden z jeho posledních filmů

Teprve herec Daniel Day-Lewis však posunul představu hereckého ponoření do polohy autorského mýtu. Při své práci věnoval velkou pozornost hlasu a pohybu, ale také řemeslným dovednostem a materiálním podmínkám života postavy. Během natáčení filmu Moje levá noha, ve kterém ztvárnil irského spisovatele postiženého obrnou, používal invalidní vozík a pracoval na ovládání předmětů chodidlem. Kvůli Poslednímu Mohykánovi se připravoval na život v americké divočině, při Lincolnovi zase zachovával způsob chování postavy i mimo kameru. Co si však divák ne vždy uvědomuje, je skutečnost, že film se zpravidla nenatáčí v chronologickém pořadí a herec může během jediného dne hrát scény z různých částí příběhu. Když si zachová hlas, držení těla nebo pohyby postavy i mezi záběry, dokáže se k ní před kamerou rychleji vrátit a udržet svůj výkon konzistentní. Jde tedy o praktický a dobře odůvodnitelný trik.

V médiích však jednotlivé techniky vytvořily legendu o herci, který se dočasně stává jiným člověkem. Každá další role potřebovala nový příběh o jeho oddanosti a řemeslná příprava ustupovala fascinaci sebezapřením. Daniel Day-Lewis se postupně stal nejznámějším symbolem extrémně důkladného hereckého procesu. Mediální příběhy o jeho práci zároveň posílily představu, že výjimečný výkon vyžaduje stejně výjimečnou míru osobního nasazení. Běžné studium scénáře najednou vypadalo nedostatečně vedle někoho, kdo se naučil novou dovednost, přijal historický způsob života nebo na celé měsíce změnil svůj životní styl.

Samotný Day-Lewis však v roce 2025 kritizoval spojování method actingu s představou člověka, který se chová jako šílenec. Jeho výhrada přesně pojmenovává posun, ke kterému mezitím došlo. Veřejnost se přestala zajímat o to, jak technika pomáhá vytvářet výkon. Pozornost získalo chování, které lze prodat novinám jako kuriozitu.

Přečtěte si také: Daniel Day-Lewis, jeden z nejlepších žijících herců, se po letech vrací do světa filmu

DIVADLO PŘED KAMEROU I MIMO NI

Během propagace filmu Suicide Squad se šířily příběhy o tom, jak Jared Leto posílá kolegům mrtvá zvířata a bizarní dary. Některé události potvrdili členové obsazení, další detaily Leto později popřel nebo označil za zveličené. Samotná nejistota ukazuje, jak tento marketing funguje. Legenda se šířila účinněji než ověřený popis práce a žádná z těchto historek nevysvětlovala Letova herecká rozhodnutí. Neříkala nic o stavbě scény, práci s partnerem, intonaci ani chápání postavy. Kolem herce se spíše vytvářela atmosféra nebezpečí a Leto měl působit stejně nepředvídatelně jako Joker, takže marketing filmu pokračoval i mimo kameru.

Takové chování zároveň přenáší cenu „umělecké oddanosti“ na ostatní lidi. Herec se rozhodne zůstat v roli, zatímco kolegové a štáb musí snášet následky, čímž se osobní technika mění v pracovní podmínky celého natáčení. Nepříjemnost navíc získává vyšší status, protože ji mnozí obhajují uměním. Tento příklad však především odhaluje hranici mezi užitečnou přípravou a sebepropagací. Pokud postup pomáhá herci podat ve scéně přesnější výkon, má řemeslnou funkci, ale pokud vytváří především historky o jeho výjimečnosti, slouží k budování veřejné persony. Výsledek může být obdivuhodný nebo tragický, extrémnost přípravy sama o sobě jeho kvalitu neurčuje. V tomto případě se Jaredu Letovi podařilo metodicky vytvořit nejhoršího Jokera v historii kinematografie.

KULT UTRPENÍ ANEB PROČ ZAMĚŇUJEME BOLEST ZA KVALITU

Herectví má oproti jiným filmovým profesím zvláštní problém. Jeho technika zůstává z velké části neviditelná. Divák snadno pochopí, že kameraman vytvořil komplikovaný záběr nebo kostýmní výtvarník navrhl historický oděv. U herce často nedokáže rozlišit spontánní talent, promyšlenou techniku, dobré vedení režiséra, vhodný casting a účinek střihu. Fyzická proměna však tuto neviditelnou práci zhmotňuje. Kilogramy se dají spočítat. Jizva, vyholená hlava nebo vyčerpané tělo se dají ukázat na fotografii. Utrpení poskytuje jednoduchý příběh: herec něco obětoval, a proto si jeho výkon zaslouží uznání.

Tato logika připomíná morální hodnocení práce. Větší nepohodlí má dokazovat lepší disciplínu a silnější odhodlání. Herec, který dosáhne stejného efektu pomocí představivosti a kontroly, potom působí, jako by si zvolil snazší cestu. Profesionalita se paradoxně stává méně působivou než sebepoškozování.

Navíc se hercova extrémní transformace do postavy používá jako pojistka prestiže. U životopisných filmů odvádí pozornost od konvenčního scénáře a režie. Rozhovory se soustřeďují na dietu, protézy, výslovnost a délku přípravy. Publikum dostává návod, podle kterého má výkon obdivovat ještě před premiérou. Tento narativ se navíc snadno komunikuje v kampaních na různá ocenění, která nezřídka zvýhodňují výkony doprovázené viditelným přerodem.

Je však třeba říct, že na muže a ženy se v tomto ohledu ne vždy uplatňuje stejný metr. Herečky podstupují tělesné zásahy a náročné změny stejně často, jejich těla však filmový průmysl dlouhodobě podrobuje přísné kontrole i mimo konkrétní role. Hubnutí, trénink, líčení a bolestivé kostýmy se u hereček snáze chápou jako součást profese. Muž však někdy za stejných podmínek získá příběh o umělecké oběti. Rozdíl je vidět také v toleranci chování. Mužská agresivita, izolace nebo odmítání komunikovat mohou být popisovány jako intenzita. Podobné chování ženy bývá rychleji označeno za neprofesionální. Kult method actingu tak navazuje na starší romantický obraz mužského génia, jehož výjimečnost údajně ospravedlňuje problematické zacházení s okolím.

Nesmíme však nikdy zapomínat, že čas strávený přípravou se na plátně automaticky nepromění v přesvědčivý výkon. Herectví navíc vzniká ve spolupráci s partnery na place, režisérem i štábem. Technika, která tuto dynamiku ničí, může oslabit účinek díla bez ohledu na míru hercova nasazení.

Pod označením method acting se proto dnes mísí nejméně tři odlišné věci: konkrétní americká herecká tradice, důkladná příprava na roli a veřejné předvádění osobní oběti. Jejich splývání vytvořilo představu, podle které musí velký herec část práce skutečně prožít. Čím bolestivější je příprava, tím autentičtější se zdá výsledek. Publikum tomuto příběhu věří, protože nabízí jasnou cenu za uměleckou hodnotu. Samotné herectví se však odehrává až před kamerou a herec musí v divákovi vyvolat dojem, že postava v dané chvíli skutečně myslí, cítí a jedná. Způsob přípravy má význam pouze tehdy, když tomuto výsledku pomáhá.