Constantine vysvětlen: Proč tenhle film dodnes nemá obdoby?

Film Constantine z roku 2005 je přesně tím snímkem, který si člověk zapamatuje navždy, protože působí jinak než cokoli v tomto žánru. Je temný, ale ne teatrální, duchovní bez moralizování a vizuálně stylový, ačkoli nehýří okázalými triky. Spojuje temnou noirovou detektivku, okultní horor a teologickou fantasy způsobem, jaký je v mainstreamovém kině poměrně vzácný. Špinavé ulice Los Angeles, apokalyptické pojetí pekla, tlumené barvy a kouřová estetika vytvářejí svět, který je zároveň realistický i nadpřirozeně znepokojivý.

Hlavní hrdina není vyvolený spasitel, ale unavený muž, který ví příliš mnoho na to, aby měl klid. Směs rezignace, ironie a existenciální únavy, do toho suchý humor, filozofické otázky o víře, vykoupení i svobodné vůli, a navrch funkční, atmosférická akce.

A právě v této zvláštní kombinaci cynismu, metafyziky a melancholie se rodí kultovní titul, který je nadčasový a nezaměnitelný.

Děj filmu Constantine vypráví příběh Johna Constantina (Keanu Reeves), exorcisty obdařeného schopností rozpoznávat poloviční anděly a démony v lidské podobě. Ačkoli totiž jeho svět působí na první pohled jako obyčejné, mírně ošuntělé město plné smogu, nočních ulic i anonymity, ve skutečnosti je velkou šachovnicí, na které síly dobra a zla vedou studenou válku o lidské duše. Pod touto běžnou realitou existuje skrytá vrstva, kterou vidí jen pár vybraných jedinců jako John. Svoji schopnost však vnímá jako prokletí, proto se jeho minulost podobá sebedestruktivní spirále. Ve snaze vyhnout se děsivým hybridům kolem něj dokonce prošel klinickou smrtí po dobrovolném pokusu předčasně opustit život. Podle křesťanské tradice tak na vlastní kůži okusil peklo po dobu dvou minut, které však subjektivně trvaly celou věčnost. Přesto nebo právě proto bojuje s démony ve světě živých, doufaje, že si tak „odpracuje“ místo v nebi. John v dobro nevěří, spíše cynicky vnímá, jak funguje systém a jeho pravidla, proto doufá, že když zachrání dostatečný počet lidí před posednutím, neskončí v pařátech démonů sám.

Čas se mu však krátí, protože už od mládí denně kouří jednu cigaretu za druhou, čímž si přivodil rakovinu plic v terminálním stadiu. Daný zlozvyk je výsledkem únavy z toho, co každý den vidí, ale zároveň jde o sebedestruktivní rituál přesně vystihující Johnovu povahu. Nic v jeho životě není o radosti, ale jen o přežívání a bolesti.

Mezitím se policejní detektivka Angela Dodsonová (Rachel Weisz)snaží objasnit záhadnou smrt svého dvojčete Isabel. Ačkoli její sestra podle všeho také odešla dobrovolně skokem z okna psychiatrické léčebny, jako katolička odmítá uvěřit, že by se takto odsoudila do pekelných plamenů. Angela v příběhu představuje lidský pohled a divák spolu s ní vstupuje do ukrytého světa andělů i démonů. Její postava projde od pochybností k víře v nadpřirozeno, přičemž si na rozdíl od Johna po celou dobu zachovává morální integritu.

Stopy ji přivedou právě k našemu okultnímu detektivovi a společně odhalují, že ve hře je temné spiknutí. Mammon, syn samotného Lucifera, se totiž pokouší přijít na svět za pomoci silného média a podpory z nebes. Podle prastaré smlouvy mezi nebem a peklem však žádný démon ani anděl nesmí fyzicky vstoupit do naší reality. Povolené je pouze jemné ovlivňování lidí v pozadí a když někdo naruší rovnováhu, John přichází zjednat nápravu. Zjistí, že Mammon pomocí kopí osudu, které probodlo Krista na kříži, chce vstoupit do těla hostitele s jasnozřivými schopnostmi. Tuto úlohu měla sehrát Angelina sestra, která má podobně jako John výjimečný dar vidět za oponu reality. Isabela se však obětovala, aby překazila Mammonův plán. Angela, která v dětství vlastní nadpřirozené nadání potlačila, se tak stává novým cílem temných sil. John nakonec odhalí, že Antikrist má v tomto spiknutí překvapivého spojence, kterým je archanděl Gabriel (Tilda Swinton). Tato androgynní polobožská bytost zpočátku vystupuje jako Constantinův přísný poradce, ale postupně se odhaluje jeho pravá agenda. Archanděl lidmi hluboce pohrdá, protože je považuje za nehodné Boží lásky. Stává se tak ideologickým záporákem filmu, andělem, který padne kvůli vlastní pýše a fanatismu.

V strhujícím finále nakonec John přelstí nebe i peklo, ale zároveň se mění jeho postoj ke světu. Lucifer (Peter Stormare) touží získat Constantinovu duši osobně, protože mu John dlouhé roky úspěšně uniká a posílá do pekla stovky démonů. Ani Ďáblovi se však nezdá myšlenka, že Mammon naruší jeho autoritu a získá vlastní vládu nad Zemí. On a Bůh hrají dlouhou hru, ve které Lucifer preferuje sofistikované kličky před totálním chaosem. Paradoxně tak sehrává roli „spasitele“, když Mammonovu malou rebelii utne. John si totiž v zoufalém pokusu zabránit apokalypse poškodí žíly, aby Lucifera přivolal. Pekelný vládce se skutečně zjeví v poslední chvíli, aby s potěšením zmařil nejen synovy, ale i Gabrielovy ambice. Rozzlobený Lucifer pak plánuje odtáhnout Johna do pekla, ale ještě předtím mu splní jednu poslední prosbu. Constantinova motivace je ve filmu zpočátku egoistická. Muž, který koná dobro ze strachu před peklem, se však nakonec rozhodne nezištně zachránit Isabelinu duši z věčných muk. Jeho vlastní duše se nečekaně stává hodnou spasení. Lucifer se nechce vzdát, proto když John začne stoupat mezi oblaky, zbaví ho rakoviny a vrátí zpět mezi živé. Chce totiž dokázat, že Constantine znovu upadne do hříchu. Ten však pochopí, že možná lze nebýt sám sobě nepřítelem.

Scenáristé Kevin Brodbin a Frank Cappello napsali ambiciózní příběh podle komiksové předlohy Hellblazer, avšak děj je jen volně inspirovaný původním dílem. Fanoušci tak pochopitelně zpočátku kritizovali několik změn a zejména fakt, že John Constantine není britský blondýn z Liverpoolu, ale tmavovlasý Američan v Los Angeles. Tvůrci spojili více komiksových příběhů, aby vznikla detektivní zápletka zkombinovaná s teologickým thrillerem. Faktem je, že film neplýtvá vysvětlováním a mnohé koncepty zmíní letmo, čímž může zanechávat méně znalé diváky v nejistotě, ale zároveň přispívá k pocitu, že svět je větší, než co vidíme na plátně.

Když Constantine v roce 2005 přišel do kin, nebyl přijat jednoznačně pozitivně. V tržbách si vedl slušně, což naznačovalo zájem diváků o temnější komiksovou adaptaci, ale kritická odezva byla smíšená. Na Rotten Tomatoes snímek získal jen 46 % pozitivních recenzí a průměrné hodnocení kolem 5,5 z 10. Příběhu se vytýkal například nevyužitý potenciál a nepřehlednost, přičemž zpočátku působil jako kontroverzní pokus. Slavný kritik Roger Ebert Constantina dokonce zařadil na svůj seznam „nejnenáviděnějších filmů“ a vysmál se vykreslení pekla i logice zápletky. Když se však podíváme na hodnocení a všeobecné přijetí filmu dnes, je to úplně jiná písnička. Takže jsme dnes méně kritičtí, nebo publikum na začátku milénia prostě nedokázalo ocenit kvality tohoto titulu?

V prvé řadě je třeba říci, že Constantina postihl typický osud filmů, které vznikly předčasně nebo mimo dobové trendy. Jednoduše řečeno se očekávalo něco jiného a titul nebyl ani věrná adaptace, ani klasický blockbuster. Navíc adaptovat oblíbené dílo je vždy trochu citlivá záležitost, protože skalní fanoušci předlohu důvěrně znají a není snadné jim vyhovět. Zvlášť v momentě, kdy se tvůrci rozhodli jít riskantní cestou experimentování. Film byl navíc příliš tmavý a to doslova i metaforicky. Po roce 2000 produkce tlačila na světlo, čisté CGI efekty a jasnou vizuální identitu. Vyhrávala jednoduchá a rychle čitelná akce, lineární děj a jednoznačný konflikt dobra a zla. Constantine však přišel se žluto-zelenou „chorobnou“ estetikou a dusivou atmosférou. Záběry jsou zrnité, prostředí působí unaveně a zatuchle. Tehdejší publikum nebylo tak úplně připravené na film, který je pomalejší, ponurejší, filozofičtější a melancholický.

S odstupem času však kritici a diváci oceňují právě ty aspekty, které byly kdysi terčem kritiky. V následujících letech se tak reputace filmu výrazně změnila. Constantine si vybudoval kultovní status a dnes je mnohými považován za nedoceněný klenot. Ačkoli původní recenze nebyly nijak oslavné, snímek si od té doby vytvořil zanícenou základnu fanoušků. Podívejme se tedy, které prvky udělaly z Constantina v podání Keanu Reevese popkulturní trvalku.

Constantine je režijním debutem Francise Lawrence, který se předtím proslavil jako tvůrce videoklipů. Do filmu tedy vnesl rychlé střihy, výrazné motivy a důraz na styl, čímž vznikl vizuálně mimořádně podmanivý svět.

Většina scén je ponořena do stínů, deště a pouličního osvětlení, ale i denní sekvence působí, jako by se odehrávaly během soumraku. Zeleno-žluté odstíny se v kinematografii často používají, když chce režisér vytvořit pocit únavy, toxicity, duchovní zkaženosti nebo dusivosti. Constantinova realita je něco mezi nebem a peklem. Není to prostor pestré barvy ani temnoty, ale přechodová zóna. Peklo zase působí jako jakýsi radioaktivní stín, zrcadlo našeho světa, kdyby z něj zbytky života vyrval jaderný výbuch.

Navíc se tvůrci odkazují na noirovou tradici, ale v moderním provedení, proto se namísto černobílé palety používají chorobné žluté a zelené odstíny. Tlumené barevné spektrum posiluje ponurou náladu, ale přidávají se také další typické noir prvky jako vydatný déšť, špinavé uličky, blikající reklamy, neonové odlesky a cigaretový kouř. Nemluvě o tom, že hlavní protagonista je tvrdý, cynický antihrdina v temném městě – okultní Philip Marlowe, hard-boiled detektiv v teologickém boji. Keanu Reeves však vypadá spíše jako fádní úředník, protože jeho práce je být „neviditelným mužem“, který operuje ve stínu. Kostýmy jsou celkově věrné duchu urban fantasy – funkční, nenápadné a u některých postav symbolické.

Bar se stává moderním chrámem pro nadpřirozené bytosti, moderní svatyní v samém srdci města. Scénografie naznačuje nebezpečí, hříšnost a latentní oheň, přičemž i běžná místa jako kostel či nemocnice jsou nasnímaná tak, aby působila tajuplně. Všechny tyto scény vytvářejí jedinečný audiovizuální zážitek, který naznačuje, že jen o milimetr vedle může být klidně úplně jiná realita.

Kamera využívá netradiční úhly. Často sledujeme děj shora jako z Boží perspektivy, jindy pohled zdola posiluje pocit, že nad postavami visí hrozba, nebo evokuje bezmocnost člověka vůči vyšším silám. Zkušený kameraman Philippe Rousselot využil mnoho vizuálních triků a netradiční rámování dialogů. Tvary postav jsou nezřídka snímány zblízka s temným pozadím, což zvýrazňuje herecký projev i napětí. Každý frame filmu působí promyšleně, jako by byl komiksovým panelem, a kamera spolupracuje s osvětlením. K budování atmosféry přispívají také triky a vizuální efekty, které byly na rok 2005 poměrně slušné. Lawrenceova režie je tak vizuálně nápaditá od scén se „zrcadlovým“ exorcismem přes design polodémonů a Gabrielova křídla až po detaily jako dehet odkapávající z Luciferových nohou či podlaha bránící odtáhnout Constantina do pekla.

Ačkoli je současná společnost už značně sekularizovaná, náboženská a okultní symbolika je stále extrémně přitažlivá. Je to hluboký kulturní a psychologický mechanismus, který existuje v každé komunitě bez ohledu na víru. Constantine čerpá z křesťanské ikonografie, démonologie i lidových pověr a tyto motivy kombinuje do vlastní mytologie. Kopí osudu, které symbolizuje moc Boží krve, se pochopitelně stává klíčovým artefaktem zápletky. Podobně převratným symbolem je i krucifix– od boxerů až po brokovnici ve tvaru kříže. Tyto vizuální elementy zdůrazňují akční podstatu příběhu. Svaté předměty tu nejsou uctívány, ale prakticky využívány jako zbraně v doslovné válce dobra se zlem. Za zmínku stojí i práce s vodou a ohněm. Voda, tradičně spojovaná s křtem a duchovní obnovou, funguje jako brána mezi světy. Může však být použita i jako subverzivní princip, kdy namísto duchovního znovuzrození jde o ponor do vidin inferna. Oheň, tradičně výjev pekla, Constantine naopak často zapojuje do boje jako očistný prvek. Najdeme tu však i mnohé další více či méně výrazné odkazy na biblická podobenství.

Tvůrci tedy dosáhli toho, že snímek má rozpoznatelný vizuální rukopis a cit pro atmosféru v tvořivých detailech. Samozřejmě, že by se našly věci, které se dají vytknout, ale kritika bledne v excelentním balancování na pomezí hororu, komiksové fantasy a noir dramatu. Nejen, že se podle mě tento žánrový mix podařilo ukočírovat, ale vznikl univerzum, které nám ukazuje dost, ale ne příliš. Zkrátka přesně tolik, abychom chtěli vidět víc.

Ústředním motivem filmu je věčný konflikt nebeských a pekelných sil, ale vzhledem k diplomatickému prvku rovnováhy probíhá boj spíše na osobní úrovni. Obě nadpřirozené mocnosti uzavřely dohodu o přímém nezasahování, a proto John bojuje proti úskočným snahám pekla všemožně obcházet pravidla bez explicitní podpory nebes. Bůh s Luciferem vedou sázku o duše lidstva a motiv našeptávání připomíná biblický příběh Jóbovy zkoušky. Bůh totiž v Knize Jób dovolí Satanovi podrobit spravedlivého člověka extrémnímu utrpení, aby se ukázalo, zda jeho víra obstojí i bez odměn a požehnání. Lidská svobodná vůle je tak klíčová, protože každý se může rozhodnout pro jedno či druhé, aniž by ho přímo ovládly nadpřirozené síly. V tomto kontextu se John cynicky vyjadřuje o Bohu jako o dítěti, které si hraje s mraveništěm a nemá žádný plán. Stvořitele vidí jako vzdáleného, chladného a nepřítomného „hráče“. Film tak zpočátku pracuje s myšlenkou Boha, který existuje, ale nestará se, přičemž Johna formuje spíše pocit opuštění než nenávisti k němu. Naopak Gabriel tvrdí, že Bůh miluje všechny lidi bez ohledu na to, jak jsou nedokonale. Člověk však podle něj dostává Boží přízeň nezaslouženě a chce to napravit krutou lekcí. Film tak zajímavě konfrontuje teologii milosti (tedy stačí se kát a bude ti odpuštěno) s ideou karmy či zásluh (jinak řečeno, co vykonáš, to se ti vrátí).

Vykresluje zlo jako mimořádně přitažlivé a intenzivní. Démoni jsou vizuálně i charakterově působiví a strana zla je celkově v pozici přesvědčivé entity, která jaksi dává smysl i zvrácenou jistotu. Boží mlčení a nepřítomnost totiž vytvářejí prostor, ve kterém peklo nabízí odpovědi i něco hmatatelného. Lucifer je paradoxně nejprůhlednější postava celého filmu a na rozdíl od Gabriela hned vykládá karty na stůl. Navrch se o Johna bytostně zajímá, zatímco Bůh se vůbec neozývá. Konec konců je Constantinova duše jediná, pro kterou si přichází na Zemi osobně. Je mnohem jednodušší věřit v inteligentního, racionálního a konzistentního Lucifera než v nečinného, nečitelného Boha.

Jenže zde přichází důležitý obrat: Mammonův plán selže a Gabrielův fanatismus je potrestán. Lucifer sice vstoupí na scénu jako král, ale jeho malý triumf trvá přesně tři minuty, než John udělá jediné skutečně dobré, altruistické gesto v celém filmu. Tradiční představa vítězství dobra je tak přítomná v podtextu. Finále naznačuje, že nesobecký čin má přece jen stále ohromnou sílu i v cynických hrách mocných. Děj jasně komunikuje, že cesta vede skrze osobní oběť a pokoru, nikoli vypočítavé skutkaření. Lucifer sice říká pravdu, ale jen tu, která se mu hodí. Respektuje pravidla hry, ale jen dokud jsou výhodná pro jeho zájmy. To nejdůležitější však je, že neprojevuje zájem z lásky, ale z narcismu. Je to John, kdo skutečně zachránil situaci, když ďábla využil jako nástroj k činění dobra.

Ve výsledku jde opravdu o moderní alegorii Jóbovy zkoušky, kde se člověk ocitá mezi pasivním nebem a aktivním peklem. Ačkoli snímek pracuje s náboženskými koncepty volně, často v rozporu s oficiální ideologií, nakonec Constantine zaujímá stanovisko, že svobodná vůle a morální volba jednotlivce jsou rozhodující. Hlavní poselství tedy zdůrazňuje individuální zodpovědnost za vlastní duši a to, že pravé dobro musí vycházet z upřímného přesvědčení.

Osobně mě na filmu nejvíc baví, jak tvůrci vytvářejí velmi perverzní mesiášskou symboliku. Pohrávají si s křesťanskými motivy, ale často je stavějí na hlavu. John se svou obětí pasuje do role chybujícího mesiáše, který stoupá do nebe, když ho z mrtvých „vzkřísí“ ďábel. Pro diváky, kteří rádi rozebírají skryté významy od biblických odkazů až po okultní detaily, je to vynikající zábava. Navíc minimalistický herecký styl Keanu Reevese je pro tento typ snímků jako stvořený, Tilda Swinton je absolutně nezapomenutelná a Peter Stormare v roli sarkastického teatrálního Lucifera stihne během velmi krátké chvíle zanechat ohromný dojem. Constantine je skutečně jednoduše nedoceněný klenot, ke kterému se opakovaně vracím a budu snad navždy.