Nekonečný počet pokusů, chyba rovná se restart, žádné rozhodnutí není nezvratné, bezmezná lehkost bytí, v níž se nikdy nemusíme smířit s porážkou. Oč jednodušší by byl náš život, kdyby pro něj platila pravidla a mechanika videoherního světa. V realitě se nelze vrátit v čase ani opravit rozhodnutí vedoucí ke „špatnému konci“. Existuje pouze cesta vpřed - jedna brána za druhou, sbíráme životní zkušenosti jako body, ale neférový engine nám často stejně nedovolí postoupit na další level. Na přebalu knihy Zítra a zítra, zítra, zítra, zítra stojí citát Billa Gatese: „Nebuďte skeptičtí vůči knize o videohrách. Tematicky výborně dokresluje příběh o půvabu a spletitosti mezilidských vztahů“. 

Americká spisovatelka Gabrielle Zevin se pustila na neobvyklou cestu, v níž propojuje technologický svět videoherního průmyslu s hledáním podstaty čistě lidských emocí a vztahů. Sam a Sadie jsou dvě děti, které se vlivem různých životních okolností ocitnou na dětském oddělení nemocnice. Přestože oba pocházejí z různých prostředí, vydávají se společně den po dni na průzkum světů, které se pro ně stávají labyrintem nekonečných výzev, selhání a vítězství. Děti však velmi rychle podvědomě pochopí, že tyto digitální galaxie pro ně budou hlavním dějištěm ztrát, možností i opětovných začátků. O několik let později stojí Sam společně se Sadie na nástupišti metra, a to je pomyslný začátek jejich tvůrčí spolupráce. Hra, kterou se rozhodnou vytvořit, a všechny, co budou následovat poté, se stanou zrcadlem jejich partnerství, plného konfliktů, nedorozumění i osobních ambicí. 

Autorka vykresluje postavy, ale také jejich poměrně komplikovaný, přesto velmi intimní vztah s mimořádnou autenticitou. Sadie je talentovaná a cílevědomá herní designérka z dobře situované, zdravě soudržné rodiny. Píší se devadesátá léta a ona se snaží obhájit své místo v odvětví, kterému dominují převážně muži. Často se tak dostává do spirály sebepochybností a čas od času ji brzdí frustrace i emocionální impulzivnost. A to zejména tehdy, když se cítí nedoceněná nebo nespravedlivě přehlížená. Sam je inteligentní, kreativní a oddaný své práci, ale zároveň se často uzavírá do sebe. Kvůli svým zdravotním problémům se potýká s nejistotou ohledně vlastní hodnoty, přičemž autorka velmi přesvědčivě zachytila fyzický i psychický stav člověka, který téměř celý život bojuje s omezeními. Sama navíc vychovávali méně majetní staří rodiče a jeho dospívání ovlivnil též asijsko-americký původ, kvůli němuž je rozpolcený mezi dvěma škatulkami. 

Mimo všechny definice je ostatně i vzájemný vztah hlavních hrdinů, protože nejde o romanci, přátelství, rodinnou lásku, rivalitu ani čistě tvůrčí partnerství. V jednu chvíli je to všechno z toho a zároveň nic, přesto toto spojení tvoří nejsilnější a nejzranitelnější stránku jejich životů. Jinými slovy, v tandemu dokáží vytvořit vizionářské a populární herní světy, avšak současně mohou způsobit největší škody jak sobě, tak svým dílům. Samovy ambice ho často zaslepují vůči potřebám ostatních, zatímco Sadie bývá citlivá až příliš. Jeho praktičnost a touha dosáhnout úspěchu se někdy sráží s její uměleckou vizí, která klade důraz na technickou dokonalost či hluboký význam. Hry, které přivádějí k životu, velmi důvtipně a sofistikovaně odrážejí každý level, jímž Sam a Sadie prochází v realitě. Tvorba se pro ně stává způsobem, jak komunikovat to, co nedokážou vyjádřit slovy. Právě forma, jakou autorka propojuje videohry se skutečností, patří k nejoriginálnějším a nejzajímavějším aspektům příběhu. Hraní a tvorba her se tak v románu stávají nejen pracovní náplní, ale také existenciálním hledáním, kde každý projekt představuje novou kapitolu. Zdaleka zde však nenajdeme nějaké rozvleklé filozofování, spíše naopak. Odkazy a poselství lze nalézt mezi řádky dynamického, poutavého vyprávění nebo v zábavných a dojemných dialozích. 

Přečtěte si také: O čem budou příští Hunger Games? Nová kniha odhaluje děj a obal

Zítra a zítra, zítra, zítra, zítra není jen román pro milovníky videoher. Je to zamyšlení se nad různými přístupy k životu a umění. Ponořuje se do dynamiky mezilidských vztahů a pomáhá pochopit, proč by se měl hráčem stát každý, kdo hledá přátelství, lásku, uzdravení nebo přijetí. Pokud tyto věci činí život naplněným, proč si tedy těch životů nevyzkoušet víc. Gabrielle Zevin zároveň nabízí ještě jednu dobrou radu jak na veškeré druhy proher: hra končí teprve tehdy, když ji přestanete hrát.