Breaking Bad: Psychologická hra, která vás vtáhla na temnou stranu

Seriál Breaking Bad/Perníkový táta vznikl jako příběh, který měl od začátku zkoumat proměnu „dobrého“ slušného člověka na „zloducha“. Ne však jedním skokem, ale postupným posouváním hranic, až dokud si i divák neuvědomí, že prožívá iluzi moci a morální alibismus spolu s hrdinou.

Walter White (Bryan Cranston) totiž dělá nepochybně obludné věci pro vlastní ego, které si neúnavně omlouvá a přesvědčuje sebe i okolí, že jsou vlastně nevyhnutelné. My víme, že lže, a přesto mu navzdory všemu téměř do poslední chvíle tak trochu fandíme, čímž si normalizujeme extrém.

Seriál je tedy výjimečný v tom, že skvěle simuluje proces morálního kompromisu nejen u hlavního hrdiny, ale i ve vaší vlastní hlavě. Postrkuje mantinely toho, co je pro nás přijatelné, ne proto, abychom se sami stali Walterem, ale abychom si uvědomili, jak velmi jsou naše hodnoty flexibilní pod tlakem okolností.

Konec konců tvůrci ani nechtěli romantizovat zločineckou kariéru s pozlátkem a nostalgií jakéhosi sexy gangstera. Ukazují spíše proces postupného rozkladu vztahů, neustálou paranoiu i fakt, že peníze nedokážou postavám přinést svobodu.

Navzdory veškeré Walterově charismatu a manipulaci však eventuálně získáváme od jeho skutků odstup, protože zde vystupuje do popředí Jesse (Aaron Paul) jako náš kotvící bod, jakýsi barometr morálky.

Zakaždým když totiž Walter udělá něco příšerného a snaží se to racionalizovat, Jesse reprezentuje reakce, které by měl cítit „normální člověk“.

Pojďme si však detailně rozebrat nejen oba protagonisty, ale i způsob, jakým se nám seriál tak efektivně dostal pod kůži.

Walter White je na začátku příběhu vykreslen jako nadprůměrně inteligentní chemik, který však žije podprůměrně důstojným životem. Středoškolský učitel, otec rodiny, který funguje prakticky od výplaty k výplatě a má pocit, jako by se jeho talent rozpustil v rutině i kompromisech. Waltovu každodennost tvoří nejen neuspokojivá finanční situace, ale i série velkých či malých ponížení a nedostatek respektu okolí.

Zde však přichází katalyzátor děje, a sice diagnóza rakoviny, která pro Walta představuje na povrchu jakýsi časovač. Jako hlavní zdroj příjmu do domácnosti je přesvědčený, že potřebuje manželku a syna, který navíc trpí obrnou, co nejrychleji zabezpečit. V hlubší rovině však nová situace znamená i jakési probuzení. Pro muže, který se cítí přehlížený a nevyužitý, je zločin jako řešení nouzové, tak i existenciální. Proměna na Heisenberga mu dovoluje získat kontrolu a pocit významu.

Jde o princip rozštěpeného alibi, který lze přirovnat ke gotickému příběhu doktora Jekylla a pana Hyda z pera spisovatele Roberta Louise Stevensona. Zápletka této staré novely polemizuje o rozdvojenosti lidské identity, pokrytectví společnosti a nebezpečí potlačovaných tužeb. Důležitá je však dualita v každém člověku, která je tvořena konkurenčním bojem dobra a zla.

Všichni civilizovaní lidé v sobě skrývají temnou část a morálka není odstranění zla, ale jeho kontrola. Doktor Jekyll explicitně sní o tom, že kdyby šly dobré a zlé složky od sebe oddělit, mohl by spravedlivý kráčet bez poskvrny a nespravedlivý zase bez výčitek. Aby ochránil své dobré já před hanbou a špatnou reputací, vytvoří monstrum, pana Hyda, ze své vlastní podstaty.

Ten je ztělesněním Jekyllovy potlačené temné identity, protože on se ve skutečnosti nechce svých zlých úmyslů zbavit. Neklade si cíl se polepšit, ale prostě konat, co se mu žádá, bez pocitu viny a stále navenek zůstat respektovaným gentlemanem.

Walterův „Heisenberg“ tak není jen přezdívka nebo zločinecké inkognito, ale mechanismus sebepojetí. Nejde o dvě oddělené osobnosti v pravém slova smyslu, je to spíše rozšiřování povoleného. Heisenberg umožňuje Walterovi dělat věci, které by si jako slušný uspořádaný člen společnosti nikdy nedovolil.

Samotný herec Bryan Cranston zdůraznil, že „semínko“ Walterova pádu je zasazené už v první epizodě, jen ho dlouho není vidět, protože se maskuje smutkem, ponížením a obavami. Heisenberg reprezentuje autoritu, respekt, strach i kontrolu, přičemž se zjevuje vždy, když Walter některou z těchto věcí postrádá.

Není náhoda, že tvůrci zvolili právě jméno fyzika Wernera Heisenberga, který v roce 1927 formuloval princip neurčitosti. Zjednodušeně řečeno jde o myšlenku, že nelze přesně poznat stav systému, aniž bychom ho ovlivnili. Já zjevně nejsem částicový fyzik, ale pointa je, že realita na kvantové úrovni nemá přesně definované všechny vlastnosti.

V souvislosti s Walterem tedy jde o symbolické poselství. Věří, že to má spočítané, a tak začne vařit drogy „kvůli rodině“, ale fakticky každý jeho krok mění nejen drogový ekosystém. Důsledky se šíří mimo jeho kontrolu a všechno, čeho se dotkne, se obrátí v chaos. Není jen pasivní pozorovatel, ale spouští události, které nemůže plně předvídat.

Jeho identita samotná je nestabilní, protože hranice mezi neohrabaným tatínkem ve středním věku a nebezpečným kriminálním géniem se rozpadá. Podobně jako v případě doktora Jekylla a pana Hyda se postupem času Heisenberg dostává na povrch spontánně, přičemž se stává stále dominantnějším.

Jekyll doslova tvrdí, že není jedním člověkem, ale dvěma, a pomocí elixíru tyto osobnosti dokáže oddělit. Walter má místo nápoje sociální konstrukci „já-otec“ versus „já-kriminálník“. Jenže v obou případech vyjde najevo, že ono rozdělení není úplně čisté a každý návrat „do normálu“ vyžaduje více lží, větší sebekontrolu i tvrdší násilí, aby se maska udržela.

Tvůrce seriálu Vince Gilligan dokonce tvrdí, že Walterova superschopnost je lež. Nejenže mistrně klame okolí, ale především sám sebe dokáže přesvědčit o čemkoli. V první řadě, že je dobrý člověk, který se vystavuje zlu pro blaho rodiny, což je největší ústřední lež zápletky.

Ještě lepší klíč k odůvodňování Walterových rozhodnutí je román Zločin a trest, který napsal ruský autor Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Hlavní hrdina Raskolnikov se domnívá, že lidstvo se dělí na obyčejné a mimořádné lidi, přičemž ti výjimeční smějí sáhnout po zlu, pokud tím dosáhnou vyššího cíle nebo posunou dějiny.

Raskolnikov věří, že právě on patří mezi vyvolené a proto dokáže nést duchovní odpovědnost za použití zlých prostředků. Jeho intelektuální konstrukt ho dovede až k vraždě, kterou se snaží, tak jako Walter, racionalizovat. Walter sice nikdy explicitně netvrdí, že obyčejní musí dodržovat zákony a výjimeční je mohou přeskočit, ale žije podle této ideologie.

Jeho vědecká genialita i arogance ho nakonec přesvědčí, že pro něj běžná pravidla neplatí, protože on to přece „dělá pro rodinu“. Zároveň zoufale touží překročit vlastní bezvýznamnost pro svět a být uznán jako někdo nadprůměrný. Gilligan to zahrnuje v myšlence, že Walterova Achillova pata jsou pýcha a zraněné ego, které ho vedou ke stále horším činům.

Walter, Raskolnikov i doktor Jekyll proměňují zločin na logický projekt, nikoli selhání morálky. Do této linie uvažování zapadá psychologická rovina morálního odpojení. Jde o soubor mechanismů, kterými si člověk dokáže ospravedlnit škodlivé chování tak, aby se jevilo jako něco nevyhnutelné, „menší zlo“, či dokonce rovnou „správná volba“.

Určitě to znáte jako zjemňování jazyka, rozptylování odpovědnosti, zlehčování následků nebo obviňování oběti. Walter žije tímto arzenálem a čím více škody napáchá, tím sofistikovanější musí být jeho argumenty, aby si udržel obraz „dobrého otce od rodiny“.

Problém však je, že se stal závislý na moci a nedokáže se jí vzdát, proto hledá stále nové způsoby a výmluvy, proč se do zločineckého světa znovu vracet. Breaking Bad, Dostojevského i Stevensona v konečném důsledku spojuje idea, že zločin je návyk.

Proč však vlastně fandíme postavě, která evidentně nepatří na kladnou stranu spektra? V první řadě nás perspektiva děje uzamkne ve Walterově hlavě. Celý příběh sledujeme téměř výlučně z jeho pohledu a vnímáme ponížení, frustraci, nespravedlnost i strach ze smrti. Známe jeho vnitřní kontext a vytváříme si k němu empatii, která je výsledkem vědomě řízené dramaturgie.

Walterova krutá rozhodnutí nevidíme izolovaně, ale předcházejí jim scény jeho potupy nebo bolesti. Vítězství a ponížení se periodicky střídají, přičemž vždy když máme dojem, že Walter je až příliš „nahoře“, děj ho opět srazí na kolena, abychom ho mohli politovat. Navíc jeho protivníci se navzdory všemu jeví jako „ti horší“, jelikož jde o kartely, násilníky nebo ještě zhoubnější manipulátory.

Seriál však posouvá hranice postupně a tak pomalu, že si to ani nevšimneme. Jde o tzv. morální ukotvení, kdy scenáristé zvyšují naši toleranci, protože přecházejí od relativně pochopitelných přešlapů k extrémům kontinuálně.

V prvních epizodách opravdu věříme, že Walter má na srdci budoucnost rodiny a konec konců začne „jen“ vařit drogy. Ano, je to závažný zločin, který ničí společnost, ale on sám zatím neudělal nic tak obludného nebo šokujícího. Každý další krok je jen o trochu horší než předchozí, ale vždy existuje pomyslný most, kdy si říkáme, že ho okolnosti prostě donutily.

Náš mozek daný skutek neporovnává s absolutní morálkou, ale s předchozím činem. Tato adaptace otupuje šok na principu vaření žáby, kterou nehodíme do vroucí vody okamžitě, ale místo toho postupně zvyšujeme teplotu. Podobně jako pro Waltera, i pro nás se zlo stává zvykem a jelikož jsme mu vystavováni opakovaně, naše reakce se snižuje.

Tento mechanismus se nazývá habituace a pro naši hlavu dokáže být velmi užitečný. Šetří totiž mentální kapacitu a dokážeme si díky němu zvyknout například na stres. Na druhé straně jsme však zranitelní vůči jisté manipulaci a přijímáme i věci, které bychom ještě několik epizod nazpět jasně odsoudili.

Pro mnohé je Walter nakonec také jistá outsider fantasy, při které lze prožít jakousi zástupnou satisfakci. Být přehlížený či podceňovaný je totiž univerzální frustrace a Walterův triumf nám dává pocit moci by proxy. U většiny diváků však v určitém bodě přece jen přichází sebereflexivní moment, kdy si uvědomíme zvrácenou realitu. Čím více roste Walterův sebeklam, tím větší odstup od něj publikum získává.

Zde však přichází zásadní obrat. Zatímco Raskolnikov v Dostojevského románu navzdory prvotnímu přesvědčení nedokáže nést následky zločinu a vina ho psychicky rozkládá, Walter čím dál více přijímá svou temnou stránku.

Nesměřuje k pokání jako Raskolnikov, ale učí se svědomí obcházet, aby mohl pokračovat kvůli svému egu. Jeho vysvětlení předcházejí jakýmkoli výčitkám, což však neznamená, že Walter žádné svědomí nemá, jen ho efektivně umlčel.

Když pozná, že to přehnal, nevyjadřuje ani tak lítost či snahu něco napravit, ale spíše přijde jen s holým přiznáním motivu. Ztrácí tak důvěru rodiny, manipuluje přátele a žije ve strachu z odhalení.

Na závěr ztrácí úplně všechno a odchází v pokoji bez toho, aby se co i jen jednou morálně vykoupil. Tradičně se v popkultuře setkáváme s katarzí jako očištěním, když si hrdina své chyby uvědomí a koná pokání. My zažíváme emocionální uvolnění, protože pořádek byl obnoven.

Breaking Bad je však jiný, protože Walter si přizná jen pravdu o sobě, kým byl a proč konal tak, jak konal. Jenže nijak se nevykoupí, škody zůstávají a vztahy jsou nenávratně zničené. Publikum místo sladké úlevy dostává střízlivou konfrontaci a nepohodlí.

Nemáme totiž kam odložit napětí, když nám dochází, že ani Walterova závěrečná „hrdinská oběť“ nemění na důsledcích jeho příběhu absolutně nic. Seriál je tragédie bez útěchy v pravém slova smyslu, protože protagonistu neospravedlňuje, neposkytuje divákovi žádnou náplast a tvrdou realitu nechává stát.

V Dostojevského románu onen trest nepřináší zákon, ale přichází zevnitř. Raskolnikov zjišťuje, že vina není nějaký společenský konstrukt daný zvenku, ale jeho vlastní psychická odpověď. Jenže podle Dostojevského může člověk trpět i za zlo, které dovolil, nebo mu nezabránil. Breaking Bad tuto pointu rozšiřuje, protože ukazuje, že zločin nerozkládá jen pachatele.

Jesse Pinkman je stejně jako Walter na povrchu úplně jiná osoba, než by se na začátku zdálo. Poznáváme ho jako Waltova bývalého studenta, impulzivního, nezodpovědného drogového dealera, který se paradoxně pro našeho antihrdinu stává branou do kriminálního světa. Zajímavé však je, že Jesse je v zločineckém podsvětí mnohem déle než Walter, ale nikdy se s ním psychologicky nesladí. Zatímco jeho učitel se velmi flexibilně adaptuje na dané podmínky, Jesse je po celou dobu úplně mimo. Pod povrchem je totiž mimořádně empatický a citlivý člověk s odporem k násilí.

Charakterizuje ho odmítnutí ze strany rodičů a nízké sebevědomí, které maskuje humorem. Hledá tedy naplnění své hluboké potřeby po uznání u Waltera, kterého vidí jako svou otcovskou postavu. Představuje pro něj chybějící vedení a pocit hodnoty, ale neuvědomuje si, že jeho náklonnost je podmíněná poslušností. Walter považuje Jesseho za svůj projekt, který může kontrolovat a potvrzovat si autoritu.

Také je tento mladý muž první a do té doby jediný, kdo skutečně rozpozná jeho talent i schopnosti. Walter ale využívá Jesseho oddanost a touhu po přijetí, aby s ním mohl manipulovat pomocí toxického pseudo-otcovství.

Schéma jejich vztahu se skládá ze tří opakujících se kroků: Walter nejprve Jesseho ponižuje, potom se projeví ochranářsky a nakonec ho pochválí, ale zakrátko se opět vrátí k urážkám. Scenáristé dokázali velmi realisticky zachytit podstatu tzv. traumatické vazby, která je založená na střídání bolesti a uznání. Jde o formu zneužívání, která stojí na emocionální závislosti.

Jesse plní Walterova přání, protože nechce zklamat a být odmítnutý. Walter však ještě více oslabuje jeho sebehodnotu, aby si ho více připoutal. Například neustále napadá jeho inteligenci, přestože Jesse rozhodně není hloupý. Naopak uvažuje kreativně a intuitivně, přičemž dokáže chápat důsledky činů způsobem, který Walt ztrácí.

Tím pádem u mladíka vzniká konflikt mezi loajalitou a svědomím, protože Jesse do zločineckého prostředí ve skutečnosti vůbec nepatří. Má sklon chránit nevinné a nedokáže se odosobnit, proto zatímco moc patří Walterovi, vina padá na Jesseho. Navíc se nachází v tragickém rytmu naděje, spojení, ztráty a sebetýrání.

Například jeho vztah k Jane začíná jako sladká teenagerská romance a Jesse má pocit, že by mohl někam patřit, mít smysl života nebo být lepším člověkem. Na krátký čas působí klidněji a zodpovědněji, téměř normálně. Potom však přijde zlom, ve kterém má vždy přímo nebo nepřímo prsty Walter a Jesseho víra v dobro kolabuje. Upadá do sebedestruktivního chování nebo apatie, jedná impulzivně a přesvědčuje sám sebe, že si nic jiného ani nezaslouží.

Tragická je i jeho vlastnost znovu věřit a být opakovaně zlomený. Je nadmíru zranitelný, ale ne proto, že je slabý, ale jeho hodnoty jsou prostě nekompatibilní se systémem, ve kterém žije. Zde spočívá depresivní pointa seriálu, protože Walter hromadí moc a svět ho odměňuje, zatímco Jesseho, který se drží morálky, trestá. Empatie a dobro v amorálním prostředí tedy nejsou cnost, ale obrovské riziko.

Jesseho cesta je příkladem coming-of-age příběhu, který však nespočívá jen ve snaze najít své místo, ale také přijít o iluze. Tento typ zápletky se zpravidla váže na psychické a morální dospívání mladé postavy, přechod od dětské, naivní perspektivy k zralejšímu pochopení principů života.

Skrze sérii pádů a zklamání Jesse odhaluje cenu násilí i fakt, že dobré úmysly nejsou automaticky zárukou šťastného konce. Jako dítě překračující práh dospělosti zjišťuje, jak nespravedlivý svět dokáže být a autority zdaleka nejsou neomylné. Dochází mu, že Walter, mentor a ochránce, kterému důvěřoval, je jen jeho adolescentní projekce.

Teď už vidí rozsah manipulace i pravou podstatu jejich vztahu a přestává doufat v jeho validaci. Běžně coming-of-age žánr vede ke stabilnější identitě, ale traumatická vazba takto nefunguje a stopy zneužívání přinášejí nevratné změny.

Během celého děje je Jesse zvláštně spojený s dětmi, protože sám zastupuje dětskou čistotu uprostřed zkažené reality. V tomto bodě však už zažil příliš mnoho a nevinnost ztrácí. Přežil, ale není svobodný, protože i po Walterově smrti dál nese břemeno viny.

Seriál má křišťálově čistou architekturu antické tragédie. Ta totiž vždy začíná Hamartií, tragickou chybou, jakousi vnitřní trhlinou, která čeká na příležitost. V případě Breaking Bad to není rakovina ani Walterova chudoba, ale jeho zraněné ego.

Hamartia bohužel nikdy nezasáhne jen protagonistu, ale její vlny zasáhnou všechny okolo. Následně přichází fáze Vzestupu, kdy dočasný triumf klamně potvrzuje Walterův pocit nadřazenosti. Hybris, iluze neporazitelnosti, domýšlivost a pýcha eskaluje hrdinovo přesvědčení, že stojí nad důsledky.

Lidi však začne používat jako nástroje, aby se udržel na špičce, což paradoxně urychlí jeho Pád. Ten znamená izolaci, ztrátu a prázdnotu, ale i obrovský kráter, který přežije samotného protagonisty.

Na druhé straně tvůrci seriálu pochopili, že drama a komedie jsou dva svaly v jedné ruce. Seriál tak závažné momenty nezřídka rámuje banálním humorem, absurdními situacemi, trapností, malichernými konflikty a groteskou.

Smích totiž naši reakci na tragické události umocňuje, zvyšuje intenzitu a dramatický zvrat tak působí jako pád z větší výšky. Když se totiž smějeme, klesá napětí, roste otevřenost, psychické štíty jsou dole a rána o to víc bolí.

Každá chvíle je křehká, všechno se zdá náhodné, lidské a nepříjemně reálné. Emocionální dezorientace zvyšuje pozornost, proto si tituly, které spojují tragédii a komedii s mistrovskou scenáristikou, pamatujeme lépe i déle.

A takto se nám, přátelé, seriál Breaking Bad dostal hluboko pod kůži. Je to dílo, které má punc nadčasovosti, protože drama jako literární druh existuje už více než dva tisíce let. Dalo by se tedy říct, že účinky všeho, co jsem popisovala, už tak nějak prověřil čas.