Anti-Disney pohádka aneb proč je Shrek výjimečný?

Kdysi dávno vládly světu animovaného filmu dva silné modely. Prvním králem pohádky byl pochopitelně Disney a jeho klasické muzikálové příběhy o půvabných princeznách, osudové lásce a zápase dobra se zlem. Každý děj směřoval k dokonale šťastnému konci a Disneyho animace v sobě měla jistou vznešenost. I když byla určená dětem, často se tvářila jako velká legenda, plná krásy, dojemné hudby, magie a hrdinů, kteří měli naplnit své předurčení. Druhý král vládl modernějšími a civilnějšími dobrodružstvími s rodinným charakterem. Pixar totiž ukázal, že počítačová animace nemusí být jen technická atrakce, ale může nést i inteligentní, emocionální a scenáristicky promyšlený příběh. Jeho filmy byly postavené na charakterech, přátelství, identitě a světě obyčejných věcí, které najednou ožily. Apelovaly na dětskou citlivost, ale dokázaly oslovit i dospělé.

DreamWorks nám však v roce 2001 odhalil ještě třetí cestu, která neměla Disneyho noblesu ani vesele dojemný jemnocit Pixaru. Shrek vlastně vtrhl do světa animované tvorby jako vandrák se zablácenými botami do obchodu s porcelánem. Nesnažil se však pohádku zničit, jen ji trochu svléct z pozlátka. Drzý, hlučný, ironický a místy až nechutný Shrek žánr osvěžil a dokázal, že obsah „pro děti“ umí být i pěkně sarkastický, sebevědomý, či dokonce otevřeně dvojsmyslný. Zároveň však neztrácí romantickou i srdečnou jiskru a dokáže velmi dobře naplnit i komerční potenciál.

Shrek na první pohled používá přesně ty stejné ingredience jako klasické animované pohádky. Princezna zavřená ve věži, boj s drakem, zlý vládce, magické bytosti, tajemná kletba a hrdinská výprava za záchranou dámy. Hned zpočátku však nastavuje vlastní podmínky a všechna tato klišé paroduje. Klasická pohádka totiž často stojí na jednoduchém morálním řádu. Krásné bývá dobré, ošklivé zase podezřelé, princezna bezbranně pluje dějem jako křehká romantická květina, princ je odvážný, ušlechtilý frajer a šťastný konec znamená svatbu, zámek i společenské uznání. Shrek však tato pravidla systematicky rozbíjí. Krásný princ v prvním filmu vlastně vůbec neexistuje a Lord Farquaad (John Lithgow), který se snaží působit jako dokonalý vládce i budoucí pohádkový ženich, je ve skutečnosti malý, krutý, směšný muž poháněný komplexy. Jeho touha po Fioně není romantická, ale politická – doplněk jeho vlastní pohádkové identity.

Největší obrácení však přichází u samotného hrdiny. Shrek (Mike Myers) je postava, která by v klasickém příběhu nikdy nemohla být středobodem sympatie. Zlobr je totiž obvykle někdo, kdo žije na okraji civilizace, ohrožuje ostatní a musí být poražen. Je to tvor, kterého je třeba se bát, proto se náš hrdina zpočátku snaží působit hrubě, nepříjemně a odměřeně. Straší lidi, vyhání je ze svého močálu a dává najevo, že o nikoho nestojí. Jenže film postupně ukazuje, že tato neotesanost není důkazem jeho zloby, ale formou sebeobrany. Shrek se nechová jako samotář proto, že by společnost přirozeně nenáviděl, ale prostě se naučil očekávat odmítnutí ještě dřív, než k němu dojde. Pokud totiž všechny odplaší jako první, nikdo se k němu nestihne přiblížit natolik, aby mu ublížil. Močál je jeho pevnost a prostor, kde má kontrolu, ale zároveň se tu sám uvěznil. V tomto směru film ukazuje hlubší rovinu zápletky, jenž naznačuje, že samota je kompromis, který se jeví bezpečnější než riziko vlastní zranitelnosti.

Oslík (Eddie Murphy ) do jeho života přichází jako narušitel statusu quo, protože ke Shrekovi nepřistupuje se stejným strachem jako jiní. Svou neodbytností proráží jeho obranu a odmítá se chovat podle nastaveného precedentu, že osoba nezapadající do nějakého ideálu je automaticky záporákem. V tomto směru je film mnohem citlivější, než se na první pohled zdá. Pod vrstvou vtipů, bahna a cynismu vypráví o strachu, zda nás někdo bude mít rád, i když uvidí, jací doopravdy jsme. Tím však mění základní tezi pohádky. Neptá se, jak porazit monstrum, ale spíše kdo vlastně rozhoduje o tom, koho takto zaškatulkujeme.

Podobně děj obrací očekávání i v případě Fiony (Cameron Diaz). Na začátku působí jako klasická princezna z pohádkové šablony, která má velmi přesnou představu o své romantické záchraně. Očekává prince, osudový polibek, velké vyznání a naplnění příběhu, který jí byl celý život podsouván. Není jen obětí kletby, ale i ideálu. Byla naučená věřit, že aby mohla být milována, musí být krásná, správná a přijatelná. Fionina osobnost a povaha se však dost vzdalují od naučené role příkladné princezny. Čistě technicky ochránce nepotřebuje a rozhodně není bezmocná, pasivní nebo naivní. Naopak je fyzicky zdatná, vtipná, bystrá a hrdá, ale občas také tvrdohlavá, výbušná, protivná, nechutná, přehnaně dramatická nebo panovačná. Zkrátka budí dojem skutečného člověka, ne jen umělého ženského ideálu, kterým si myslí, že musí být.

Ona i Shrek mají společný právě strach ukázat své pravé já, proto se snaží držet masky a věří, že láska je možná jen tehdy, pokud se před světem skryjí. Závěr filmu však přináší překvapivě silné poselství. Nenabízí tradiční šťastný konec, ale spíše pochopení, že opravdovou kletbou je život v předstírání a sebeklamu.

Fiona a Shrek jsou v podstatě převrácené verze disneyovských archetypů. U klasické pohádky se často pracuje s motivem, že mužské a ženské postavy musí být hodné lásky. Princezna je čistá, něžná, trpělivá, dobrosrdečná, krásná a morálně bezchybná. Hrdina zase statečný, ctnostný, odhodlaný překonávat překážky a vždy připravený jednat. Láska pak představuje jakousi formu odměny za to, že oba obstáli v pohádkovém systému hodnot. Shrek ji však prezentuje jako prostor, ve kterém se člověk nemusí schovávat, a v jeho šťastném konci postavy přestanou věřit, že se musí řídit podle těchto cizích pravidel.

Ne příliš odlišná myšlenka obrácených očekávání se točí i kolem zmíněného Lorda Farquaada. Duloc vypadá jako město, které splnilo všechny požadavky pohádky. Je čisté, bezpečné, sterilní, organizované a násilně veselé. Farquaad dal navíc pozatýkat nebo vyhnat všechny pohádkové bytosti, protože jsou podle něj příliš divné, nepředvídatelné a odlišné. I tady se řeší téma jinakosti a outsiderství na podkladě otázky, kdo má vůbec právo patřit do pohádky. Farquaad nechce pohádkové bytosti pochopit ani začlenit, jelikož v jeho očích kazí obraz dokonalého království. Právě tím film ukazuje, že problém není v jednotlivcích, ale ve společnosti, která nedokáže snést nikoho, kdo nezapadá do její představy „normálnosti“.

Ve výsledku tak Shrek není obyčejnou parodií vysmívající se Disney klasice. Odhaluje, že tradiční pohádky mají svá slepá místa a příliš často spojují krásu s hodnotou, společenské přijetí se štěstím, jinakost s hrozbou. Zároveň však film chápe, proč je lidé milují, a neodmítá základní široce populární námět, že láska vítězí.

Jedna z věcí, díky které Shrek v roce 2001 tak silně zafungoval, byla jeho schopnost mluvit zároveň k dětem i dospělým. Humor se tu podobá cibuli a film je poskládaný dvojitým kódem. Děti se mohly smát tomu, co je okamžité a jasné – oslíkovi, krkání, grimasám či chaosu. Dospělí, kteří obvykle musí dětský obsah jen trpělivě přežít, však ve Shrekovi mohli sledovat linii ironie, sexuálních narážek, popkulturních odkazů a satiry na romantická klišé. Humor tedy funguje, protože používá více druhů komiky najednou: fyzický humor, slovní přestřelky či parodii.

Celý film byl navíc napsaný s vědomím, že publikum už pohádková pravidla zná, a tvůrci tak nenabídli jen samostatné gagy nalepené na příběh. Tam, kde dítě vidí vtipnou směs známých postaviček, si rodič může všimnout vážnější motiv podaný absurdně groteskním způsobem, výsměch mužské pózy, karikaturu televizních seznamek nebo utahování si z „důstojné zkoušky odvahy“, která se změní ve wrestlingovou bitku. Navíc však popkulturní reference nepřebíjejí příběh a nebudí samoúčelný dojem.

Disney se tradičně snažil vytvářet pohádky, které působí nadčasově. I když vznikaly v konkrétní době, nezřídka se tvářily jako univerzální příběhy lidstva. Pracovaly s velkými emocemi, orchestrální hudbou a vizuální krásou. Shrek na to šel opačně a chtěl vypadat jako film z 21. století. Používá dobře známé popové skladby a místo starosvětské noblesy staví na téměř „sitcomovém“ tempu a referenčním humoru. Nespoléhá se jen na parodii, ale používá také jazyk televize, reklamy a moderního zábavního průmyslu. Nakonec si bere na paškál jak pohádkové motivy, tak i jejich komerční podobu. V Dulocu rozvíjí vtip na faktu, že z Disneyho titulů se stala značka, palivo pro tematické parky a produkt, který nabízí dokonale naaranžovaný zážitek. I to je důvod, proč Farquaadovo město vypadá tak uměle, mediálně a pokřiveně.

Dynamika mezi Shrekem a Oslíkem připomíná ukázkovou buddy cop komedii, ve které jsou zpravidla dva velmi rozdílní parťáci. Jeden podrážděný, odměřený, sarkastický a úsečný, druhý jako otravná, ukecaná neřízená střela. Tato nesourodá dvojka se vydává na společnou výpravu a vzniká mezi nimi upřímné přátelství, ale také do animované pohádky vstupuje moderní komediální timing, který do té doby nebyl standardem. Tvůrci nesáhli po zaužívaném muzikálovém přístupu ani atmosférické ambientní hudbě. Tehdejší hity jako All Star nebo I’m a Believer ukotvily Shreka v současnosti a udělaly z něj sebevědomý výtvor své doby.

Po Shrekovi začalo množství animáků používat známé hlasy, popové písničky, úderné hlášky a odkazy na aktuální kulturu. Film totiž úplně změnil naše vnímání animáku pro celou rodinu, který cílí na každého jiným způsobem. Tento přístup popravdě nebyl úplně nový, ale právě Shrek ho dostal do mainstreamu a udělal z něj obchodně velmi úspěšný formát. Animovaný film už nemusel působit jen jako bezpečná pohádka a mohl být otevřeně modernější, ale je třeba říct, že dědictví Shreka je dvojsečné. Jeho úspěch vedl k tomu, že mnohé pozdější projekty převzaly jen to, co je na povrchu, a vznikaly tituly, které rychle stárly. Propadla tomu i samotná série o zeleném zlobrovi. První film měl totiž konkrétní funkci: rozebrat starý model pohádky a dostat se k příběhu o přijetí. Humor tedy nebyl jen ozdoba, ale vycházel z tématu. Shrek 2 ještě tuto rovnováhu do velké míry udržel. Rozšířil svět, přidal více popkulturních gagů, parodoval Hollywood, kult krásy, královskou rodinu i představu dokonalého manželství, ale stále měl jasné emocionální jádro. Problém se však ukázal u dalších dílů. Série začala ve větší míře opakovat vlastní recept: známé písničky, hlášky, moderní narážky, vedlejší postavy, parodie a situační vtipy. To, co v prvním filmu působilo jako nový přístup, se postupně stalo značkou. Shrek už nerozbíjel pravidla, ale vytvořil nová. Každý film musí obsahovat drzý humor, populární song, pohádkové karikatury a srandu pro dospělé. Jinými slovy se zdálo, že Shrek už jen reaguje na vlastní popularitu a poskytuje fanservis. Stal se důkazem toho, jak snadno se z originálního a neokoukaného nápadu může stát marketingová formule. Nic se však nemění na faktu, že Shrek významně ovlivnil animovanou tvorbu, vyzdvihl odvážnější přístup, ale neztratil přitom srdce. (Alespoň ne v prvním a druhém filmu.)