Americká krása: Kontroverzní film, který musíte vidět

Film Americká krása (1999) patří k nejoceňovanějším titulům 90. let a svého času jej filmová akademie ocenila pěti Oscary. Kontroverzním obsahem a silným poselstvím však dodnes vyvolává diskuse o svobodě, konformitě, kráse, odcizení či identitě. Nejvýrazněji však odhaluje satirický a kritický portrét takzvaného „amerického snu“ a hodnot střední třídy. Film totiž vznikl v období, které definuje zvláštní směs ekonomického optimismu a existenciální prázdnoty. Objevil se v kulturní vlně filmů jako Happiness (1998), The Truman Show (1998), Fight Club (1999), American Psycho (2000) nebo Donnie Darko (2001). Tato díla z konce 90. let a začátku nového tisíciletí si kladla otázky, zda se za úspěchem, pořádkem a blahobytem moderní Ameriky náhodou neskrývá prázdnota, ztráta identity a tiché zoufalství. Jejich společným jmenovatelem byl tedy fakt, že problém netkví v jednotlivcích, ale v samotném modelu života, který nám společnost nabízí.

Příběh sleduje čtyřicátníka Lestera Burnhama (Kevin Spacey), kterého právě postihla krize středního věku. Navenek má sice stabilní práci, pohodlný a pěkný dům na předměstí, elegantní, úspěšnou manželku i dospívající dceru. Ve skutečnosti však Lester prožívá hlubokou nespokojenost, protože svou práci nenávidí, rodinné vztahy jsou v troskách a sám nedokáže zcela přesně pojmenovat, proč neustále pociťuje tupou neurčitou prázdnotu. Jeho manželka Carolyn (Annette Bening) je chladná, materialisticky založená realitní agentka posedlá úspěchem a image. Dcera Jane (Thora Birch) je rovněž odměřená, ironická a často až pohrdavá. Otce vnímá jako slabého a směšného, protože jeho pasivitu čte jako rezignaci. V jistém smyslu je Lesterovým zrcadlem, neboť zatímco on čelí krizi středního věku, ji sužuje krize dospívání. V jejím chladném postoji k rodičům a zejména k otci však nejde jen o typickou pubertální rebelii, ale o jakýsi obranný mechanismus. Dívka vyrůstá v prostředí, kde vládne výkon a přetvářka, proto cítí, že zde není prostor pro upřímnost ani zranitelnost.

Vztahy se ještě více zhorší, když Lester na školním vystoupení pozná Janinu spolužačku Angelu (Mena Suvari), krásnou roztleskávačku, o níž začne fantazírovat. Tato obsesivní představa v něm probudí dlouho potlačovanou životní jiskru. Uvědomí si, že dosud jen „umíral zaživa“, a rozhodne se vzepřít své stereotypní existenci. Náhle dá v práci výpověď, začne cvičit, kouřit trávu a koupí si vysněné sportovní auto. Zkrátka shodí všechny konvence středostavovského života a k nevoli své ženy si dělá, co chce. Carolyn, posedlá obrazem dokonalé rodiny, reaguje na tuto změnu nevěrou a začne si aféru s klamně sebevědomým obchodníkem Buddym (Peter Gallagher), který se nazývá „králem nemovitostí“.

Děj se dá do pohybu, když sousedství přivítá novou rodinu. Přísný plukovník Frank Fitts (Chris Cooper), bývalý mariňák a striktně konzervativní otec, se se svou apatickou manželkou Barbarou (Allison Janney) a synem Rickym (Wes Bentley)nastěhuje vedle Burnhamových. Ricky však nepůsobí jako běžný teenager. Je tichý, ale velmi pozorný, jako by stál trochu mimo svět, který ostatní obývají. Na pohled vypadá jako slušný mladík, ale tajně prodává drogy a neustále si všechno natáčí na videokameru. Paradoxně má však zvláštní schopnost být po celou dobu autentický, i když se musí přizpůsobovat represivní výchově svého otce. Nepoužívá přetvářku jako identitu, ale spíše jako strategii přežití v domácnosti, kde vládne strach, kontrola a tresty. Jeho otec věří své masce morální autority. Carolyn věří sebaobrazu úspěšné ženy a matky. Angela věří, že její maska sebevědomé krásky je to, co ji definuje. Ricky si však masku poslušného syna nasazuje vědomě a jen proto, aby ochránil své pravé já, vytvořil si vlastní vnitřní prostor svobody. Navíc mu optika kamery často dovoluje zůstat pouze pozorovatelem namísto účastníka hry. Na rozdíl od ostatních postav se nedívá, aby soudil nebo se porovnával, ale chce především pochopit. Vidí tedy pravdu bez iluzí, a proto na Lesterovy eskapády nereaguje šokem ani pohoršením tak jako zbytek sousedství. Rychle v něm totiž rozpozná někoho, kdo se probouzí z anestezie pohodlnosti.

Lester zpočátku také nosí kostým „normálního muže, který má všechno v pořádku“, avšak na rozdíl od Carolyn tuto roli neglorifikuje. Stal se z něj člověk, který přijal představu, že život je jen sled povinností, a proto se v přetvářce nesnaží zoufale hledat uspokojení tak jako jeho manželka. Svou roli nehraje proto, aby klamal sebe či druhé. Jednoduše přestal věřit, že může žít jinak. Poté však uvidí Angelu a dojde mu, že je jen pasivním divákem vlastního života. Tato teenagerka se pro Lestera stane projekční plochou všeho, co v sobě považuje za mrtvé: mládí, touhy, tělesnosti, spontánnosti a pocitu, že může „začít znovu“. Nežije totiž v absenci sexu, ale vášně, a jeho letargie tak není fyzická, nýbrž existenciální. Nezamiluje se do Angely jako do osoby, ale spíše do obrazu, který v něm aktivuje potřebu necítit se neviditelný, unavený či nepotřebný. Probuzení však začíná eroticky, a proto je vzhledem k Angelinu věku zápletka tak velmi kontroverzní. Lester však musí projít iluzí, aby se dostal k pravdě. Po celou dobu se domnívá, že mu chybí vlastní mládí a minulost, avšak v průběhu děje mu dochází, že ve skutečnosti postrádá přítomnost v životě. Když mu Angela prozradí, že je ještě panna, fantazie se rozpadne, protože náhle před ním nestojí abstraktní symbol či mystická femme fatale, ale zranitelná, nezkušená dívka. V tom okamžiku se aktivuje zcela jiný registr lidskosti, totiž odpovědnost a empatie. Teprve nyní se Lester paradoxně stává zralým mužem, který je svobodný, protože ví, kdy má přestat chtít. V závěru dospívá ke smíření v mozaice vlastních vzpomínek a pocitů, s nimiž se konečně ztotožnil.

Všechny postavy jsou tak či onak uvězněny ve vlastních „klecích“ neštěstí, nespokojenosti a přetvářky, dokud sled událostí nevyústí v šokující tragické vyvrcholení. Film tak ukazuje, že cena za sebeklam může být skutečně zničující.

Jedním z ústředních motivů je konflikt mezi touhou po svobodě a tlakem konformismu. Lester není jedinou postavou, která se přizpůsobuje očekáváním společnosti a normám slušného předměstského života. Jeho proces sebeosvobození navenek působí jako nezodpovědná krize středního věku. Tento zlom však reprezentuje potřebu nebýt pasivní obětí okolností, ale aktivním strůjcem vlastního štěstí. Na opačné straně tohoto břehu však stojí Carolyn a všechny ostatní postavy, které v příběhu zastupují princip konformity či povinnost hrát společenské role. Extrémním a nejtragičtějším příkladem odcizení vlastní identity je plukovník Fitts. Ten vyznává militaristickou disciplínu i „tradiční“ konzervativní hodnoty, přičemž svého syna tyranizuje příkazy a tresty. Vyžaduje absolutní poslušnost a „normalitu“, avšak ve skutečnosti sám potlačuje svou sexuální orientaci. Jeho agresivní homofobie je typickým obranným mechanismem. Bojí se odhalení pravdy o sobě, a proto nenávidí danou vlastnost u druhých. Zároveň chrání a udržuje status quo, který ho nutí k přetvářce v mimořádně toxickém cyklu sebezapírání. Není divu, že právě jeho jednání nakonec vede k násilnému aktu člověka, který neunesl upřímný pohled do zrcadla. Když se totiž jeho maska rozpadne, nemá žádný vnitřní prostor, v němž by mohl zpracovat svou paniku, frustraci a zlost.

Stejně nešťastný mýtus o sobě si vytváří i Angela, která na povrchu vystupuje jako sebevědomá, zkušená a nedostupná svůdkyně. Uvnitř je však rovněž zoufale nejistá a vystrašená. Věří, že její hodnota spočívá výhradně v tom, jak vypadá, a proto se snaží obraz své sexuality, výjimečnosti a žádanosti neustále dokazovat. Má strach, že kdyby přestala, přestane existovat. Smutné je, že Angela sama sebe vidí očima světa kolem. Je obětí systému, který ženy učí, že jejich hodnota je vázána na tělesnou přitažlivost a mužský pohled. Za touhou po obdivu se tak skrývá obyčejná potřeba být viděn a přijat.

Postavy si nakonec nasazují masky, nebo je naopak odhazují jako Ricky a Jane, aby unikly pocitu prázdnoty. Avšak například Carolyn nicotu uvnitř spíše popírá, než aby před ní vysloveně utíkala. Sama je prakticky zosobněním víry v americký sen a domnívá se, že svět funguje podle jednoduchého pravidla: kdo je dostatečně silný, disciplinovaný a úspěšný, zaslouží si štěstí. Emoce vnímá jako slabost, selhání nebo osobní vinu a když se něco nepodaří, nelituje se, ale trestá. Stejně jako Angela udržuje obraz krásné svůdkyně, Carolyn drží masku profesionální, ambiciózní, soběstačné a silné ženy. I ona je přesvědčena, že pokud se iluze zhroutí, přestane existovat. Opakuje si motivační fráze jako zaklínadla, protože mantra „musíš se umět prodat“ v jejím světě neplatí jen pro nemovitosti. Carolyn je v konečném důsledku produktem kultury, která význam člověka měří výsledky. Dokonce i její nevěra se drží v linii životní strategie výkonu, protože Buddy je úspěšný, a tedy „správný“ muž. Jde jednoduše o logiku statusu.

Americká krása je, jak jsem řekla, často vnímána jako brilantní satira amerického snu a kritika konzumního způsobu života. V 90. letech, kdy se ideály blahobytu přehodnocovaly, se začaly postavy jako Buddy stále častěji objevovat v roli směšných i smutných figurek, otroků vlastní honby za nafouknutou bublinou společenského postavení. Naoko upravené trávníky a bílé ploty skrývají emocionální pustinu, povrchnost a nucené úsměvy. Snímek záměrně odkazuje na kulturu konformity 50. let i její dočasné vzkříšení během takzvané yuppie éry. V polovině minulého století totiž přišla vlna poválečné prosperity, která vytvořila onen ideál „správného života“. Od lidí se přitom očekávalo, že z této normy nevybočí. V 80. letech pak nastal návrat k tomuto životnímu stylu s příchodem generace, která se označovala jako yuppies neboli young urban professionals. Kulturně i hodnotově se stali protikladem ke květinovým dětem hnutí hippies, kteří systém odmítli. Yuppies se jej naopak snažili ovládnout prostřednictvím vzdělání, kariéry, materiálního dostatku a image. Svobodu měřili platem a snaha zaměňovat hodnoty za věci byla pro mladé lidi mimořádně přitažlivá. Důvod je zcela prostý. Po desetiletích ideologických konfliktů, válek a existenciálních otázek přišla doba relativního klidu a růstu. Svět už nepředkládal velké morální příběhy, místo nich nabídl trh. Neprodávaly se však jen výrobky, ale životní styly, emoce a identity. Reklamy lidi dodnes přesvědčují, že si nekupují pouze auto, hodinky či telefon, ale „symboly nezávislosti, výjimečnosti, mužnosti, síly“ a podobně. Pro generaci vyrůstající v tomto prostředí bylo přirozené získat rychlou, srozumitelnou a společensky uznávanou identitu konzumu. Americká krása a podobné filmy upozorňují, že tento jazyk je prázdný. Mluví o tom, co máš, ale ne o tom, kým jsi.

Celým příběhem se prolíná motiv krásy, jak té umělé, tak i pravé. Tyto protiklady reprezentují dva vizuální symboly. Prvním z nich je růže, okrasná květina považovaná za prototyp romantiky, která se však pro svou dostupnost a „běžnost“ postupně proměnila v klišé. Po staletí byla růže nositelkou silných významů lásky, vášně, krásy, čistoty či oběti. Dnes je to však už jen automatické gesto, které nevyžaduje přemýšlení. Opakuje se v reklamě, romantických gestech, filmech, na pohlednicích i obalech čokolád. Jde tak o rekvizitu, nevyjadřuje jedinečný cit, ale očekávanou emoci. Tvůrci proto použili právě růži jako iluzi krásy, něco navenek žádoucího, ale uvnitř vyprázdněného. Tyto květy se opakují v klíčových momentech jako němý komentář k dění. Samotná červená barva nebezpečí, krve i vášně dominuje zejména ve finále, jako by signalizovala blížící se tragédii. Tento podprahový aspekt kopíruje děj, v němž vábení povrchní krásy namísto skutečné intimity vede k utrpení. Klišé růže tak neoznačuje estetický problém, ale kulturní symptom: znak, který se opakuje tak dlouho, až zakryje realitu, kterou měl původně vyjadřovat.

Naproti tomu zde stojí často citovaná a parodovaná scéna, v níž je Ricky fascinován záznamem létajícího igelitového sáčku, který jednou natočil během větrného dne. Zatímco růže je kulturně předepsaný symbol krásy, sáček je bezvýznamný odpad, něco, čeho si běžně ani nevšimneme. Ricky v něm však vidí nejkrásnější věc, jakou kdy natočil. Sáček, který se ve větru vznáší a mění směr, značí pohyb, náhodu, křehkost i přítomný okamžik. Představuje ducha krásy ukrytého v obyčejnosti a zároveň zhmotňuje pomíjivost štěstí. Film dává najevo poselství, že skutečná krása často nenaplňuje konvenční představy a je třeba ji hledat v maličkostech. Nezřídka vzniká náhodou a neexistuje pro někoho, ale sama pro sebe. Člověk ji však nalezne tehdy, když se zastaví a začne se pozorně dívat kolem sebe.

V tomto ohledu je snímek nadčasový a rezonuje napříč generacemi. Prostřednictvím poutavého děje a komplexních postav odhaluje pokrytectví i prázdnotu honby za iluzorním ideálem dokonalého života. Zároveň však není pouze cynickou satirou. Diváky, které osloví, nutí pohlédnout hlouběji na vlastní životy a přináší i poselství naděje.