AI filmy měly dát šanci všem. Proč nás místo toho zaplavuje slop?

Jak poznáte, že jste se dostali až příliš hluboko do uliček internetu? V mém případě přišel signál, že mám přestat doomscrollovat, ve chvíli, kdy jsem zhlédla asi dvacet reelsů s AI milostným trojúhelníkem mezi Dracem, Hermionou a Ronem ve stylu Bridgertonových. Touto cestou bych se chtěla omluvit své mámě, že jsem se jí kdysi vysmívala za sledování Skryté vášně.

Fanfikce Harryho Pottera nejsou žádnou horkou novinkou a věrní diváci i čtenáři už dávno prozkoumali všechny možné i nemožné milostné zápletky jako pexeso. Na internetu tak najdete nejen příběhy Draca s Hermionou, ale také Snapea s Harrym, Remuse se Siriusem nebo postelová dobrodružství Lorda Voldemorta. Nejde přitom jen o romantické zápletky. Fanoušci s oblibou zkoumají také části příběhu, které oficiálně zůstaly jen naznačené, a postavy, které nedostaly více prostoru. Píšou se fanfikce, kreslí obrázky a stříhají filmové scény do nových souvislostí.

Publikum zkrátka už dlouho mělo možnost rozvíjet situace, které původní tvůrci nikdy nenatočili, ale až donedávna byly možnosti a nástroje omezené. Generativní AI však umožnila tuto mezeru vyplnit a svou fantazii dnes dokáže do podoby pohyblivých obrázků oživit prakticky kdokoli. V prostředí FilmToku má takový obsah přirozené uplatnění a zjevně se stále těší popularitě. Je sice pravda, že se takové počiny často omezují na několikasekundovou koláž scén podbarvených hudbou a označení „film“ je v tomto případě často velkorysé. Překvapivě i tady však existují ostrůvky lidské kreativity, které využívají AI jen jako prostředek k realizaci vlastních poutavých nápadů.

Právě toto zjištění ve mně otevírá zajímavější otázku než samotná technická kvalita. Co vlastně s naším vztahem k příběhům udělá možnost okamžitě si vytvořit vlastní verzi a jak tento fenomén zasáhne filmovou tvorbu v budoucnosti?

Občas, když se vám dostane do rukou skvělá kniha, povídka nebo mimořádně originální nápad, možná se sami sebe ptáte, proč z toho ještě nikdo nenatočil film. Odpověď je prostá: peníze. Tvůrce může mít fantastický svět nebo příběh promyšlený celé roky, jeho filmová podoba se však musí přizpůsobit dostupným podmínkám. Napsat solidní scénář je jedna věc, natočit snímek s nákladnou výpravou a rozsáhlými kulisami vyžaduje úplně jiné zázemí. AI tuto vzdálenost mnoha lidem částečně zkracuje.

Největší změna tak může spočívat v tom, které představy vůbec dostanou šanci existovat jako film. Autor už nemusí nejprve přesvědčit producenta, že osloví dostatečně velké publikum. Může rovnou začít svůj koncept realizovat a publikum hledat postupně. Tím se otevírá prostor i pro zvláštní, úzce zaměřené světy, které by se v běžné produkci prosazovaly jen těžko, protože velká studia dávají přednost projektům oslovujícím co nejširší publikum. S pomocí AI už tvůrce nemusí slevovat ze svých nároků. Zatímco vytvořit mimozemšťana nebo vlkodlaka by bylo na place „příliš drahé“, AI si s tím při dobrém promptu dokáže poradit.

Největší přínos AI filmů podle mě spočívá v demokratizaci tvorby, jinými slovy v tom, že více lidí dostane příležitost něco vytvořit. To samozřejmě samo o sobě nezaručuje, že výsledek bude vždy pozitivní, pestrý nebo obohacující pro popkulturu. Stovky úplně stejných AI slopových fanfikcí zřejmě nebudou nijak zvlášť přínosné, rozhodující ale je, jaké místo člověk generátoru ponechá.

Materiální zázemí už není určujícím faktorem, talent, střihačská zručnost, cit pro kompozici nebo spisovatelské nadání však i u AI počinů spolehlivě oddělí zrno od plev. Do popředí se ale logicky dostává otázka, jaké místo má člověk v celém procesu a nakolik je fér připisovat si autorství něčeho, co vytvořila umělá inteligence.

Samotné AI nástroje mají své limity: od paywallů přes nekonzistentnost postav a pohybu až po glitche nebo neschopnost přesně ovládat výsledek. Ve snaze tyto problémy prakticky řešit mnoho autorů scény upravuje a tráví spoustu hodin jejich skládáním. Čas strávený nad projektem pochopitelně automaticky nezaručuje jeho hodnotu, ne vždy je to ale jen o promptu, který na počkání vyplivne požadovanou představu. Skutečné lidské autorství se tedy podle mě od AI slopu liší kreativním rozhodováním.

Například YouTube kanál Neural Viz Joshe Kerrigana dobře ilustruje, jak důležitý je tvůrčí vklad člověka. V sérii Unanswered Oddities bytosti z budoucnosti zkoumají zaniklé lidstvo a polemizují o jeho existenci prostřednictvím parodie na mysteriózní televizní dokumenty ve stylu Věřte, nevěřte. Lidské zvyky vysvětlují s autoritou expertů nebo autenticitou nadšenců konspiračních teorií, za kterou by se nestyděl ani Netflix. Jednotlivé epizody jsou fantasticky absurdní a přispívají k autorovu vlastnímu světu, který nazývá Monoverse. Kerrigan totiž píše scénáře a sám hraje postavy, jejichž vzhled i hlas upravuje pomocí AI. Kanál tak vyniká především díky jeho osobitému a nezaměnitelnému smyslu pro humor, který se jinde hledá jen těžko.

Studio Gossip Goblin zase uvádí, že AI umožňuje malému týmu vytvářet rozsáhlejší světy, příběhy však vymýšlejí i režírují lidé. Jde o krátké sci-fi, fantasy a groteskní počiny, často poskládané do rozsáhlejších cyklů. Dají se číst jako různá dystopická podobenství o civilizaci, která vyřeší praktický problém, ale nezvládne společenské důsledky vlastního řešení. AI tu dává obrazovou podobu myšlenkám o moci, závislosti a sebezničení.

Krátký kosmický horor Woodnuts například sleduje dělníka, který kvůli nedostatku peněz přijme nebezpečnou práci na mimozemské planetě. Jeho úkolem je sbírat psychoaktivní mízu z tamních stromů, jejichž šepot ho však láká hlouběji do lesa, kde začne prožívat různé cizí vzpomínky. Poznává dávnou historii planety a zjišťuje, že lidé proměnili pustý svět v ráj, ekosystém, který vytvořili, však nakonec zničil své tvůrce. Les je živým archivem lidského selhání a mnoho příběhů z tohoto univerza má zároveň zajímavou paralelu s AI.

Myšlenka, že lidské výtvory mohou přerůst naše chápání, sice není nová, její zpracování je však podle mého názoru umělecky hodnotné, i když jde o vygenerované obrazy. Vůbec přitom nejde jen o pár stisknutí kláves, protože v titulcích jsou kromě režiséra a scenáristů uvedeni také lidé zodpovědní za střih, zvukový mix, barevné korekce, celkovou produkci i dabing. Generované obrazy tu vlastně účinně pomáhají realizovat náročný fantasy námět, který by jinak možná zůstal ležet na dně šuplíku.

Tříminutový film Dear Mom od Johan­se Saldany Guadalupeho a Katie Luo má podobu osobního dopisu a vychází z představy dcery, která by se setkala se svou vlastní matkou, když jí bylo dvacet a byla stejně stará jako ona. Jeho námět ukazuje, že když je u kormidla člověk, mohou generované obrazy zkoumat osobní význam prostřednictvím situace, která by se ve skutečnosti nemohla stát. Otevírá otázku, kterou si v rodině zapomínáme položit: kým byli naši rodiče, než se jejich život začal točit kolem nás? Takové zamyšlení nám může pomoci podívat se na rodičovská rozhodnutí s větší empatií a zároveň nabízí jiný způsob uvažování o AI a kreativitě. Technologie dokáže pomoci i se zpracováním tichých, intimních otázek, pro které by tvůrce jen těžko hledal dostupnou filmovou formu.

Za zmínku stojí také projekty jako CRAFT (1979) od LatentDiffusion, který mění inspiraci Minecraftem a stavebními hrami v temné fantasy dobrodružství stylizované jako hraný film ze sedmdesátých let. Frontier Universe si zase pohrává s myšlenkou alternativní reality, v níž římská civilizace ovládá Zemi a expanduje do vesmíru. Videa představují její města, náboženství, technologie, vesmírné lodě i dopravní síť mezi hvězdnými soustavami.

Za zmínku stojí také projekt Our T2 Remake, společná parodická reinterpretace Terminátora 2. Podílelo se na ní 50 tvůrců, kteří jednotlivé úseky zpracovali po svém. Umělci Nem Perez a Sway Molina v rozhovoru popsali kombinování generovaných obrazů s animací, 3D postupy i natáčením vlastních hereckých scén. Projekt tedy zahrnoval různé výrobní postupy a koordinaci přes Discord. Jeden z účastníků uvedl, že na úseku dlouhém přibližně dvě a půl minuty pracoval asi čtyřicet hodin.

Podobných příkladů bychom mohli uvést ještě víc, ale pointa je, že tvůrce může mít menší podíl na výrobě jednotlivých prvků a velký podíl na podobě celku. Každý projekt je tedy třeba posuzovat podle toho, která rozhodnutí člověk skutečně dělá a která přenechává systému. V tom spočívá podstata autorství při generování AI videí. Protože je zřejmé, že tento fenomén jen tak nezmizí, měli bychom se podle mě přestat soustředit na snahu ho zakázat. Spíše je čas nově vymezit rámec tvorby i umění a přemýšlet o tom, jak stanovit důležité hranice nebo pojmy, než nám celá věc přeroste přes hlavu. (Pokud se to už náhodou nestalo.)

Studie Anila Doshiho a Olivera Hausera z časopisu Science Advances z roku 2024 však ukázala, že více tvorby ještě nemusí nutně znamenat více představivosti. V experimentu mělo 293 účastníků napsat příběhy o osmi větách. Část pracovala samostatně, zatímco ostatní mohli získávat náměty od ChatGPT-4. Hotové texty hodnotilo 600 čtenářů, kteří při prvním posouzení nevěděli, zda autor využil AI. Příběhy autorů, kteří měli k dispozici chatbota, získávaly lepší hodnocení originality, kvality psaní a čtenářského zážitku. Na druhou stranu si byly významově podobnější a přinášely menší rozmanitost. Vzniká tak společenské dilema: jednotlivci se používání AI může vyplatit, ale při širším pohledu riskujeme ztrátu jedinečnosti a neopakovatelnosti umění. Tento vzorec se však v historii opakuje s příchodem každého nového média, od tisku přes fotografii až po film. Pokud vás toto téma zajímá víc, máme už samostatné video:

Pro popkulturu z toho vyplývá otázka: Co když začne přibývat tvůrců s kvalitně zpracovanými díly, ale jejich nápady se budou tematicky slévat? Záleží tedy především na tom, v jaké fázi AI do tvorby vstupuje.

Slovník Merriam-Webster definuje AI slop jako nekvalitní generovaný obsah, často vyráběný ve velkém množství. Stejná dostupnost, která pomáhá realizovat osobité náměty, umožňuje vyrábět nekonečné variace trapných milostných trojúhelníků postav z Harryho Pottera. Jeho slabinu přitom nemusíme hledat v zdeformované ruce nebo podivném pohybu. I slop může vypadat uhlazeně. Problém je, že video po úvodním „háčku“ nemá co dalšího nabídnout. Chybí mu význam, souvislosti, hlubší myšlenka nebo důvod věnovat mu pozornost. Známá postava v nečekané situaci, další verze opakuje stejný vzorec a padesátý podobný výjev už jen ověřuje, jestli to stále funguje.

Pro lidi, kteří AI slop tvoří, je to dokonalá nízkonákladová továrna. Když se výroba zjednoduší, vzniká ekonomické pokušení zvyšovat objem a zkoušet, která variace přitáhne pozornost. Propracovaný počin tak musí neustále soupeřit s obsahem, kterému stačí rozpoznatelná tvář známého herce a okamžitý efekt. Oba typy obsahu používají podobné nástroje a ucházejí se o stejný čas diváků. Pozornost je totiž omezená. Když se například vaše hodinové okno na každodenní scrollování zahltí videi, postupně vás začne unavovat neustále přemýšlet, zda náhodou nejde o obsah vytvořený pomocí AI. Jak se výsledky jednotlivých modelů stále technicky zlepšují, postupně ztrácíte i schopnost rozlišovat mezi vygenerovaným a natočeným dílem.

Nebo se vám stane to, co mně s Dracem a Hermionou. Váš přetížený mozek se zkrátka přepne na autopilota, kterého baví pěkné barevné obrázky. A přestože víte, že jde o slop, bude vám to jedno. Umělci, kteří tvoří bez AI nebo umělou inteligenci zapojují kreativně, nemají šanci porazit hromady levného odpadu, který se generuje jako na běžícím pásu. Tento problém se pak přenáší i do dalších oblastí tvorby, například na informační a vzdělávací kanály na YouTube. Jejich autoři mohou ze slopu po určitou dobu finančně těžit, z dlouhodobého hlediska však devalvují práci a tlačí platformu k opatřením, která negativně zasáhnou celou tvůrčí komunitu včetně diváků. Prosadit se nebo získat alespoň nějakou pozornost bude objektivně těžší, což jde paradoxně přímo proti myšlence demokratizace, o které jsem mluvila. Znamená to, že tvořit může každý, publikum si však nenajde každý a kvalita projektu není rozhodující.

U fanfikcí navíc vzniká také etická otázka souhlasu daného herce. Fanoušek rozhoduje o tom, v jaké situaci se jeho tvář objeví, což není úplně v pořádku. Otevírají se tu i další dilemata spojená se zaváděním a manipulováním diváka prostřednictvím AI videí. Otázku odpovědnosti je proto třeba zakotvit v právech umělců, transparentnosti a pravidlech distribuce. Patří sem například srozumitelné licencování děl pro trénování modelů, odměna za dohodnuté využití a zvláštní povolení při klonování hlasu či podoby. Souhlas s jednou zakázkou by však neměl automaticky znamenat povolení vyrábět neomezené množství dalších počinů. Podobné požadavky na souhlas, kontrolu, odměnu a otevřenost celého procesu už formulují organizace jako Equity a DACS. Možnosti právního uplatnění principů, které prosazují, se však liší podle země a konkrétního použití. Náklady na řešení původu trénovacích dat by přitom měly nést především firmy, které modely vyvíjejí, jenže do toho se bohužel příliš nehrnou.

U AI tvůrců je nakonec třeba umět pojmenovat jejich skutečný přínos. Napsat scénář, navrhnout výtvarnou koncepci, vybrat ze stovek výstupů, sestříhat je a vytvořit zvukovou dramaturgii, to všechno jsou konkrétní tvůrčí činnosti. Nálepka „vytvořeno pomocí AI“ tu vůbec nestačí, protože divákovi neumožňuje rozpoznat skutečnou lidskou práci. Zvlášť závažný problém je to podle mě u zmíněného vzdělávacího nebo historického obsahu, například u mimořádně populárního projektu Chloe VS History. Jde o formát internetové cestovatelky, která navštěvuje minulost, což je fantastický nápad. Selhává však na tom, že i scénáře videí jsou fakticky dílem AI a obsahují mylná tvrzení. Jeho popularita tak jen dál potvrzuje, že přesvědčivý obraz dokáže zakrýt slabou historickou oporu a musíme velmi rychle řešit náš vztah k AI v konkrétních pojmech.

Proti samotnému slopu už některé platformy bojují. Na YouTube tak v budoucnu automatická distribuční farma nemusí získat stejný přístup k monetizaci ani doporučování. Jenže když se kácí les, létají třísky, a obávám se, že tato opatření zprvu smetou i poctivé tvůrce. Účinné vymáhání pravidel je na YouTube vždy trochu hop nebo trop. Algoritmy nejsou spolehlivé a YouTube už teď některá videa (třeba ty animovaná )nesprávně označuje jako vytvořená pomocí AI, čímž tvůrcům přímo škodí. Takový kanál obvykle okamžitě přijde o další zhlédnutí i propagaci na hlavní stránce.

Pořád si ale myslím, že zprávy o smrti kreativity jsou předčasné. Pojmenovávají skutečnou oprávněnou obavu, ale kultura je nejlepší evoluční strategií lidstva a člověk si najde cestu, jak ji vytvářet i v nepříznivých podmínkách. Dějiny nám o tom nabízejí mnoho důkazů a zdá se, že lidská tvořivost se dokáže krásně prosadit i ve spolupráci s AI. Svou tezi o demokratizaci tvorby bych tedy na závěr doplnila o odpovědnost. AI slop se nedá úplně odstranit, stejně jako se nelze zbavit veškerého bezduchého obsahu. Dá se však omezit systém, ve kterém se zahlcování vyplácí víc než promyšlený projekt. To však nebude možné, pokud si lidé nezačnou kromě vlastního zisku všímat i širší perspektivy. AI tedy sama o sobě není problém, jsou jím jako vždy lidé.