Zapomenutý ostrov je nádherná podívaná, která zapomněla, o čem vlastně je

Už od prvního traileru jsem se na nový animák z dílny DreamWorks od režisérů Kocoura v botách: Poslední přání nesmírně těšila. Zapomenutý ostrov lákal emocionálně nabitým, ale zároveň vtipným příběhem o dvou nejlepších kamarádkách, divoké Jo a chytré Raise. Jejich cesty se však mají s odchodem Raisy na vysokou školu do daleké Ameriky rozdělit. Poslední společný večer však neskončí úplně podle představ a obě se ocitnou na ostrově Nakali plném postav z filipínských mýtů. Zjistí, že v tomto magickém světě už strávily celý den, na který si nevzpomínají. Společně se psím vlkodlakem Rawwem se tak snaží zjistit, co se vlastně stalo. Pokud vám to připomíná děj filmu Pařba ve Vegas, máte naprostou pravdu. Jedná se vlastně o dětem přístupnou verzi, ve které dívky vražedně rychlým tempem procházejí všechna místa, která předchozí noc navštívily, s cílem najít náhrdelník, klíč, který potřebují k návratu domů.

Sice jsou pod časovým tlakem, protože Raisa chce stihnout letadlo do Ameriky, ale tento velký zajímavý svět nám představí jen velmi povrchně. Od města na visících lanech, přes les s živými stromy nebo temné jeskyně – do každé oblasti nahlédneme jen na velmi krátkou chvíli. Je to velká škoda, protože z samotného Ostrova, toho, který je v názvu filmu a měl by tak být jedním z jeho hlavních lákadel, dostaneme vlastně jen malou ochutnávku toho, čím by mohl být. Na nějaké hlubší prozkoumání jeho fungování však jednoduše není prostor, protože nemáme čas ztrácet čas.

Stejně tak nebudeme hlouběji zkoumat ani samotné postavy. Úvod, odehrávající se ještě v normálním světě, nám sice ukáže momenty ze společného dospívání dívek a dokonce se na několika místech nebojí zpomalit a zaměřit se na to, jak jsou Jo a Raisa nejisté ohledně své rozdělující se budoucnosti. Mají mezi sebou velmi dobrou chemii, skvěle se doplňují a opravdu máte pocit, že je spojuje velmi silné pouto. Po pádu portálem na Nakali však Raisa neustále kolísá mezi podrážděností a vděčností za to, že na tomto místě mohou být spolu. Jo zase celou situaci jen zlehčuje. Zapomenutý ostrov zná z příběhů své babičky, takže její nadšení je pochopitelné a přesně tuto dynamiku si zachovají po téměř celý zbytek filmu. K tématům přechodu do dospělého života či jejich odlišného směřování v podstatě ani nedojde a všechno se nakonec prostě nějak vyřeší tak, aby byli všichni šťastní.

Kvůli rychlému tempu se nedostane ani na vedlejší postavy. Jedná se o rozmanité mýtické bytosti s velmi jedinečným designem. Od již zmíněného psího vlkodlaka, velké démonické miminko, mořského panáka, až po vzpomínkového démona či roztomilé houbové bojovníky. Celou dobu jsem doufala, že právě jim se film bude věnovat více a že poznám alespoň část tohoto filipínského folklóru. Každá postava je však představena jen jednou-dvěma větami, připojí se k dívkám do skupiny, či smečky, několikrát využijí jejich speciální schopnosti a tím to vlastně končí. Zůstávají spíše jakýmisi archetypy dané příšery než jednotlivci, kteří by do příběhu vnesli něco hlubšího. Nedostanou ani dostatek času na to, abychom si s nimi my nebo hlavní postavy vybudovali nějaký vztah. Proto následující emotivní scény s nimi působí velmi nezaslouženě a vynuceně. Spíše to vypadá, že při produkci dostali spoustu zajímavých nápadů a rozhodli se je použít všechny. Postavy jsou kvůli tomu velmi ploché a na nějaký vnitřní vývoj můžete rovnou zapomenout. 

Obecně příběh skáče ze scén, které by chtěly být dojemné, k celkem vtipným momentům, které střídají akční sekvence. Ty jsou opravdu povedené. Jsou svižné, nebojí se využívat okolní prostředí a díky dynamické kameře a expresivním reakcím vás okamžitě vtáhnou do děje. V nich zazáří hlavní záporačka Manananggal – její rychlé trhavé pohyby, roztřesený obrys a neměnný úšklebek plný ostrých zubů působí opravdu hrozivě. Velmi rychle se stala mou oblíbenou součástí filmu, a to i přesto, že nemá žádnou hlubší motivaci k tomu, co dělá. Je zlá, protože je prostě zlá, což z ní v tomto případě dělá ještě nebezpečnější hrozbu. O to horší je, že i přes silné budování je konflikt s ní, stejně jako všechny ostatní překážky, vyřešen během pár minut. Bez jakéhokoli uspokojení z jejich překonání či ukázání dopadu jejich činů. Najednou je prostě všechno fajn, s nulovými negativními důsledky pro kohokoli zúčastněného.

Všechny logické nesrovnalosti v ději však do značné míry vyvažuje nádherná vizuální stránka. Právě ta je nejsilnější stránkou filmu. Všechny scény doplňují dynamické pohyby kamery, různé úhly záběrů a často používaný efekt rybího oka. Animace je mimořádně expresivní, pohyb plynulý a tvůrci nešetří ani množstvím přehnaných póz. V tomto ohledu si Zapomenutý ostrov půjčuje mnoho prvků z K-popu: Lovkyně démonů – od anime reakcí až po komiksové bubliny či nápisy s citoslovci. Stylizované 3D modely zase připomínají Spiderverse. Nechybí jim ručně dokreslené detaily doplňující výrazy tváří a textury povrchů. Ať se podíváte na cokoli, přesně víte, jak by daná věc působila na dotek.

Všechno má nádherně pestré barvy a pozadí každé scény působí jako malované obrázky s množstvím drobných detailů, kterých si všimnete až při druhém shlédnutí. V kontrastu s jasným, měkkým osvětlením pohltí svět v přítomnosti Manananggal temnota a červená barva, které skvěle dotvářejí její děsivou atmosféru. I přes fantastické prostředí tak Nakali působí přirozeně a živě. Navíc, když si jednotlivé postavy vzpomínají na události předchozí noci, vidíme je ve 2D sekvencích, přičemž každá z nich je v trochu odlišném animačním stylu – od pohyblivých tapisérií až po anime. Je zřejmé, že tvůrci filmu dostali příležitost se pořádně kreativně vyřádit. Díky tomu je opravdu radost sledovat každý jeden záběr.

Český dabing se také poslouchal dobře a herci k postavám dobře seděli. Soundtrack tvoří především známé skladby z 90. let. Ty sice působí nostalgicky, ale často to vypadalo spíš tak, že se jim podařilo získat licence na spoustu písniček, které do filmu prostě museli zakomponovat. Výsledkem jsou hudební pasáže s pěkným vizuálem, které však působí velmi nahodile. Kromě nich na mě výrazněji zapůsobila jen skladba v jedné z akčních sekvencí. Právě s ní si tvůrci pohráli nejvíce. Ztráta společných vzpomínek se stává reálnou hrozbou a v boji o ně se využívá vše – od oživlých elektrických kabelů až po křídla vytvořená z lepicích lístků. Kreativita a napětí by se tu daly krájet. Byl to jeden ze dvou momentů, kdy jsem při sledování filmu skutečně pocítila nějaké emoce. O to víc mě mrzí, že na mě přesně takhle nezapůsobil i zbytek filmu.

Zapomenutý ostrov tedy není tím silným příběhem o přátelství, v který jsem doufala. Okouzlí nádherným vizuálem, animací a chemií hlavních postav, jde však spíše o soubor samostatně dobrých scén, které o emocích spíše mluví, než aby je budovaly a propojovaly s dějem. Ten dokáže být vtipný a koncept ostrova a jeho mýtických obyvatel je velmi zajímavý, ale kvůli rychlému tempu se nedokáže pořádně rozvinout. Mladší diváci si film asi užijí více a zaručeně se u něj budou bavit. Film sice sklízí poměrně pozitivní recenze, většina z nich se však zaměřuje hlavně na chválu zobrazení filipínské kultury a mýtů. Na místní jídla, rodinné vztahy či význam karaoke je v úvodu kladen silný důraz a mnozí se v těchto odkazech jistě najdou. To je samozřejmě skvělé, ale já jako neznalec to bohužel nedokážu dostatečně ocenit. Zapomenutému ostrovu nemohu dát více než 6/10, protože kromě kreativních akčních scén mi jiné momenty pravděpodobně dlouho v paměti nezůstanou. Všechny konflikty jsou vyřešeny velmi rychle a prostě jen tak, bez využití něčeho, co by se během svého dobrodružství naučili. Není to tak, že by mě film úplně zklamal, ale pomalejší tempo a větší důraz na vzájemné vztahy, tedy to, o čem měl film původně být, by mu určitě prospěly.