Za více než 100 let kinematografie vzniklo tolik unikátních snímků, ale přece jen si historie pamatuje hlavně ty, které byly pokrokové svým zpracováním nebo příběhem. Ať už jde o Občana Kanea, Kmotra, prakticky cokoliv od Kubricka, Sedm Samurajů nebo 50 let starý muzikál West Side Story. Film vyšel v roce 1961, čtyři roky po jeho uvedení na prkna divadelního jeviště. Již divadelní hra byla velmi nadčasová, hlavně hudební složkou od Leonarda Bernsteina a textem od Stephena Sondheima, jehož tvorbu můžete znát hlavně ze Sweeney Todda nebo Malé noční hudby. Bernstein je znám hlavně mezi divadelníky, protože jen pomocí tří not a jejich nejrůznějším převracením a zrcadlením dokázal odvyprávět celý příběh. Já se vždycky zaměřuji spíše na významnost slov, takže pro významnost hudby jako takové vás odkážu na kanál Sideways, kde je výborná esej o hudební stránce.

Ale zpátky k filmu. West Side Story je moderní pojetí známého příběhu Romeo a Julie, jenže krom Monteků a Kapuletů tu máme portorikánský gang Žraloci a „místní“ Stíhače. Děj se odehrává v roce 1957 a konflikt je inspirován nejen Shakespearovým dílem, ale i skutečným konfliktem Židů a italských katolíků, ke kterému došlo v padesátých letech v New Yorku. Díky tomu byl film před 60 lety mnohým velmi blízkým. Jenže konflikt mezi přistěhovalci a místními je, co si budeme nalhávat, více nadčasový a v mnohém je současné společnosti bližší než tehdy. Místo Romea je zde jeden ze zakladatelů Stíhačů, Tony. Julii zase nahradila mladá portorikánská dívka Maria.

Původní West Side Story řadím mezi ty nejlepší filmy všech dob. A kdo mě zná, tak ví, že k němu mám silnou citovou vazbu a díky němu mám i střechu nad hlavou. Ale přece jen jde o remake. A víme, jak dopadl remake Mulan, Total Recallu nebo Rituálu. Současný Hollywood je přehlcen bezduchými předělávkami a mnohdy zbytečnými pokračováními. Jenže West Side Story je naštěstí výjimkou potvrzující pravidlo. Toho si ale všimnete i bez zkouknutí filmu, stačí si pustit jeden z mnohých rozhovorů s režisérem Stevenem Spielbergem. S velkým nadšením popisuje, jak již od útlého dětství film miluje, jak pomáhal dotvářet jeho filmařskou vizi, ale dokonce jak posílil vztah se svým otcem.

Podobnou vášeň lze cítit ze samotného snímku. Vztah Tonyho a Marii je méně slepý. Díky změnám v příběhu nejednají tak bezmyšlenkovitě. A upřímně, snad nikdy jsem na stříbrném plátně neviděl tak nevinnou, ale přesto vášnivou a divokou chemii. Sledovat Ansela Elgorta s Rachel Zeglerovou je jedna báseň. Tomu ale i napomáhá fakt, že Portorikánce hrají Portorikánci a podobné menšiny, ne jako v šedesátých letech, kdy Mariu ztvárnila Natalie Wood, běloška s jen tunou makeupu přes sebe. To se týká i přízvuku, který byl v původním filmu místy až zbytečně moc silný, takže mohl působit v některých částech až komicky. Teď ale k Tonymu. Jeho výbušnost nedávala dříve takový smysl, zatímco zde mu byl pozměněn osud tak, aby jeho rozhodnutí byla opodstatněna. Tony nově strávil rok ve vězení poté, co málem zabil při potyčce s jiným gangem jednoho jeho člena. A tahle jeho nová nezkrocená stránka nejen Marii přitahuje, ale zároveň pak není tolik překvapená, když opět někomu ublíží.

Těchto drobných změn je ve filmu několik. Například píseň Cool It Boy nově nezpívá Ice po rvačce mezi gangy, ale Tony svému kamarádovi Riffovi, aby mu ji vymluvil. Mimochodem, Riff v podání Mike Faista je úžasný. Nejen, že dle mého jde o jeho zatím nejlepší roli, ale zároveň Riff nepůsobí tak nahlouple, ale více sebejistě a funguje jako pořádný vůdce Stíhačů. K jedné dobré změně tu je i jedna chybná. V původním snímku se gangy setkaly, aby dořešily pravidla rvačky. Jen pomocí hudby a jednoduchých kývnutí hlavy šla rozpoznat hierarchie ve skupině. Zatímco zde máme jen rychlý dialog na záchodech. Asi nejslavnější píseň America se dočkala větší pompéznosti a barevnosti. Na druhou stranu zde není morální kompas Doc, ale jeho žena Veronica. Na jednu stranu je hezké sledovat její vztah s Tonym, na druhou stranu její hraní na dvě strany je místy prapodivné.

Všechny písně jsou přezpívané, ale díky výbornému výkonu a přípravě herců zní téměř identicky. Obsazení nemá chybu, ať už jde o jejich herecký výkon nebo dokonce zbarvení hlasu.

Finální slova musím věnovat vizuální stránce. Choreografie zůstala až na drobné části téměř beze změny. Ale kinematografie je naprosto odlišná. V roce 1961 přineslo West Side Story na plátna něco nového. Ať už šlo o využití kontinuálních záběrů na širší skla nebo chytré rozmazání pozadí pro zdůraznění pocitů na konkrétní postavu. Nová verze je pastva pro oči, hlavně pokud jste fanoušci anamorfického obrazu, který v kombinaci se světly vytváří dechberoucí scenérie. Například nikdy bych nečekal, že louže v kombinaci s těmito skly a pouličními lampami dokáže stvořit malebné, přitom pompézní pozadí. Celkově zde najdeme větší důraz na hru se světly, kdy slouží k ohraničení scény nebo ke zdůraznění emoční váhy scény.

West Side Story přichází s drobnými změnami, co se týče příběhu. S těmi to je jako na horské dráze a některé jsou zkrátka horší oproti originálu, jiné zase lepší. Původní filmové ztvárnění muzikálu stanovilo nové kvality a hodnoty, co se týče muzikálů. Jsem příjemně překvapen, že to stejné se povedlo i současné verzi, která mi přijde v mnohém přístupnější, ucelenější a bližší divákům.