Tron, ten původní z roku 1982, se řadí mezi kultovní klasiky, ale přitom všichni tak nějak ví o jeho značných chybách. První díl posunul vizuální efekty kupředu a více představil myšlenky, které položily půdu například Matrixu. Druhý díl přišel o skoro 30 let později, ovšem snažil se až moc působit na náctileté diváky a vytvořit z ústředních herců vrcholové hvězdy. V ani jednom moc neuspěl. Ale přesto se i ten po několika letech dočkal pozitivních ohlasů a mezi fanoušky začal být oblíbený. Upřímně jsem nikdy nebyl fanouškem série. Až před promítáním trojky jsem si filmy pustil podruhé v životě, ale stále mě nijak výrazně neuchvátily. Ale ano, mají něco do sebe. Tron: Ares mě uchvátil primárně temnější upoutávkou, která lákala na trochu jiný pohled na digitální svět. Tentokrát nejdeme my do jejich světa, ale oni do našeho. V době, v níž se o AI mluví na každém rohu, dává vlastně i třetí díl smysl. Jenže jak se film povedl, hlavně když za scénářem stojí relativní nováček, přičemž hlavní roli ztvárnil herec, u kterého se více mluví o jeho skandálech než o jeho schopnostech?

Po několik letech došlo ke změně vedení v největších technologických firmách ENCOM a Dillinger Systems. S tím přišel i nový věk, kdy digitální světy nejsou nic cizího a všichni se jen ve velkém připravují na ten velký krok, který přijde každou chvíli. Nyní již nejde o vylepšování programů, ale jejich přenášení do našeho světa. Dillinger toho chce využít v armádním průmyslu, ENCOM vše vidí dost jinak. Vše se točí kolem nového dokonalého programu Ares a kódu, díky kterému budou moct programy a jejich vybavení fungovat v našem světě bez časového omezení.

Zápletka je to jednoduchá a velmi rychle nastíní, kdo stojí na jaké straně, kolik zbývá času a co se stane, když vyhraje jedna či druhá strana. Jenže tady nastává můj větší problém s filmem. Nečekal jsem a ani od filmu nechtěl dějovou linku s filosofickými otázkami a komplexním pohledem na náš současný svět a AI. Jenže film se nejednou snaží právě tak působit. Přitom příběh dokáže být temnější i bez toho. Takhle akorát zbytečně přichází do konfliktu s místy, které jsou uvolněnější. Jako kdyby si během natáčení tvůrci uvědomili, že furt chtějí být film pro širší věkovou cílovku. Na jednu stranu tu Jared Leto jakožto chybný program Ares vtipkuje o autech a básní o Depeche Mode. Ale o minutu později zde máme otázky lidství a potenciálním nebezpečí, které umělá inteligence představuje. Přitom stačilo jen lehce ubrat na těchto tématech, případně přidat nebo i ubrat na humoru. Ať už by byl výsledek jakýkoliv, filmu by to sedlo mnohem lépe než tyhle náhlé změny.

Jinak na tom příběh není zas tak špatně. Ano, sice si ke konci říkáte, proč zlé programy přišly do našeho světa jen ve třech, když mohly přitáhnout celou armádu. Ale i to je částečně vysvětleno tím, že jde o menší elitní skupinu. Ale klišovité hlášky nebo nevysvětlení Arovy chyby bych stále viděl jako problém. I vtipy, které se točí kolem programu Ares, místy fungují doopravdy dobře. Jde o typický styl humoru „cítit se jako ryba na suchu“, kdy Ares poznává náš svět, o kterém ale ví vlastně skoro všechno. Takže když najednou ukradne auto a místo stylové hlášky dodá „to je přece Honda Civic, s takovýmto motorem a výkonem. Klasika“, tak to působí vlastně natolik blbě, až je to vtipné. Ale tím tento styl humoru končí. Celé se to netočí kolem tohohle klišé. Spíše jde o pár blbých vtipů. Čemuž dopomáhá i robotický výkon Jareda Leta.

Upřímně si u něj nejsem stále jist, jak moc dobrý herec je. Takže nemůžu posoudit, zda je jistá prkenost spojena čistě s ním, nebo je cílená. Tak jako tak to tady funguje. A jakožto Ares mě poměrně i dost bavil. Greta Lee v roli Eve Kim, ředitelky ENCOMu, mě přijemě překvapila. Její role je největší, za což hlavně může kombinace humoru a dramatu. Věříte jí, že jde o komplexní postavu, ne jenom o dalšího typického filmového génia. Hlavně když dojde na její vztah se zesnulou sestrou, budete pozitivně překvapeni. Poslední výraznější postavou je Evan Peters v roli mladého ředitele Dillinger Systems. Zprvu mi připomínal Harryho Osborna z druhého Spider-Mana od Sama Raimiho. Jenže najednou přepne do až groteskní postavy. A už vůbec netuším, koho napadlo mu dát tetování po celém těle ve stylu základové desky. Fakt mě zajímá, jaký s ním mají další plány, protože teď mi přišel nevýrazný a scény s ním nefungovaly. Ale na vině není samotný herec, spíš režie a scénář.

Přitom režie jinak zachraňuje některé scény, primárně ty akční. Choreografie je v soubojích velmi dobrá. Postavy využívají například energii z tyčí, aby se od ní mohly odrazit. Jenže na druhou stranu jsou zde naháněčky slabší. Ve filmu jsou dvě výrazné. První v ulicích města. Kamera je výborná a posiluje celou scénu. Ale tak nějak jsem měl při sledování pocit, že jedou doopravdy pomalu a spíše si tak hrají, než aby si šli doopravdy po krku. Druhá je v digitálním světě, kdy vlastně jen Ares jede rovně a kouká pořád stejně. Až na jeden moment, kdy se potopí, tak je to poměrně nezáživné.

To, co ale dělá z průměrného filmu relativně slušný film, je hudba. Jen kvůli té bych si film pustil znova. Takže ideálně na vinylu. Soundtrack prvního dílu byl primárně od Journey, druhý od Daft Punk. Tady dochází k rockovému a elektro mixu pod vedením Attica Rosse a hlavně Trent Reznora a Nine Inch Nails. Jde o jeden z nejlepších soundtracků tohoto roku. A to má silné konkurenty. Tohle je pastva pro uši. Už teď můžu s klidem říct, že bude podobně legendární jako například u Ality, kdy byl dokonce slavnější než samotný film. Je temný, drsný a plný energie. Tohle zkrátka musíte slyšet, ideálně v sále s co možná nejlepším nazvučením.

Tron: Ares je ve finále lehce nadprůměrný film, který se tak moc snaží zalíbit všem, že se spíše moc lidem nebude líbit. Celou dobu se hledá a nedaří se mu vyvážit některé momenty. Za tým NerdFixu doporučujeme na 6 bodů z 10. Jsem zvědavý, jak to bude s potenciálním pokračováním. Asi bych se ani nedivil, kdybychom na něj čekali dalších 15 let.