Filmy o monstrech byly po dlouhá léta doménou Hollywoodu (který tak převzal pomyslné žezlo po Japonsku), ten však tento subžánr vytěžil takřka na dřeň. Nová a mnohdy i zajímavější stvoření tak musíme hledat jinde, a jak se už mnohokrát ukázalo, skvělým zdrojem nápadů je evropský folklór. Například skandinávská mytologie, která se propsala do výtečné a trestuhodně opomíjené Cesty za králem trollů (i jejího povedeného pokračování) či seriálu Ragnarok. Ostatně u Netflixu ještě zůstaneme. Film Troll, který služba nedávno uvedla, pro mě byl příjemným překvapením, jelikož se na její poměry jedná o velmi netradiční počin. To z něj ovšem ani zdaleka nedělá bezchybné dílo.

Přiznám se, že ve mně Troll vyvolal velkou vlnu nostalgie, jelikož jsem si při jeho sledování nejednou vzpomněl na found footage horor Lovec trolů, také původem z Norska, který se stal žánrovou klasikou. Obávám se ale, že Troll této laťky nedosáhne, i když má nesporný potenciál a své kouzlo.

Kdesi v hloubi norských hor probíhá stavba tunelu. Vše jde hladce do doby, kdy udělají dělníci osudovou chybu a svými pracemi probudí cosi, co spalo pod zemí. Nikdo neví, co se děje, zem se však se hřmotem rozevírá, kusy skály létají vzduchem a po vší té spoušti se v půdě objevují obří stopy. Lidé se krčí v temných zákoutích v obavě z řevu, který zní napříč údolími. Něco tu je a ničí to vše, co mu přijde do cesty. Ale co? Na to má přijít Nora, paleontoložka, kterou si pozve zoufalá norská vláda. Její zjištění se zdá neuvěřitelné, ale zemí kráčí troll, stvoření považované za pouhou bytost z pohádek pro děti. Jenže je to pravda. A musí být zastaven.

Zápletka nepřináší žádnou revoluci a sleduje scénář známý z desítek jiných filmů, což je sice pro tvůrce záruka úspěchu, ale na druhou stranu mohl Troll přece jen nabídnout o něco silnější a kreativnější vyprávění. Už posté se tu dozvídáme, jaké jsou lidé svině, a že ta třicetimetrová potvora je vlastně hodná, ale stejně ji musíme zabít. Na příběhu mě nejvíce mrzelo, kolik událostí se v něm dělo náhodou, a některé ze souvislostí postrádaly logiku. Jako když se zničehonic ukázalo, že jedna nevýrazná postava je vlastně špičkový hacker. A takových věcí bychom v Trollovi našli více.

Druhým dechem ale dodávám, že vás tyto příběhové kiksy vás při sledování filmu vůbec nemusí rušit. Bavit se budete určitě a snímek velmi příjemně ubíhá. Navíc v něm najdeme i pár pěkných myšlenek, které řeší nejen otázku ochrany prostředí, ale i odkaz kulturního dědictví země. 

Nejen tyto problémy řeší jednotlivé postavy, které jsou však žalostně nudné, ploché a nezapamatovatelné. Minimálně v porovnání s již zmiňovaným Lovcem trolů, kde vynikal zejména charismatický lovec, ale i jednotliví filmaři, tak však Trol působí. Což není nic proti hercům, kteří se očividně snaží, jak jen to jde. Hlavní hrdinka Nora sice je relativně sympatická intelektuálka, ale vlastně nemá nic, pro co by si ji divák oblíbil. Což vlastně platí pro všechny postavy, které ve snímku uvidíte, protože jsou to de facto jen strojové stereotypy. Světlou výjimkou je snad jen Nořin otec, bláznivý podivín největšího kalibru, který má ale ve všem pravdu. 

Zatím to tedy vypadá tak, že Troll možná vůbec nestojí za vaši pozornost. Ovšem pozor! Teď se dostáváme k tomu nejlepšímu. A tím zmiňovaná norská příšera rozhodně je. Skandinávské pojetí trollů se mi vždy líbilo, protože to nejsou žádní ostřílení válečníci z Warcraftu ani šourající se hlupáci s kyjem z Harryho Pottera. Tyhle potvory jsou pořádně chlupaté, smrduté, špinavé, s obrovským nosem, ocasem a pupkem, který by jim záviděl kdejaký pivař. CGI se v Trollovi nadmíru povedlo a na poměry Netflixu je skutečně nadprůměrné, a to jak vizuálně, tak i technicky. Navíc se tvůrcům na jedničku podařilo překonat největší překážku filmů s monstry, tedy zdůraznit obrovitost a nebezpečnost těchto tvorů tak, aby si divák připadal jako miniaturní mravenec. Zdejší troll je skutečně impozantní a po celý film budete mít dojem, že vysoké norské domy jsou pro něj jen hračkou, kterou s lehkostí rozmáčkne na prach. Akční pasáže díky tomu nabírají na adrenalinu, a právě ten vás požene až k závěrečným titulkům. Každou chvíli totiž budete čekat, s čím se autoři vytasí příště. 

Tomu odpovídá i kamera, která akcentuje neskutečnou výšku příšery a nebojí se ji zabírat zespoda, v úrovni lidské postavy. Tento filmařský princip je sice u tohoto typu filmu běžný, ale zachytit jej tak, jako to dokázal například film Cloverfield, je velmi náročné. Vážnější náladě snímku odpovídá i barevná paleta, která spoléhá spíše na chladnější a šedější tóny.

Troll je tak nakonec filmem, který sice má děravý a nezajímavý příběh, bohatě to však zachraňuje všudypřítomná akce a vizuální efekty. Co víc vlastně od filmu o monstrech chtít? Obzvláště v dnešní době, kdy na tom jsou Godzilla i King Kong úplně stejně (ne-li hůře). Nezbývá tedy, než vám snímek Troll bohatě doporučit na nenáročný večer, který vám s tímto filmem určitě příjemně uběhne. Chybí snad už jen popcorn v ruce. 

Závěrem si dovolím vyslovit jedno přání. Byl bych moc rád, kdyby se nejen Netflix, ale filmaři obecně, rozhodli více točit o evropských monstrech a příšerách. Je to totiž skvělá příležitost, jak dostat lokální folklór a mytologii do světa. A co si budeme povídat, jsou to vody dosud neprobádané a nevyčerpané. Troll je tedy možná slibným počátečním krokem.

Za Nerdfix tak snímku Troll uděluji šest bodů z deseti.