Druhá série Squid Game: Překonává jedničku, nebo jen recykluje úspěch?

Možná to pro některé bude šok, ale druhá Squid Game zvládla překonat laťku, o které se mnohým seriálům jenom sní. Je zhruba stejně dobrá jako série první. Nové pokračování je v podstatě pořád o tom samém, jenom koření se trochu změnilo. Jestli jste teda na recenzi klikli jenom s touhou zjistit, zda má smysl se k Squid Game vrátit, stačí se řídit vaším názorem na první sérii. Pokud jste si po konci říkali, že byste rádi viděli něco podobného, ale s novými postavami a trochu rozdílným zasazením, Squid Game 2 vás ničím zásadním neurazí a zabavit dokáže. Rozhodně to není žádný druhý příchod Ježíše, které by každý zaručeně musel vidět. Ale k tomu se dostaneme v pozdějším hodnocení bez spoilerů. Téma je ovšem pořád poutavé díky novým hrám, zvratům a postavám. Seriál taky dál skvěle funguje jako alegorie na jihokorejskou společnost, byť ta přirovnání nemusíte chápat, aby pro vás byla zábavná. Jenom od druhé série nečekejte, že by příběh zásadně uzavřela, právě naopak. Velká část si jen připravuje půdu do třetí série a finále končí ohromným cliffhangerem. A víc bez mírných spoilerů říct nemůžu, ale nebojte, žádný zásadní zápletky neprozradím.

Hra na Oliheň stále zůstala vyvražďovačkou a hlavním hrdinou je nadále Gi-Hun. Ten v první sérii vyhrál desítky miliard Wonů a těmi financuje hledání vyvražďovacích her, aby se je pokusil zastavit. Gi-Hun se proto zaplete do velmi nebezpečných kruhů, je unesen a donucen se opět účastnit her. Tentokrát s jednou zásadní změnou, hráči mohou kdykoli hlasovat o ukončení her a finanční odměnu si poté rozdělí. Kdykoli ale hlasují, musí si na uniformu nalepit, kterou stranu nakonec zvolili.

Stejně jako v první sérii se her účastní prakticky jenom extrémně zadlužení jedinci, co si nemůžou dovolit odejít bez větší částky peněz. Vedle nich máte ty, kterým riskovat život za peníze nestojí, nebo ty, kteří prostě jenom chtějí dělat co největší bordel. Takže si dovedete představit, že tyhle nálepky se brzo stanou jasným cílem, abyste své skupině zaručili další hry nebo možnost vrátit se bezpečně domů.

Oproti první sérii jsem si ale o ždibec víc oblíbil postavy, které ve hrách usilují o bohatství schopné změnit jim život. Máme tu syna a jeho postarší matku, kteří se pokouší zbavit se synových dluhů z hazardních her. Máme tu fanoušky, které kryptoinfluencer okradl o miliardy wonů… a taky toho influencera. Toho totiž zase okradli jeho programátoři a teď v Koreji čelí obvinění z finančního podvodu. Jedním z těch fanoušků je rapper s přezdívkou Thanos, který je prostě jen potížista pro zábavu a zdaleka nejotravnější postava celé série. Lidi kolem zabíjí jen tak pro radost, neustále mele něco anglicky a nejzajímavější mi na něm přišlo, o kolik je jeho angličtina lepší než těch miliardářů z první série.

Hlavní hrdina Gi-Hun se ve hrách opět potká s jedním ze svých přátel, bývalým mariňákem, který díky své historii dokáže ohromit několik dalších mariňáků ve hře. A v neposlední řadě se objeví trans žena jménem Hjun-džu, která chce za peníze z her zaplatit operace a odstěhovat se do Thajska.

Celé obsazení je podle mě zhruba stejně dobře napsané. Stejně jako v první sérii jsou dostatečně rozmanití a vidíte s postavami dost scén, abyste je chápali. Rád bych napsal, že by vám jich v případě smrti bylo líto, ale… jakmile si uvědomíte, že ty rozvinutější scénáristi raději nechají přežít do další sezóny, o velkou část obsazení přestanete mít strach. Nejdřív tedy začnou umírat ti, kteří jsou napsáni akorát tak dobře, abyste o nich vědeli nutné minimum.

Seriál nemá vyloženě nejlepší mínění o lidech v podobných situacích, takže hromada z nich taky začne záměrně sabotovat ostatní a jít si po krku. Na můj vkus ale v téhle sérii postavy z běžných jedinců přešli v poblázněné sociopaty až trochu moc rychle. Jeden díl tam skoro všichni společně tancují a fandí vzájemnému úspěchu, o dva díly později by si hromada z nich bez váhání vrazila nůž do krku. Což jako chápu, stěžuju si, že vyvražďovačka je vyvražďovačka, ale ocenil bych trochu pomalejší a srozumitelnější vývoj.

Což je taky můj hlavní problém s celou Squid Game už od první série. Chápu, že postavy se nemusí chovat nutně racionálně a prostě jim dokážeme rozumět emocionálně. Ale tady je psychologie postav mnohdy tak nerozvinutá, že se jí prostě ani nemá smysl zabývat. Některé jsou prostě jenom stereotypy, co se nikdy nikam nehnou. U žádné postavy si neřeknu, jak skvěle je napsaná a že by si třeba zasloužila vlastní seriál. Jsou prostě napsané jen tak dobře, abych jim fandil, nebo je nejradši hodil do obří nádoby s červy. Na popcornovku super, ale už teď vím, že si je budu pamatovat jen jako „hodná babička“, „influencer“, „bytost, která by potřebovala svěrací kazajku“ a tak dále.

Když už je řeč o postavách, můj zájem značně poklesl, když jsem zjistil, že policista z první série nakonec přežil kulku do ramene a pád z padesáti metrů do skal u moře. Protože zrovna v tu chvíli čirou náhodou jela kolem loď a její kapitán policistu zachránil. No, spíš to bylo proto, že scénáristi chtěli jeho postavu znovu použít, aby vedl pátrání po hlavním hrdinovi. Z takových náhodiček je prostě zjevné, že druhá série nebyla úplně v plánu, ať už se to snažila předstírat jakkoli.

Alespoň teď už zdánlivě směřuje k jasnému cíli. Vedle hlavních hrdinů sledujeme totiž i jednu z řadových odstřelovaček, která pracuje pro organizátory hry. Její linka jasně ukazuje, jak se hry i vevnitř změnily od toho, co původně měly představovat. Zatím ji nemá smysl moc hodnotit, i zde je potřeba čekat na třetí sérii, kde se snad nějak rozřeší. Seriál se přinejmenším krapet zlepšil v naznačování klíčových zápletek.

Scénáristé samozřejmě moc dobře ví, že jsme v řadách účastníků her připravení pokukovat po případných zrádcích, kteří ve skutečnosti patří k organizátorům. Už se to stalo jednou, může se to stát znova. Tentokrát se tím ovšem vůbec netají a na rovinu vám ukážou, který z organizátorů proniknul mezi hrdiny. A to až moc očividně. Opakovaně se chová velmi podezřele, prořekne se, a tak nějak hraje Among Us se zbytkem obsazení. Oni se musí dopátrat, co je ten zvláštní člen týmu zač a proč se tak odlišuje. Na rozřešení jeho linky si ovšem zase musíte počkat do třetí série na konec tohoto roku.

Aby to ale nezůstalo nevyřčeno, Squid Game dál pokračuje v kritice jihokorejské společnosti a její formy kapitalismu. Například tím, že hromada hádek mezi postavami nekončí podle rozumnosti argumentů, ale na základě dominantního postavení díky věku. Postavy se pořád zabíjejí pro peníze, které jsou pro nejbohatší Korejce zlomkem příjmu. Nové hry stále předstírají férovost, přestože se na ně nikdo nedokáže řádně připravit. Prostě všechno, na co byste byli zvyklí z první série.

Asi nejvýraznější nová kritika korejské společnosti se soustředí právě na trans tématiku kvůli postavě Hjun, kterou nakonec představil mužský ne-trans herec. V Korejské společnosti jsou totiž lidé z LGBTQ+ komunity tak diskriminovaní, že podle režiséra bylo takřka nemožné najít jakéhokoli trans herce nebo herečku do podobného projektu. Takže je dost trefné, jak se příběh postavy Hjun soustředí na to, jak po tranzici přišla o velmi dobře placenou pozici a všichni se k ní začali chovat jinak. Kdybych měl tuhle linku nějak hodnotit… je funkční, stejně jako mnoho dalších postav v seriálu. Jako kritika korejské společnosti fajn a rozhodně důležitá, ale nic úplně neobvyklého.