Špionážní videoherní série Splinter Cell není zrovna franšízou, kterou většina fanoušků konzumuje hlavně kvůli příběhu. Dobrodružství dnes už ikonického Sama Fishera coby agenta tajné jednotky 3rd Echelon – teď už 4th Echelon – byla v první řadě solidní hrou. Fajn politickým thrillerem až v řadě druhé. Jeho svět přitom je překvapivě komplexní; plný tajných agentů, národních intrik, korporátního pletichaření nebo osobních dramat, které by záviděla i lecjaká španělská telenovela. Jeho přenesení na jiné vizuální médium se ale zatím nepodařilo. Knižní sérii se sice celkem daří i dodnes, ale do mainstreamu se nedostala. A komiks Echoes je primárně určen pro fanoušky a bez většího kontextu tak trochu ztrácí smysl.

Teď však přichází první, reálný pokus tohle změnit. A tím pokusem je seriál od Netflixu s podtitulem Deathwatch, za jehož zrodem stojí Derek Kolstad. Scenárista, kterého nejspíš budete znát jako autora akčňáků John Wick. Tohle zjištění vlastně už od prvních okamžiků seriálu až do jeho konce moc nepřekvapí. Na pomalé tempo či snad nuance se tu vůbec nehraje. Každá z osmi epizod o délce zhruba 25 minut včetně intra a titulků jede většinu své stopáže na plný plyn a nechybí hromada syrové akce.

Ta je skvělá. Ale vlastně mě první polovinu ze seriálu vytrhávala. Čekal jsem prostě více toho napínavého plížení, stresujících momentů, politikaření a odtajňování destrukčních plánů v hlídaných zařízeních. To jsem dostal snad jen v úplném úvodu a trochu až na konci. Místo toho se ale výrazně zestárlý Sam Fisher v polovičním důchodu společně s novou postavu v podobě Zinnii McKenny chovají jako totální buldozer s mottem veni, vidi, cecidi – přišel jsem, viděl jsem, zmasakroval jsem. Jinými slovy, jedná se vlastně o docela vynikající adaptaci herního policisty na cestě pomsty Maxe Payna. Ne tak moc série Splinter Cell. Vlastně má tedy nejblíž hernímu dílu Conviction, který je fanoušky považován spíše za černou ovci rodiny.

Ne vše je ale úplně ztraceno. Protože pak přijde ta druhá polovina série. Akce sice neubývá, ale příběh nabere správný směr, který se navíc přímo dotýká Samovy minulosti a klíčových postav a událostí z naopak toho vůbec nejoblíbenějšího herního dílu. Najednou do toho všeho konečně vstoupí ten politický thriller, který všechny dosavadní věci hezky propojuje. Jenže tohle přichází za mě poměrně pozdě a celé tempo vyprávění spíše sleduje akčnost bojových scén, než aby tomu bylo naopak. Momenty oddychu – pouhých dialogů mezi postavami – tak většinou působí urychleně a aby se rychle řekla celá pointa a šlo se zase do akce. 25minutové epizody tomuhle prostě vůbec nepomáhají. Jakoukoliv nuanci či taktnost aby člověk pohledal a seriál by tudíž určitě snesl o alespoň třetinu delší stopáž. Což je vidět hlavně s přihlédnutím na ansámbl hlavních postav. Ani o Samovi se toho člověk zase tak moc nedozví. Zinnia má naběhnuto na to být zajímavou postavou, ale série skončí dřív, než se něco pořádně stane. Samova dlouholetá kolegyně Anna Grímsdóttir – která se mimochodem sama sobě z novějších her skoro vůbec nepodobá – prostě funguje jako vedoucí, kterou obě před chvíli zmíněné postavy nikdy pořádně neposlouchají. A pak jsou tam dvě další postavy, u kterých sice vím, že existují, ale to je tak asi maximum, co k nim dokážu říct.

Byť tedy příběh a vyprávění nepovažuju za naprosto výhru, vyloženě průser to taky úplně není. Jen to jde prostě všechno kupředu místy zcela zbytečně rychle. Což v některých ohledech platí i pro tu akci. Tu však musím obecně pochválit. V mnoha ohledech je dost přízemní i správně krvavá. Jak dobráci, tak záporáci dostávají pořádné rány a všechno má váhu. Čemuž dost pomáhá i dobrá animace a zvolený vizuální styl, který nejen díky vysokým detailům a dobré práci s kamerou i nasvícením v dynamických scénách obstává výborně. Horší je to opět u těch statičtějších scén a zejména dialogů, u kterých animace působí dost prkenně a množství detailů je evidentně nižší. Krom toho ale nabízí seriál vlastně slušné množství různorodých akčních momentů. Kéž by ale toho plížení bylo víc – to prostě musím zmínit zas a znovu. I to, že Sam za celou dobu neudělá snad ani jeden známý manévr z her. Žádná roznožka v úzké chodbě, výslech s karambitem nebo šplhání po trubkách. Nejblíže je tomu tak možná scéna s nočními brýlemi.

Nejen z tohohle důvodu tak Splinter Cell Deathwatch působí jako něco, co možná půlku produkce ani nemělo jméno Splinter Cell. Rozhodně si také musím postesknout nad absencí legendárního Michaela Ironsida coby Sama Fishera. Liev Schreiber jako náhrada funguje sice skvěle – vlastně lépe, než bych čekal – ale je prostě cítit, že tomu chybí to něco málo navíc. Se zbytkem obsazení ovšem problém není. Skvělé bylo slyšet často i cizí řeč jako němčinu nebo polštinu tam, kde to dávalo smysl a bez nějakých debilních přízvuků. A vlastně dobrá, byť ne světoborná, byla i hudba.

Splinter Cell Deathwatch je vlastně se vším všudy úplně v pohodě koukatelná zábava na necelé tři a půl hodiny. Některá témata příběhu a několik momentů hlavně ve finálních epizodách příjemně překvapí a jako celek oslaďují ten hořkosladký pocit, který nastavují první epizody. Akce je skvělá a dobře se na ní kouká. Jen při ní většinu času nemá člověk pocit, že kouká na adaptaci Splinter Cellu. Ale v konečném důsledku mi to vlastně v užití zas tak moc nepřekáželo. A ačkoliv se to dalo celé udělat líp, mohlo to také být opravdu výrazně horší.