Přestože mě od konce Avengers: Endgame překvapuje svět MCU čím dál míň, nemohl jsem si nechat ujít nejnovější příběh pavoučího muže s podtitulem Zbrusu nový den. Ten taky nijak nelení v navázání na výsledek setkání tří Spíďů, kdy na konci předchozího filmu všichni zapomněli na Petera Parkera. Ten se nakonec rozhodl neříct svým kamarádům o své totožnosti a teď se věnuje jenom své superhrdinské práci. Během čtyř let se mu podařilo snížit zločinnost v New Yorku na historické minimum, ale žije osamělý život. Když tu mu všechny plány rozhodí příchod záhadné síly, která dokáže posednout jakéhokoli člověka a postupně osvobozuje zlouny, co zrovna Spider-Man chytil. Napadá věznice a nápravná centra jedno po druhém, a aby toho nebylo málo, Peterova superschopnost se začne sama od sebe vyvíjet. Jeho tělo začne produkovat pavučiny jako z Raimiho trilogie a Peterovy smysly nabírají úplně jiné úrovně.

Vyprávění nechybí to, co by podle mě měl mít každý příběh o pavoučím muži – konflikt mezi superhrdinou Spider-Manem a běžným klukem Peterem Parkerem. Tentokrát  celé vyprávění funguje jako metafora na workoholismus, a také jak na všechny problémy nemusíme být sami. Ale místo toho, aby Spider-Man trpěl na běžný stres, jeho superschopnosti se postupně vymykají kontrole. Peter se pak snaží léčit symptomy, potlačit své emoce, ale nikdy se nevěnuje příčině. Jeho příběhová linka pak stojí na posunu, kdy si čím dál víc uvědomuje, že nedokáže dlouhodobě fungovat jenom jako alfamuž s bezkonkurenčním grindsetem. Musí si najít prostor na oddech, aby si odpočalo tělo i mysl v okolí blízkých. Hlavní záporačka pak funguje pro Spider-Mana jako zrcadlo, neboť právě osamění ji dovedlo na scestí. Takový příběh není zrovna unikátní, ale zvládá předat své klíčové momenty s podtónem ústřední spider-manovské myšlenky. Že hrdinu netvoří naše schopnosti, ale činy.

Čekejte tak klasický marvelovský zážitek, který vás nevytrhne ze sedadla, ale dovede běžného diváka zabavit. U některých vtipů jsem cringeoval, ale Spider-Manovi se takové scény odpouští mnohem jednodušeji. Odjakživa to měl být trochu cringe nerd, proto mi podobné chvilky nijak zásadně nevadí. Výkon herců je víc než uspokojivý a mají mezi sebou velmi fajn chemii. To samé jde říct o akci – nic mě nerušilo a Spíďovy schopnosti zachycují zábavně. Jenom výjimečně jsem si všiml, že by tvůrci nedotažené speciální efekty zakrývali tmou nebo šmouhami. Film mě bavil, přestože na mě žádná scéna nepůsobila tak ikonicky jako třeba držení rozpůlené lodi z jedničky nebo zastavení jedoucího vlaku z Raimiho trilogie. Hraje spíš na jistotu. Z marketingu jste možná viděli, jak film používá různé významné scény z komiksů, ty jsou ovšem jenom součástí úvodní montáže. Rozhodně bych ocenil, kdyby měly ve filmu větší roli.

Možná jsem si akci neužil tolik i proto, že mě příběh neuchvátil a dobré akční momenty mi neprokládaly stejně velké emoce. V příběhu totiž docela dost věcí jednoduše řečeno nedává smysl. Například když se nakonec ukáže, že hlavní záporačka je relativně mladá a její plán vlastně vůbec není nijak promyšlený, zas tak moc mi to nevadí. S jejími schopnostmi byste dokázali vymyslet tisícovky různých lepších plánů, podobné chování ovšem sedí k jejímu věku a osobnosti. Bohužel to ovšem není jediný takový moment.

Celé vyprávění opakovaně stojí na chvílích, kdy údajně inteligentní postavy prošly krátkodobou lobotomií, aby se celý konflikt prodloužil. Jako jednoduchý příklad může sloužit fakt, že od začátku je jenom Spider-Man prezentovaný jako odolný vůči posednutí záporačkovou myslí. Při opakovaném setkání to dokonce antagonistka ještě zdůrazňuje, že za celý její život nikdy nepotkala nikoho jiného odolného. Jenže zhruba ve dvou třetinách filmu máme akční scénu, kdy Peter spolupracuje s Punisherem proti dalšímu posednutému superčlověku. Spíďa se s Punisherem domluví, že on se utká s tím superčlověkem a Punisher si vezme na starost hlavní záporačku. Proti ní nemá žádnou obranu… a scéna dopadne přesně tak, jak byste čekali.

Nebo tu máme scény, kdy Peter Parker vede komplikované monology plné vědeckých termínů a provádí komplikované inženýrství. Ale pak mu musí další postavy připomenout věci, které se doslova učíte na první hodině fyziky na základce. Chápu, že cílovkou Marvelovek je takřka kdokoli, ale postavy mají být nadaní vynálezci či přímo vysokoškolští studenti inženýrství těsně před promocí. Nevadí mi, když hlavního hrdinu někdo poučí o jeho chybách, ale ty chyby by měly být pro jeho postavu uvěřitelné. 

Tyhle detaily bych nezmiňoval, kdyby se na ně vyprávění prostě nevykašlalo. Rozhodně mohli filmaři ve scénáři přijít s násobně lepším odůvodněním, jenže příběh vám výslovně i řekne, že byste neměli nic takového řešit. V jedné scéně se student zeptá Bruce Bannera na díru v příběhu Thanose a jeho odpověď je doslova „Hulk mlátit“. Hej, pamatujete, jak se lidi snažili v minulosti obhajovat, že Marvelovky dokážou být víc než jen plytké jednorozměrné mlátičky?

Tak tady vám vyprávění přímo dá jasně najevo, že byste se ani neměli pokoušet přemýšlet o jeho logice. Jako když se zjistí, že záporačka umí posednout člověka jenom na určitou vzdálenost a moment posednutí je na každém jasně vidět. Když náhle tohle omezení bez jakéhokoli odůvodnění snímek prostě ignoruje a o pár scén později se k němu opět vrátí. Film podobné chyby nezajímají a napřímo vám řekne, že byste se k tomu měli přistupovat stejně. Máte u něj vypnout, sledovat cool akci a užívat si všechno podle zažité šablony.

Jenže pak je výsledkem snímek, co by rozhodně mohl mít na víc a se svým příběhem být solidním příspěvkem do spider-manovské tetralogie. Ale prostě dokáže vyplodit akorát bezhlavou zábavu s předvídatelnou zápletkou. Má hromadu děr a zároveň docela počítá s tím, jak později budou diváci film sledovat na televizi s mobilem v ruce. Takže vám v dialozích opakovaně připomíná děj tohoto i předchozích dílů, jen abyste náhodou nezapomněli na stěžejní chvíle. Pro některé postavy v příběhu přitom zdaleka tak důležité nebyly, a přesto si je pamatují stejně významně jako Peter Parker.

Výsledkem je tedy film, který vás napoprvé zabaví, dokud nebudete o dialozích a významných chvílích moc přemýšlet. A na rozdíl od třetího dílu mu chybí stejný spektákl. Neodcházel jsem se stejnou radostí jako ze spolupráce tří Spider-Manů, která z předchozí kapitoly udělala tak zábavnou podívanou. Navzdory všem problémům je to fajn spider-manovský příběh, který nezapomíná na podstatu postavy a co ji dělá ikonickou oproti jiným superhrdinům. Právě proto jsem si snímek dokázal přese všechno užít.