Hollywood je bezpochyby kolébkou světového filmu, ve které se zrodilo mnoho slavných hereckých jmen. Těžko byste ale hledali větší filmovou hvězdu, která definovala celou jednu etapu kinematografie, nežli Marilyn Monroe. Marilyn, po které šíleli všichni muži a ženy jí záviděly její půvab a šarm, která se topila v luxusu a dárcích od nespočtu obdivovatelů. Režisér a scenárista v jedné osobě Andrew Dominik se však rozhodl ve snímku Blondýnka, natočeném podle stejnojmenné knihy Joyce Carol Oates, vyprávět zcela jiný příběh. O ženě, která celý život sváděla krutý, nevyhratelný boj. A mohu vám říci, že něco takového, jako je právě film Blondýnka, jsem už pěkně dlouhou dobu neviděl.

Pojďme si nejdříve objasnit jednu z největších kontroverzí, která tento snímek provází. Po omezené kinopremiéře se začaly objevovat nejen drsné recenze, ale i značná divácká kritika, která směřovala především ke způsobu, jakým byl příběh Marilyn Monroe vyobrazen. V tom je podle mě největší kámen úrazu. Diváci pravděpodobně očekávali realistickou, možná značně idealistickou autobiografii, kterou jim Blondýnka samozřejmě nedala. Nemohu však dostatečně zdůraznit ten fakt, že knižní předloha není doslovným přepisem minulosti Monroe, ale fiktivní biografií. Opakuji - fiktivní. Pokud se takhle budete dívat i na film, mohu vám zaručit, že na vás čeká opravdu silný zážitek. Mnou tento film otřásl natolik, že ve mně doteď rezonuje a nemyslím si, že bych na něj jen tak zapomněl.

Blondýnka nám v rámci necelých tří hodin stopáže předkládá svoji verzi životní cesty Marilyn Monroe. Od jejího neutěšeného dětství, kdy musela bojovat s vlivem své psychicky nemocné matky, až po její první setkání s filmem a vzestup do hollywoodské síně slávy. Na papíře to sice zní poměrně jednoduše, ale vězte, že si Marilyn prošla doslovným peklem, aby této mety dosáhla. V čem totiž Blondýnka bezpochyby exceluje, je naprosto přímé a naturalistické zobrazení toho, jak za doby jejího života fungoval filmový průmysl nejen v Americe. Herečky byly tehdy vnímány jako kus masa, který musí svojí nedobrovolnou lascivitou prodávat filmy o tom, jak jsou vlastně hloupé a naivní. Stejně to vidí i Marilyn Monroe, která je sžírána touhou být něčím více, než jen tupou blondýnkou, hračkou v rukou mužů, pro které je jen sexuálním objektem. Toho však i přes své snažení nikdy nedosáhne. Marilyn Monroe je totiž jen maska, kterou prezentuje na veřejnosti. Za vším tím úsměvem, blond vlasy, bujným dekoltem a přepychovými šaty se skrývá Norma Jeane, jemná a křehká bytost, která chce být milována a žít normální život. Blondýnka mezi těmito dvěma osobnostmi mistrně osciluje, díky čemuž máme šanci spatřit obě strany mince.

Někdo by mohl říci, že je drsný naturalismus v Blondýnce účelový. S tím nemohu více nesouhlasit. Jistě, momenty jako scéna s potratem, kde Dominik zabírá tento zákrok zevnitř, už jsou za hranou. Ve výsledku si ale nedovedu představit, že by na mě film takto zapůsobil, kdyby v něm tyto odvážnější pasáže nebyly (v tomto bodě bych rád připomněl značně nedoceněného Antikrista Larse von Triera). Jen podtrhují účel celého snímku, kterým je ukázat, že za doby života Marilyn Monroe byla společnost silně misogynní. Zoufalá netečnost, jíž svět Marilyn projevuje v dobách, kdy potřebuje pomoci či chce být slyšena, je v tu chvíli hmatatelná. 

Musím teď přiznat, že na mě s přibývajícími minutami během sledování tohoto snímku dolehla silná deprese a smutek, jako bych sám cítil to, co Marilyn na plátně. Málokdy se stane, že by ve vás jakýkoliv film vyvolal takové emoce a v dnešní době je to vlastně spíše vzácnost. Co mě ovšem odrovnalo úplně je způsob, jakým vyprávění graduje. Andrew Dominik si s diváky krutě hraje s přesností románového mistra a na konci filmu nevíte, co je a není pravda. Skutečně se vše stalo tak, jak nám film předkládá? Přesně to vystihuje mentalitu Marilyn Monroe, jejíž život provázely neskutečné problémy psychického rázu a ničivá závislost na lécích, které nakonec ukončily její život. S postupem času se stejně jako naše jistota rozplývá i příběh Normy Jeane, které je nakonec zcela pohlcena světem filmu, který se nakonec stává sledem rozpitých obrazů a vzpomínek. Jakási neuspořádanost scén je tak zcela záměrná.

Je třeba dodat, že scénář rozhodně není dokonalý. Některé dialogy jsou nudné a nikam nevedou a určité pasáže by potřebovaly o něco zkrátit, přičemž pár z nich by se dalo vyhodit úplně. Například chvíle, kdy si Marilyn Monroe zavolá tehdejší prezident, aby ho ručně uspokojila, a potom ji znásilní. Tam už se dá hovořit o zbytečné kontroverzi, která jen kazí film jako celek a přilévá olej do ohně kritiky.

Role Any de Armas, která se ujala postavy Marilyn Monroe, jí na benátském filmovém festivalu vysloužila čtrnáctiminutový potlesk vestoje. Není pochyb o tom, že tato hvězda kubánského původu, která zazářila už v bondovce No Time To Die, podala svůj životní výkon. Ač jsem se k tomuto výběru zpočátku stavěl skepticky, nedovedu si představit jinou herečku, která by se této role zhostila s takovou grácíí a pokorou. Je vidět, že se Ana de Armas snažila a v rámci filmu se skutečně stala Marilyn Monroe, kterou si zamilujete a budete s ní soucítit v jejích nejtěžších chvílích. Pokud bych vám tedy měl dát jediný důvod, proč Blondýnku nevynechat, je to právě Ana de Armas.

Ve filmu se však objeví i další známá herecká jména. Například Adrien Brody, který si vysloužil Oscara za hlavní roli ve filmu Pianista, zde ztvárnil třetího manžela Marilyn Monroe. Jen je škoda, že v rámci filmu nedostal více prostoru. Dále určitě stojí za zmínku Bobby Canavale alias druhý manžel, který dokázal skvěle zahrát soucitného partnera, ale i opilého násilníka, který se nebojí vztáhnout ruku na svoji ženu. Právě tato postava je důkazem, že Blondýnka muže neukazuje jen jako sexuchtivá zvířata. Druhý manžel Marilyn ve filmu dokazuje, že se jí snaží být oporou až do chvíle, kdy mu zkrátka rupnou nervy.

Že je Blondýnka silně artový film, dokládá i vizuál. Kamera se nebojí měnit obrazový formát, ale i barevnost, což opět přispívá k záměrné chaotičnosti snímku. Ze scén naplněnými teplými barvami se rázem přesouváme do světa černobílých odstínů, jako bychom se dívali na fotky z doby života skutečné Marilyn Monroe. Ve filmu ostatně najdete hned několik scén, které jsou natočeny jedna ku jedné k filmům této herečky, přičemž se dá nostalgie doslova krájet. Snímek střídá i objektivy, což zase přispívá k vykreslení momentálního stavu Marilyn. Ať už se jedná o ostré, nádherně natočené záběry luxusních interiérů či rozmazané obrazy, které se rozplývají před očima. Kapitolou samou pro sebe jsou pak kostýmy, které ctí garderóbu skutečné Marilyn Monroe.

Blondýnka je velmi netradičním a značně kontroverzním filmem. Není určen divákům klasické produkce, ale spíše těm, kteří ocení více alternativní snímky. Z tohoto filmu vám bude špatně, budete jej nenávidět za jeho bezprostřednost, ale i milovat pro jeho verzi ženy, která ukradla srdce diváků z celého světa. Blondýnka na mě měla podobný efekt, jako svého času mistrovský snímek Maják. Je to až klaustrofobický, střídmý počin, jehož šíře spočívá v komplexní psychologii hlavní postavy, která se přenese na diváka. Blondýnka možná postrádá vypilovanost zmiňovaného Majáku, přesto si ale stojím za tím, že takových filmů potřebuje Netflix více.

Za moji recenzi mě možná budou mnozí z vás odsuzovat. To je ale naprosto v pořádku a váš názor plně respektuji. Blondýnka totiž dělí a nepochybně bude nadále dělit publikum. Osobně mohu říci, že jsem z Blondýnky navzdory jejím chybám nadšený, a tak vám ji mohu vřele doporučit. Není to film pro všechny, obzvláště ty se slabším žaludkem, ale všichni by si jej měli alespoň na chvíli pustit. A možná se nakonec stane to, k čemu u podobných snímků velmi často dochází. Teď možná Blondýnku velká část publika nenávidí, ale za pár let si tento film znovu pustí a zamiluje. Alespoň v to pevně doufám. 

Blondýnka si tedy nakonec odnáší sedm bodů z deseti.