Dokumentární žánr true crime mám ve velké oblibě. Ne snad kvůli zločinům jako takovým, ale spíše proto, že dokáže bez skrupulí ukázat, čeho všeho jsou lidé schopni. Na sledování nejrůznějších příběhů obětí, ale i vrahů a zločinců je zkrátka něco, co člověka nepopiratelně přitahuje.

O co vlastně jde? Vše začíná několika brutálními útoky, které spolu zdánlivě nesouvisí. Vodítka ale nakonec vyšetřovatele dovedou k muži jménem David Berkowitz, který je následně odsouzen. Jenže někomu se na tom celém něco nezdá. Do vlastního pátraní se tak pouští novinář Maury Terry, který ještě netuší, jak monstrózní rozměry tento případ nabere. A že ho zavede až k satanismu.

Proto jsem s nadšením uvítal, když se na Netflixu objevil nový příspěvek do tamní sbírky true crime dokumentů. Samovi synové: Bloudění v temnotách sice nepatří mezi nejlepší zástupce žánru, ale na druhou stranu rozhodně nezklamali.

Oproti konkurenci Samovi synové tolik nevypráví o případu jako takovém, ale spíše o náročné cestě muže, který se snažil odhalit pravdu za každou cenu. Tento přístup, kdy vás všemi epizodami provází Terryho narativ, se mi velmi líbil a je to zase něco jiného.

I přesto mě ale maličko zklamalo, že tvůrci v dokumentu vynechali některé důležité události a fakta. Vzhledem k rozhodnutí jej rozdělit do čtyř epizod se to ale dá chápat a ve výsledku si odnesete hned několik podstatných postřehů. Dokument tedy nepopiratelně oplývá jistou informační hodnotou, což je pro true crime a vlastně pro jakýkoliv dokument obecně klíčové.

Hodně mě pak zaujalo zaměření na satanistické skupiny v USA, o kterých běžný divák nemusí mít až takový přehled. Za všechny tak budu jmenovat zmínku o neslavně proslulém gangu Charlese Mansona, který v případu také hraje určitou roli.

To, že Samovi synové se z větší části zaměřují právě na Mauryho Terryho, ale není náhodou. Sám režisér Joshua Zeman totiž po Terryho smrti získal materiály, důkazy a zápisky, které tento novinář během let nashromáždil. Dokument tedy mimo jiné vzdává poctu jeho práci, což je sice chvályhodné, ale sem tam jsem měl dojem, že balancuje na hraně silné konspirace a jaksi zapomíná na fakta. Například postavě Berkowitze mohlo být věnováno mnohem více prostoru, abychom jej byli schopni více pochopit.

Stejně jako Terryho kniha The Ultimate Evil před nás i dokument předkládá mnoho zajímavých teorií, o kterých budete přemýšlet ještě dlouho po jeho dokončení. Ve mně například stále rezonuje myšlenka, že měl ten novinář nakonec v mnoha věcech pravdu a (nejen) v Americe se nachází rozsáhlá síť satanistů.

Okultní tématika už tak nějak naznačuje, že Samovi synové nejsou podívanou pro každého. Kromě nějaké té krve a fotografií z místa činu se totiž dostanete i na místa plná okultních symbolů. Nadto je tu pár vysloveně nechutných scén, které můj žaludek nutily dělat nepříjemné kotrmelce. True crime je ale syrový dokument bez příkras, a pokud nesnesete pohled na krev, nebo snad jen samotný popis zločinů, asi zábavu hledejte jinde.

Jakkoliv se mi Samovi synové líbili, musím konstatovat, že ve výsledku mě až tolik neuchvátili. Vyprávění sem tam ztrácí tempo, dokonce se budete nudit, a ne každému musí sednout zaměření na novináře, které upozaďuje zločin jako takový. Na Netflixu určitě najdete lepší kousky – třeba nedávnou, vynikající dokumentární minisérii Night Stalker: Hon na sériového vraha. Tu osobně považuji za ukázkový příklad toho, jak by měl true crime vypadat.

Samovi synové: Bloudění v temnotách přišli s trochu jiným způsobem vyprávění, než jsme zvyklí. Na jednu stranu se jim tento krok vyplatil, jelikož je v mnoha ohledech příběh Mauryho Terryho, kterým prostupuje satanismus, velmi zajímavý. Zároveň ale dokument místy zapomíná na to, co je podstatné, a inklinuje k fikci. Což ale pro mnohé nemusí být negativum.

Ve své kategorii by tato minisérie určitě našla lepší soupeře, ale rozhodně se nejedná o špatnou podívanou. Bezpochyby si vás dovede udržet až do konce, byť je občas nutkání ji vypnout až příliš silné.

Samovi synové: Bloudění v temnotách si tak od nás odnáší slušných sedm bodů z deseti.