Pro začátek bych rád řekl, že mám velmi rád strašidelné filmy. A to jak děsivější díla, tak i komornější zážitky, ze kterých vás příjemně zamrazí a donutí vás k zamyšlení. Proto jsem si postupně oblíbil jeden z hororových subžánrů, který se těší stále větší oblibě, a to takzvaný psychologický horor.

O to více mne potěšilo oznámení filmu Co jsme viděli, co jsme slyšeli, který vznikl pod záštitou Netflixu a vychází z knihy Elizabeth Brundage. Na to, kolik dobrých hororových děl už má Netflix za sebou, jsem byl ale tentokrát velmi nepříjemně překvapen, protože tento snímek je mnoho věcí, ale určitě ne horor. Tedy, možná je horor se na něj dívat, ale o tom si povíme až za chvíli.

Příběh se soustředí na umělkyni Catherine, která opouští bezpečí metropole poté, co si její manžel najde práci v zapadlém maloměstě. To samozřejmě znamená nejen stěhování, ale i hledání bydlení. Jeden z domů se zdá ideální. Jenže jak už asi tušíte, chci teď říci nějaké to ale. V tomto případě je totiž zdánlivě idylický příbytek plný duchů, pohybujících se předmětů, tajemství a mnoha dalšího.

Jak se tedy prokousáváte k závěrečným titulkům, postupně odkrýváte děsivou pravdu o tomto místě. A což o to, motiv záhady by potenciálně mohl být hnacím motorem celého zážitku. Tvůrci si dokonce připravili svým způsobem zajímavý námět, který do jisté míry funguje. Jenže jakkoliv pěkné nápady jsou, nelze přehlédnout hromady balastu, pod kterým jsou pohřbeny. Ne, vážně. Film vás začne skutečně bavit až ke konci, což osobně považuji za dost velký problém vzhledem k tomu, že trvá dvě hodiny. Sám jsem měl co dělat, abych ho nevypnul už po úvodní půlhodině.

Dialogy jsou nezajímavé, některé věci absolutně nedávají smysl, a co je nejhorší – zdejší tempo se táhne jako páteční fronta u Kauflandu. Tvůrci měli zkrátka film důsledněji prostříhat, a to pořádně. Kdyby vynechali zbytečné scény, dostali bychom se na menší časové pásmo, které ovšem zaujme a má spád.

Samotné postavy jsem ani nesnášel, ale vlastně ani nemohu říci, že by mi kdovíjak přirostly k srdíčku. A je to škoda, protože film se snaží před naše manžele postavit celou řadu morálních konfliktů, které by vás jako diváka měly udržet u obrazovky. Což se ovšem mimochodem skoro vůbec neděje. Jisté pokušení tedy představuje sexy soused odvedle nebo sličná studentka.

Teď se ale určitě ptáte, kde je vlastně ve filmu ta psychologie? Inu, najdete ji tady. Například když si hlavní hrdinka prochází pochybami a složitou mentální proměnou, která silně ovlivňuje její bezprostřední okolí. Že by se ale jednalo o kdovíjak sofistikovanou zábavu, se říci nedá. Jedinou výjimku tvoří snad jen konec, kdy se konečně dočkáte několika překvapení a děj začne zpětně dávat větší logiku.

Je smutné to říci takhle naplno, ale scénář je jedna velká katastrofa. Catherine ztvárnila nadějná herečka Amanda Seyfried, která se sice snaží, seč může, ale zkrátka to nestačí. Jejího manžela si zahrál James Norton a dohromady tvoří pár, který často působí, jako by se na place sešli dva amatéři a začali se náhodně hádat. Nikdy jsem z hororu neměl pocit, jako bych si omylem zapnul telenovelu, kde smyslného Carlose nahradila banda poltergeistů.

Velkým plusem je ale kamera, která odpovídá tradičně kvalitním standardům Netflixu. I když si na druhou stranu pánové za přístrojem mohli odpustit ty neustálé, rádoby dramatické přiblížené záběry na Amandin obličej.

Co jsme viděli, co jsme slyšeli tak v mnohém zklamalo. Je však třeba myslet i na pozitiva filmu. Ústřední zápletka je totiž v jádru velmi zajímavá a posledních pár minut snímku vás opravdu mírně posune do vysoce psychologické roviny. Nelze také přehlednout snahu herců, kteří se ze svých rolí snažili vyždímat, co se dalo.

Po zhlédnutí závěrečných titulků v sobě mám značně rozporuplné pocity. Na jednu stranu se jedná o velmi špatný horor, který konkurenci nesahá ani po paty. Pak je tu ale několik nápadů, které mě dostaly svou promyšleností a táhly mě k dokončení filmu. Dospět k nějakému finálnímu rozhodnutí je tak velmi těžké.

I přes určité kvality vám ale nakonec snímek nemohu doporučit. Je v něm příliš mnoho chyb a nedostatků, které přebíjí jeho světlejší místa. Pokud ale zrovna nemáte co dělat a chcete se podívat na horor, který neděsí a spíše jen mate, asi se zabavíte.

Za tým Nerdfixu tak Co jsme viděli, co jsme slyšeli uděluji značně průměrných 5 bodů z deseti.