Nejlepší videoherní horor roku? Until Dawn má našlápnuto!

Mít několik životů přesně jako ve videohrách musí být super. Ta jistota že pokud se něco šeredně pokazí, prostě se reloadnete na posledním checkpointu. Občas se dokonce vyplatí se zabít, když zjistíte, že jste například nestihli split všechny sidequesty, nebo že vám v daném průchodu zemřelo až moc přátel. Šance na nový život ve videohrách povětšinou nestojí vůbec nic, pokud tedy zrovna nestojíte u starého arkádového automatu na dvacetikoruny. Fungovalo by to ovšem i v reálném světě? Nebyli by jsme náhodou méně lidští, kdyby jsme věděli že nám nic nehrozí, protože máme více než jeden pokus? Na tyto otázky nám odpovídá nový horor Until Dawn, který překvapivě nabízí věci, na které v rámci žánru už nejsme příliš zvyklí, například scénář.

Pokud vám jméno Until Dawn něco říká, tak se nemýlíte. Film je skutečně inspirován stejnojmenou videoherní předlohou od Supermassive Games. Musím ovšem přiznat, že inspirace je to skutečně hodně vzdálená a příběhové spojitosti jsem našel pouze dvě. Hlavní hrdinka postrádá sestru a parta kamarádů musí přežít proti nadlidským tvorům do úsvitu, tedy Until Dawn.

To že se příběh nedrží předlohy ovšem neznamená nutně že je zlý. Jak jsem zmínil, Carol se svými přáteli hledá svou sestru, která před rokem utekla za novým životem a cestou se přestala ozývat. Jakmile hrdinové objeví místo původu její poslední zprávy, dozví se že v okolí rozhodně nezmizela jen jedna dívka. Milý pumpař, kterého hraje vždy usměvavý Peter Stormare, partičku nasměruje k návštěvnickému centru uprostřed ničeho, kde by se po dívce mohli podívat. Už v tento moment začnete cítit, že něco rozhodně není v pořádku.

Děsivý déšť halí celé údolí s výjimkou právě oné dlouho nepoužívané budovy, ve které se nachází návštěvní kniha s celkem netradičním stylem zápisů. Skoro to vypadá, jako by se každý návštěvník zapsal ne jednou, ale hned například jedenáckrát, jen se stále roztřesenějším rukopisem. Tady přesně začíná smyčka, která hraje ústřední roli v příběhu filmu. Od tohoto momentu začne po hrdinech jít nadpřirozeně odolný maskovaný muž, který už v úvodu snímku všechny zabije. Poté naštěstí nenajeli titulky, ale nové kolo smyčky, ve kterém si všichni pamatují svou smrt, mohou se z ní poučit, ale s každým dalším pokusem přežít do úsvitu začne být situace nebezpečnější a nebezpečnější. Za celou tuto myšlenku tleskám a vlastně se mi líbí, jak moc celý námět dovede připomenout videoherní tropy.

Napětí se obzvláště začne stupňovat poté, co si přátelé uvědomují, že jejich čas je omezený, protože se postupně začínají měnit na tvory, které je samotné loví. Postupná degradace jejich lidství je skvěle podtrhnuta tím, jak si maskéři vyhráli s naznačením modřin a oděrek předchozích smrtí na jejich tvářích, tady skutečně tleskám. Obdobně osvěžující je také to, že jeden z hrdinů, Abe, kterého hraje Belmont Cameli, má skutečně rozum. Do celé situace přišel jako slepý k houslím, dotáhla ho totiž přítelkyně se kterou je pouze krátce a má na horory netradiční nápady jako: “Hej nechoď tam, nebudeme se rozdělovat.”,nebo: “Vykašli se na ně, musíme zachránit sebe, aby jsme zavolali o pomoc.”.

Je trošku škoda, že z výpravného hlediska poté příběh již krom smyčky samotné nenabízí víc. Až do samotného konce se totiž hrdinům nepovede nic moc vyjímečného udělat, otočit či zvrátit a tak je střední část filmu vyplněna převážně neustálým umíráním. Pro myšlenku filmu to neberu jako zas tak zásadní negativum, většina úmrtí byla provedena zajímavě a svou roli v tom hrály i povedené praktické efekty. Jako negativum musím ovšem zmínit jednu zcela nadbytečnou CGI zbytečnost.

Díky úmrtím, smyčce, zjišťování informací a případným samoexplozím má snímek velmi dobré tempo a rozhodně při něm nestihnete zívat. Přesto mne ovšem trošku nudily samotné strašidelné pasáže. Na můj vkus jich bylo prostě moc až příliš často jsem si všímal jak se zvuk tlumí jen pro to, aby následující hlasitý jumpscare působil děsivěji. Dal bych tak přednost tomu, když by se hrdinové více času věnovali snaze něco skutečně udělat. Nejakčnější kromě samotného závěru totiž byli v situaci, kdy začaly ztrácet přehled o tom v kolikáté smyčce jsou a dívali se na své činy zpětně v telefonu. Přesto ovšem cením veškeré herecké výkony, které byly velmi konzistentní a uvěřitelné.

Celkově je tak Until Dawn velmi povedenou popcornovou zábavou, která přináší pár neotřelých myšlenek, má slušné tempo a uspokojivé vyvrcholení. Řemeslné zpracování z pohledu kamery, efektů či ozvučení nepřináší nic vyloženě speciálního či inovativního, ale také rozhodně neurazí. Jde tak vlastně o povedený horor, který můžu fanouškům žánru doporučit a možná i příznivcům herní předlohy, kteří třeba přijdou na více konexí se svým oblíbeným universem.