Slavné animační studio Dreamworks stojí za mnoha úspěšnými snímky, které se řadí mezi to nejlepší, co může animovaná tvorba nabídnout. To mimo takových jmen, jako je Shrek nebo Jak vycvičit draka, ostatně platí i o filmové sérii Kung Fu Panda. Příběh pandy, která se z prostého pingla v nudlovém bistru stala legendou bojových umění, baví děti dodnes. Není proto divu, že se do kin podíval v pořadí už čtvrtý celovečerní film. Jakožto fanoušek celého pandího univerza jsem neváhal a na snímek se podíval. Moje pocity jsou ovšem po jeho zhlédnutí dost rozpačité. Ztratila tedy snad Kung Fu Panda svoje mazáctví? 

Hlavní protagonista filmu, panda Po, hrdina Údolí míru a obdivovaný Dračí bojovník, spokojeně žije svůj sen plný kung fu a dobrého jídla. Sem tam něco slupne, svým mocným pupkem zpacifikuje pár padouchů a nezapomene se podepsat svým věrným fanouškům. Nic však netrvá věčně, a tak je Po ke své nelibosti donucen postoupit na další úroveň kung fu a stát se duchovním vůdcem Údolí. Na to se ale náš pandí hrdina rozhodně necítí a nadále chce být Dračím bojovníkem, aniž by musel vybírat svého nástupce. 

Vše se změní ve chvíli, kdy se objeví zvěsti o tajemné Chameleonce, která na sebe umí vzít jakoukoliv podobu a její ambicí je zmocnit se celé Číny. Po tak musí opět vyrazit do akce, ani tentokrát na to ale není sám, ačkoliv slavná Pětka chybí. Na jeho výpravě jej totiž provází drzá liška Zhen, se kterou Po zkřížil cestu, když se pokusila vykrást Nefritový palác.

Zápletka zní na papíře docela slibně, ale příběh mě osobně spíše zklamal, než nadchnul. V tomhle si Dreamworks možná tak trochu hodil klacky pod nohy, protože v minulosti nasadil se svými předchozími animáky šíleně vysokou laťku kvality. Scénář na mě působil značně chatrně, což se odráží nejen na některých zbytečných scénách, ale bohužel i humoru, který býval milým specifikem Poových peripetií. Spíš to působí, jako by se tvůrci snažili děravost příběhu zakrýt rádoby vtipnými momenty, které vyznívají do prázdna. To ovšem není jediný problém filmu.

Hodně mě například zamrzelo to, jak hloupě a líně tvůrci vysvětlili absenci Pěti postrachů, kteří pro mě osobně vždycky byli kořením filmů. Pětka totiž řeší trable v různých částech Číny, což film jen okrajově nastiňuje a už se k tomu nijak nevrací. Třeba Tygřice mi tu chyběla opravdu citelně. Samozřejmě se dá namítat, že má čtvrtá Kung Fu Panda představovat spíše komornější zážitek, který se soustředí na Zhen s Poem. Film v tomto ohledu také do jisté míry funguje a chemii mezi Zhen a Poem vlastně vykresluje velmi pěkně. Jsou to ale dílčí rozhodnutí tvůrců, která výsledný zážitek potápí. Nikde to pak není znát více, než u hlavního padoucha filmu.

Kung Fu Panda je oblíbená zejména pro své antagonisty, kteří v animovaném světě bezkonkurenčně vynikají. Skrze ně dokázaly filmy vždy přinést publiku nějakou hlubší, dá se říct až dospělou myšlenku. Tai Lung představoval smutnou oběť slepé rodičovské pýchy. Lord Shen pro změnu propadl megalomanskému šílenství, kvůli kterému se dopustil otřesných zvěrstev. Filmy tímto způsobem vždy dokázaly ospravedlnit jednání padouchů, které jsem díky tomu vnímal spíše jako tragické postavy, které mi chtě nechtě přirostly k srdci. U Chameleonky takový pocit rozhodně nemám. Její motivace je naopak až stupidní a charakterově na mě působila strašně černobíle. Jsou to právě odstíny šedi, co filmu chybí, abyste si padoucha ještě dlouho pamatovali. Přitom čtyřka zněla tak slibně! Díky Chameleonce se měli vrátit všichni Poovi protivníci! Ti se tu ale s jednou výjimkou objeví jen na pár sekund. Film zkrátka v mnoha směrech zahazuje svůj potenciál. Svého času mě například vyloženě nadchla myšlenka, že by se mohl Tai Lung vykoupit a napravit svoje hříchy. To je jen takový příklad toho, kam až se mohl snímek vydat. Různých směrů měli tvůrci samozřejmě nespočet.

Už třetí Kung Fu Panda na mě začala působit tak trochu zbytečným dojmem. Až čtvrtý film ale naplno zdůraznil a znásobil všechny nedostatky, které s sebou právě trojka přinesla. O to více mě to zaráží po naprosto dokonalé Kung Fu Pandě 2, potažmo novějším Kocourovi v botách: Poslední přání. To je přece perfektní ukázka toho, jak by měl dobrý animák fungovat. U těchto filmů našli tvůrci balanc mezi vtipným příběhem pro děti a tragickým poselstvím, které pochopí, až budou starší, a zabalili je do kompaktního hávu příjemně nastavené stopáže. Čtvrtá Kung Fu Panda je bohužel v tomto ohledu ohromným krokem zpět.

Co ale musím rozhodně pochválit, jsou akční sekvence. Tady se podařilo na plátna přinést v animované podobě adrenalinem nabité scény jako vystřižené z hongkongských mlátiček. A že tu akce rozhodně není málo. Čekají na vás honičky po městě, bitka v hospodě a samozřejmě i působivé potyčky s nepřáteli Poovy minulosti. 

Další výrazné pozitivum představuje vizuál. Animace je krásně čistá – velmi na mě zapůsobily například detaily v srsti postav a celková estetika filmu. Především mě pak zaujal design spojený s Chameleonkou, který odkazuje na dávné jihoamerické kultury, což do série vnáší osvěžující nádech exotičnosti.

Kdybych měl být hnidopich i v tomhle směru, možná mě přece jen maličko mrzí, že se tvůrci nevydali cestou více stylizované a expresivní animace, jako u již zmíněného Kocoura v botách. Ten už místy působil jako živá malba. Paradoxně právě Kung Fu Panda jako jeden z prvních filmů tento trend zavedl už od svého počátku. Kulminací snahy grafiků pak byla Kung Fu Panda 3, o které můžeme tvrdit ledacos, ale na vizuál se nedá říct ani popel.

Fanoušky dobré hudby jistě potěší soundtrack, který se opět velmi povedl. Co mě osobně mile překvapilo, pak byly nejrůznější odkazy na kultovní díla rock’n’rollu a heavy metalu. Doslova mě pak uhranula scéna, kde jsem v hudebním doprovodu šokovaně rozpoznal instrumentální variaci na legendární píseň Ozzyho Osbournea Crazy Train. Tady je jasný vliv Jacka Blacka, který mimochodem ani tentokrát nezapomněl přinést fanouškům jeho kapely Tenacious D další hit v podobě cover verze skladby Baby One More Time.

Kung Fu Panda 4 rozhodně neurazí zejména mladší ročníky. Ti starší už možná mohou mít s filmem problémy, za které může především nedotažený scénář a velmi slabá záporačka, která představuje slabý odvar toho, co už jsme mohli vidět dříve. Přesto jde ale stále o snímek, který rozhodně neurazí. A co si budeme povídat. Jack Black jako Po pořád válí, přičemž mu tentokrát zdatně sekunduje Awkvafina, která v roli Zhen předvádí velmi sympatický výkon. 

Rozhodně to není naposledy, co Kung Fu Pandu vidíme. Podle slov tvůrců má mít série celkem šest filmů, takže jsme za polovinou. Nemůžu říct, že bych myšlenku pokračování úplně zavrhoval, protože naděje na dobrý sequel tu stále je. Filmy se ale nesmí nechat strhnout povrchní dětinskostí, pro kterou se zapomene na vše ostatní. Ta totiž rozhodně není tím, co máme na Dreamworks tak moc rádi. 

Od Nerdfixu si Kung Fu Panda 4 odnáší šest bodů z deseti.