Filmy s historickou tematikou to v Česku nemají lehké. Až příliš často se totiž stává, že tvůrci místo umně podaných historických reálií přináší spíše průměrné zážitky, které v porovnání s o několik desítek let staršími díly působí nadmíru amatérsky.

O to více mne mrzí, když musím konstatovat, že se právě po bok takových děl zařadila i Krajina ve stínu, kterou si vzal na starosti Bohdan Sláma. Ten se svými filmy jako je Venkovský učitel či Štěstí zařadil mezi elitu české kinematografie. Oproti Krajině ve stínu se však na těchto a dalších dílech podílel nejen jako režisér, ale i jako hlavní scénárista. To, že tentokrát nedrží v ruce příběhové otěže Sláma, je zatraceně znát.

Nutno podotknout, že se tvůrci inspirovali ve skutečných událostech, ke kterým došlo v obci Tušť. Tehdejší napjatá situace eskalovala zabitím čtrnácti místních obyvatel. Děj je tak situován do malé vesničky, jejíž osudy budeme moci sledovat v rámci období mezi 30. a 50. lety minulého století.

Protože jsme na vesnici, zná každý každého a místní tvoří velice pospolnou komunitu. To se však mění s příchodem nacismu, kdy se lidé musí rozhodnout, jestli jsou Češi, nebo Němci, a kdo ze zdejších obyvatel patří mezi nepřátele režimu. Z toho samozřejmě mnozí profitují, ale mnoho dalších naopak trpí. Karta se obrací až s nástupem komunismu. Ti, kteří trpěli, si svou hořkost vybíjí jak na zdejších Němcích, tak i na těch, kteří se k této zemi za okupace dobrovolně připojili. Zdravý rozum nahrazuje šílenství a zaslepenost.

Byť se toto shrnutí příběhu Krajiny ve stínu může jevit jako potenciálně silný filmový zážitek, vězte, že scénář je velmi plochý. Na jednotlivé postavy mimo výjimek zapomenete pár minut po zhlédnutí filmu. Poselství snímku by se navíc v kostce dalo shrnout tak, že lidi byli svině, ať byla doba jakákoliv.

Hlavní hrdinkou filmu je mladá žena, která společně s manželem a dítětem prožívá nelehké období. Její příběh však vyzní do prázdna. Krajina ve stínu totiž představuje velmi chaotický zážitek, ve kterém se budete jen velmi těžko orientovat. Zapomeňte na gradaci příběhu a vytváření pouta k jednotlivým postavám. Děj často skáče mezi vesničany a občas i zapomenete, kdo je vlastně kdo.

Přečtěte si také: 25 let po Gladiátorovi: Co přináší Gladiátor 2?

Ačkoliv zde tedy najdeme částečnou příběhovou paralelu s výtečným polským filmem Volyň, Krajina ve stínu na vás ani zdaleka nezapůsobí tak mocným dojmem. K dobru však tvůrcům musíme přičíst několik atmosférických scén, mezi které se mimo jiné řadí i velmi dobře zpracovaná a brutální internace některých obyvatel.

Navzdory silnému hereckému obsazení budete mít dojem, jako by na scéně stáli roboti, a ne herci. Dialogy jsou totiž podány velmi nepřirozeným a prkenným způsobem, což narušuje plynulost a uvěřitelnost snímku.

Ničemu nepomáhá ani kamera, která je velice líná a nezmohla se na nějaké kreativnější záběry. Po většinu času tedy jezdí tam a zpět pořád dokola. Sláma se rozhodl snímek natáčet na černobílý film, aby umocnil jeho mrazivou atmosféru. Bohužel však toto rozhodnutí působí značně prvoplánově. Kde bodovalo Nabarvené ptáče, ztrácí Krajina ve stínu dech.

Jedná se tedy o vyloženě špatný zážitek? Rozhodně ne, jenže od Krajiny ve stínu, potažmo od Bohdana Slámy, jsem zkrátka čekal více a kdo má rád tento žánr, bude zklamán. Oproti letošnímu nadmíru povedenému Šarlatánovi totiž Krajina ve stínu silně zaostává. Kdyby ale tvůrci vynechali vyloženě zbytečné scény a osekali tak stopáž překračující dvě hodiny, možná bychom se dívali na daleko lepší film.

Takto zde ale máme přinejlepším průměrný zážitek, u kterého si často budete rvát vlasy nudou. Zkrátka a dobře se tento film zařazuje do čím dál širší řady filmů, které sníží vaši důvěru v českou kinematografii, jež – a to si přiznejme na rovinu – silně upadá. Proto udělujeme Krajině ve stínu pět bodů z deseti.