Je hraná Vaiana skutečně takový propadák, jak jsme čekali?

Hrané adaptace. Obrovský trend, který může být prokletím, nebo… Ne, je to prostě prokletí. Jedná se totiž o způsob, jak ze známé značky vyrýžovat ještě více peněz. Přece jen vytvářet pokračování úspěšných filmů občas nedopadá nejlépe. Stačí si vzpomenout na druhý díl Malé mořské víly. A jak dopadají hrané adaptace? Jestli víte, jak skončila Sněhurka, je to všechno, co potřebujete vědět.

Nyní ale do kin připlouvá hraná adaptace Odvážné Vaiany. A upřímně, šla jsem do kina s chutí mlátit hlavou o nejbližší stěnu. Na ten film jsem fakt nechtěla a děsila jsem se, jak moc tvůrci tento skvost zparchantili.

A výsledek? Sama jsem byla velmi překvapená.

V první řadě je potřeba říct, že se jedná o téměř identickou adaptaci původního animáku. Příběh se točí kolem Vaiany, dcery náčelníka ostrova Motunui, kterou už od dětství přitahují tajemství oceánu. Touží objevovat svět, avšak její lid se za útes nikdy nesmí vydat.

Ostrov postupně chřadne, jídla ubývá a Vaiana se na popud své babičky rozhodne vyplout za útes, najít poloboha Mauího, vrátit Te Fiti její srdce a nastolit rovnováhu. Nic složitého. Samotný příběh je skvěle napsaný a tvůrci si toho jsou velmi dobře vědomi. Proto se ho rozhodli téměř vůbec neměnit.

Na jednu stranu tak film nepřichází prakticky s ničím novým. Na stranu druhou alespoň příliš nezasahuje do něčeho, co už v původním filmu fungovalo velmi dobře. Hraná Vaiana je zkrátka bezpečná adaptace, která se svého animovaného vzoru drží natolik pevně, že místy působí téměř jako jeho překreslená verze.

Nejdůležitější roli zde proto hraje vizuální zpracování. A to občas fakt bolí. U hrané adaptace člověk automaticky očekává větší míru realističnosti, v tomto případě ale tvůrci zvolili trochu jiný přístup. Už původní animovaný film z roku 2016 se totiž snažil zobrazovat prostředí poměrně věrně. Rostliny odpovídaly dané oblasti a také zvířata působila na poměry animovaného filmu dost realisticky. Tedy pokud nepočítáme jednu jistou žraločí hlavu. Hraná adaptace ovšem vyvažuje realističnost s výraznou stylizací. V některých případech to funguje nádherně, v jiných už o poznání méně.

Z pohledu prostředí jde bezpochyby o skvostné dílo. Ostrovy vypadají nádherně, příroda je živá a pestrá a film dokáže skvěle pracovat také s vodou a světlem. Velkou pochvalu si zaslouží i zachování polynéské kultury. Oblečení, lodě, tance i způsob života obyvatel ostrova vytvářejí svět, který působí barevně, živě a uvěřitelně. Jen by teda mohli katamaránu říkat tak jak mají a neříkat jim kánoe.

U zvířat už je situace složitější. Téměř všechna jsou vytvořena pomocí CGI, které někdy do prostředí úplně nezapadá. Jejich pohyb, interakce s okolím ani samotná anatomie nepůsobí vždy přirozeně. Konkrétní příklady si ale necháme až do druhé části. Jinak bychom se od nich už nikdy nikam neposunuli.

Na druhou stranu je to právě tahle lehká nerealističnost, která filmu dodává povedenou komickou rovinu. Jakmile překonáte skutečnost, že kohout Hej Hej působí poněkud zvláštně, začne velmi dobře fungovat jako bořič napětí a rozptýlení ve chvílích, kdy by mladší publikum mohlo začít ztrácet pozornost. Kde se naopak pozornost drží hůř, je tempo vyprávění.

Položme si jednu otázku. Co vás na původní Vaianě bavilo nejvíce? Hudba. Jednoznačně je to hudba. Dnes jen horko těžko najdete dítě, které by alespoň trochu nezavadilo o hit „You’re Welcome“ nebo v češtině „Vždy k službám“. A právě toho film naplno využívá. Tvůrci soustředili největší péči na výrazné hudební okamžiky. Přidali efekty, vytvořili nádherné animace, světla hýří barvami a samotná barevná paleta dokáže velmi snadno vyvolat radost, napětí i strach. Tohle všechno film dělá sakra dobře. Co už tak dobře nezvládá, jsou přechody mezi těmito okamžiky.

Úvod je velmi uspěchaný. Ačkoliv sám o sobě funguje poměrně dobře, scény jsou natolik usekané, že jednotlivé změny nestihnete pořádně zaznamenat. A to ani v případě, že přesně víte, co bude následovat. Jednotlivé momenty jsou na sebe nehezky nalepené a na místech, kde by bylo vhodné alespoň na dvě vteřiny zpomalit nebo nechat scénu doznít, už okamžitě začíná další dialog. Tento nešvar se navíc táhne celým filmem.

Rychlý přechod, silný vyšperkovaný moment s nezapomenutelnou hudbou a potom zase sprint k další scéně.

Podobným sprintem pravděpodobně prošla také kamera a následný střih. U hudebních čísel se na práci s kamerou nedá říct téměř ani jedno křivé slovo. Jakmile ale přijde na obyčejné rozhovory nebo přechodové scény, kvalita výrazně klesá. Záběry se střídají až příliš rychle, kamera neustále mění úhel a postavy mezi jednotlivými střihy dokončují jiné pohyby, než které předtím začaly. Některé dialogy kvůli tomu působí hůř než rozhovory z RPG her.

Co věta, to téměř pokaždé změna kamery. Co změna kamery, to jiný pohyb. A co jiný pohyb, to občas úplně jiné rozložení prostředí.

Konkrétní ukázky si necháme do druhé části. Zatím pouze doporučím, abyste si do kina vzali sluneční brýle. Přechody mezi dnem a nocí na moři jsou totiž často řešeny velmi ostrým střihem. Z temné noci se bez jakéhokoliv varování stane jasný den a vaše oči mají jednoduše smůlu.

Zbývá zodpovědět poslední důležitou otázku: Jací jsou herci?

Catherine Laga'aia se role Vaiany zhostila bravurně. Role jí nádherně sedla, vdechla postavě život a vytvořila princeznu, kterou si děti určitě zapamatují. Dokáže velmi dobře prodat Vaianino zmatení, odhodlání i další emoce a přesvědčivě funguje také ve scénách, ve kterých musí reagovat na digitálně vytvořené prostředí a postavy. Tedy až na okamžik, kdy si má vybrat, do kterého krabího oka se vlastně bude dívat. V této pasáži je bohužel dost vidět, že samotná herečka netuší, kam má zaměřit pohled.

A pak je tady Mauí. Polobůh větru a moře, měňavec a tak dále. Zkrátka nabušený hrdina s fakt hustým, obřím hárem. Přesně na takovou roli se přece hodí Dwayne Johnson. Na první pohled jde o velmi odvážnou volbu a já se přiznám bez mučení, že mně osobně do této role těžce nesedí. Jeho Mauí nepůsobí tak hravě, nechová se jako přerostlý naivní puberťák a jeho přístup ke všemu je mnohem tvrdší a přímočařejší.

V původním animáku přitom Mauí působí o něco jemněji a je výrazně mladší. Vypadá maximálně na pětadvacet nebo třicet let. Což byste do Dwayna pravděpodobně neřekli. Co byste do něj také možná neřekli, je skutečnost, že ho uvidíte s parukou. Jestli se vám to líbí, nechám posoudit vás. Mě samotnou to lehce děsí.

Celkově je ale jeho herecký výkon dobrý. Říká se mi to velmi těžko, ale ano, své role se zhostil celkem uspokojivě. Dokázal předat správné emoce, naplno se vyřádil v hudebních scénách i soubojích a celým filmem se nese s uvěřitelnou arogancí a obřím egem, které k této postavě patří. Nejvíce jeho výkon oceníte ve chvíli, kdy se spustí písnička „You’re Welcome“. Tady se prostě usaďte a užijte si to. Celá scéna má obrovskou energii, humor a přesně tu velkolepost, kterou byste od hrané adaptace očekávali. Sice se v ní najde několik animačních chyb, které dost bolí, ale takové drobnosti snadno zapadnou. Velmi dobře funguje také chemie mezi hlavními postavami. Jejich pošťuchování je přirozené a zkrátka vás bude bavit.

Pochvalu si zaslouží i ostatní herci, kteří ztvárňují lodivody a obyvatele ostrova. Skutečně působí jako jedna velká rodina, ve které si všichni pomáhají a spolupracují. Kouzlo těchto scén spočívá hlavně v neustálém tancování, které vypadá skvěle. Jen je škoda, že se neobjevil tancující klučina, který chce ohromit Vaianu.

Neříká se mi to vůbec snadno, ale hranou adaptaci Vaiany můžeme zařadit mezi ty úspěšnější. Ano, stále se jedná o neoriginální kopírku, která nepřichází téměř s ničím novým. Některé scény byly pravděpodobně převzaty z animovaného filmu téměř záběr po záběru. Přesto to funguje. Film si zachovává původní poselství, nabízí sympatické postavy, dokáže pobavit humorem a především přináší obrovskou show k písničkám, které všichni velmi dobře známe. Za sebe, jakožto milovnice animované Vaiany, nemohu jinak než filmu dát šest bodů z deseti. Diváci, kteří očekávají něco nového, se rozhodně nedočkají a film se pro ně může stát velkým zklamáním. Pokud ale chcete vidět původní Vaianu v hraném kabátku, pravděpodobně se budete velmi dobře bavit.

Avšak je potřeba připomenout, že tato adaptace přichází ve fakt špatnou dobu i přes své zpracování. Zkrátka deset let po původním animáku je sakra málo a u adaptace, která se ani nesnaží o nic víc či míň je to fakt velký problém. Navíc je tady pořád mnoho vizuálních a technických problémů, přes které se nejsem schopná přenést.

Dovolím si zopakovat jednu důležitou věc. Je to hraná adaptace.

V takovém případě očekávám, že kreativní tým zachová alespoň určitou míru realističnosti. Nemusí jít o přírodopisný dokument. Pořád se bavíme o příběhu, ve kterém oceán funguje jako domácí mazlíček a obrovský polobůh se dokáže proměňovat ve zvířata. Bylo by ale příjemné, kdyby svět alespoň občas respektoval vlastní pravidla.

To se tady bohužel úplně neděje. Mnoho animací kopíruje původní film a zároveň vůbec nebere ohled na normální chování zvířat, pohyb rostlin, reakce okolního prostředí ani postavení herců vůči rekvizitám. Obecně prostě zapomeňte, co je to fyzika.

Začněme u CGI zvířat, protože některé modely jsou doopravdy hrozné.

V případě kohouta Hej Heje je to všelijaké. Na chvíli zapomeňme na skutečnost, že vypadá jako zrůdička z raných dob používání CGI. Kdo sakra narve na kuře obří hřebínek a ještě zelený kalhoty? Byť jsou vytvořené z peří? Jeho pohyby navíc často vůbec neodpovídají tomu, jak by se měl kohout chovat. Tělo nereaguje přirozeně, nebere v potaz okolní prostředí a při některých pádech nebo způsobech chůze by se musel přinejmenším přerazit.

Pak je tady ještěrka, která flexí v pózách, do kterých by se její páteř neměla být schopná dostat. Velrybě se zase nepřirozeně prodlužují ploutve jen proto, aby mohla dostatečně zafrajeřit. Chápu, že je film mířený hlavně na mladší publikum. Ale i děti už pravděpodobně někdy viděly zvíře.

A vůbec. Čí rozhodnutí sakra bylo ukradnout Pumbu ze Lvího krále a věnovat ho Mauímu jako jednu z jeho podob? Alespoň předpokládám, že to bylo prase. Běhalo to hrozně rychle a špatně se to poznávalo. Samostatnou kapitolou je přidávání lidských vlastností realisticky vypadajícím zvířatům. Některá z nich mají větší mimiku v obličeji než samotný náčelník ostrova. I prasátko Pua se umí smát víc. A to je pořád prase. Prase, které by nemělo mít schopnost se smát.

Když už film chtěl používat tolik CGI, nerozumím tomu, proč zvířata nemohla působit o něco přirozeněji. Ze všech tvorů ve filmu jsem si všimla snad jediného skutečného racka. A podle toho, jak zmateně v záběru poletoval, tak tam pravděpodobně ani neměl být. O to víc tahle skutečnost bolí, když vezmeme v potaz, že se bavíme o produkci studia Disney. Tedy studia, které vytvořilo hraného Lvího krále, v němž zvířata působila až neuvěřitelně realisticky.

Tady si ale tvůrci řekli, že nechají flexit ještěrku, prodlouží velrybě ploutve a ze střechy shodí kohouta, jako by vážil alespoň třicet kilo. Však je to jen pohádka pro děti.

Tento seznam by mohl pokračovat do nekonečna. Já ho ale uzavřu Tamatoou. Obrovským mořským krabem, který velmi rád shromažďuje všechno, co se třpytí. Tamatoa působí jako dvě různé představy spojené do jedné. Na jedné straně je snaha zachovat jeho design z animovaného filmu, na druhé pokus vytvořit co nejrealističtějšího kraba.

Výsledkem je tvor s kartáči místo zubů a mezi nimi je jeden zlatý trs kartáčů. Zkrátka kvalitní směska. Celkově nevypadá nijak extrémně zle, ale na ten zlatý trs nikdy nezapomenu.

Když už jsme u zvláštně vypadajících postav, nevšimli jste si na Mauím něčeho neobvyklého? Ano, má vlasy. Vypadá to minimálně zajímavě, ale po chvíli se na to možná dá zvyknout. Neříkám, že mně se to povedlo. Je tam ale ještě něco jiného. Jeho postava, konkrétně tělo, působí lehce nesouměrně. Cílem bylo Dwayna Johnsona ještě více zmohutnit a přiblížit představě obrovského svalnatého chlapa. Proto má na sobě bodysuit. Tedy speciální oblek, díky kterému vypadá, že má ještě větší svaly.

Ano, Dwayne Johnson má na sobě oblek, aby působil svalnatěji. A teď trpte se mnou, protože už to neodvidíte. Jakmile ale tento fakt víte, najednou začne dávat i smysl, proč se Dwayn v některých není schopen přirozeně a energeticky pohybovat. A nebo je už prostě starý. Který důvod si vyberete nechám na vás.

Ze strany Vaiany je tady jedna pasáž, u které mi je doopravdy líto, že se jí rozhodl někdo vyseknout. Při písničce „How Far I'll Go“ je v původním filmu vidět Vaianina touha po moři a zároveň film velmi energeticky ukazuje, jak dívka nadšeně utíká, skáče v podstatě letí k moři. Žene se za svým snem. A hraná verze? Pojďme udělat záběr z výšky na tý nejvyšší hoře, ať si lidi užijí výhledy. Pak necháme dívku proběhnout kolem ceremoniální čelenky a šup k moři. Absolutně nelogicky se skáče z hory na moře, jak kdyby tyhle dvě místa byly hned vedle sebe. A po cestě se ještě ztratí veškeré emoční napětí, které by mohlo umocnit poslání písně. Zkrátka proč ne.

Když už je ale řeč o hlavních postavách. Je tady jedna malá drobnost, která mě osobně nedělá dobře. Disneyho tradicí je ve většině filmů udržovat určitým způsobem romantický vztah. A teď možná malinko bacha na spoilery. V druhém díle Odvážné Vaiany tvůrci lehce nakousli představu jistého romantického vztahu. Což publikum neneslo nijak špatně a na internetu se rozpoutaly žhavé debaty. ALE. Zkuste si tento vztah představit s herci z hrané adaptace. A ještě si představte, že pomyslný třetí díl bychom teoreticky mohli dostat za dvacet let. A jestli se Dwayn odmítne vzdát této role… tak bohové s námi. Na druhou stranu, je to stále Disney, který má u páru největší věkový rozdíl 8500 let 

Dalším velkým nepřítelem filmu je perspektiva. Jakmile nejde o jeden z hlavních hudebních okamžiků, začne se na práci s kamerou a rozložením scény těžce kašlat. Pohledy přeskakují zleva doprava, na postavu, která zrovna mluví, se často díváme zezadu a během dialogů se prostorem neskáče o několik centimetrů, ale rovnou o metry. Ne-li přímo mezi různými podobami stejné scény. Nádhernou ukázkou je moment, kdy Vaiana a její babička stojí na skále nad vodou. Společně tancují a kamera neustále přepíná mezi pohledem z ostrova, pohledem z moře a detailem jejich obličejů. Najednou se babča lehce předkloní, nabere plnou hrst vody a chrstne ji po Vaianě. Kamera se oddálí. A moře je stále asi metr pod ní.

A nejde o jediný případ. Během dialogů postavy mezi střihy mění polohu, dívají se jiným směrem nebo dokončují úplně jiný pohyb, než který předtím začaly. A potom je tu voda.

Víte, jak se Oceán ve Vaianě chová jako domácí mazlíček? Jak kolem sebe šplouchá, vytváří obrovské vlny a vyhazuje vodu do všech stran? Logicky by tedy všechny postavy v jeho okolí měly být kompletně promočené.

Při velkolepém představení Oceánu voda létá úplně všude. Kamera se následně přepne na Vaianu a ta není zalitá vodou ani odplavená pryč. Na ni jen lehce cákne. Jako když batole v koupelně pleskne rukou do vody.

Postupně jsem z filmu získala dojem, že voda je pro tvůrce hodně velký nepřítel. Tak velký, že se všechny postavy buď staly voděodolnými, nebo si nosí v kapse přenosné sušičky. Málokdy totiž vydrží mokrý déle než dva dialogy. Na jednu stranu tedy film dokáže vytvořit nádherné oceány, velkolepé vlny a působivé vodní efekty. Na stranu druhou voda téměř nikdy nemá skutečný vliv na postavy, jejich oblečení ani okolní prostředí. Je tam hlavně proto, aby dobře vypadala.

Jistě se najde mnoho dalších neduhů, ale kvůli tomu bych musela jít do kina ještě alespoň třikrát. A to je oběť, kterou zatím nejsem ochotná podstoupit. I přes všechny tyto problémy je hraná Vaiana filmem, který si dokážete užít. Především ve chvíli, kdy přijmete skutečnost, že nejde o nový příběh, ale o téměř totožnou kopii animovaného filmu. Jestli chcete něco jiného a nového, budete si muset počkat na pokračování animované Vaiany. A to rovnou na třetí díl. Na našem kanále najdete také recenzi na druhý díl Vaiany, pokud si chcete čekání zatím zkrátit.

A co vy? Už jste měli tu čest vidět hranou adaptaci? Bavila vás? Dostali jste přesně to, co jste od ní očekávali, nebo vás zklamala?