Příběh Hunger Games a hlavně Katniss Everdeen nebyl sice unikátní myšlenkou, ale přesto unikátně působil svými detaily a vyobrazením prazvláštního až antiutopického světa, který působil velmi známě, ale cizácky zároveň. Právě tyto detaily a vyobrazení myšlenek protagonistů napomohly již zmíněnému úspěchu. Katniss fungovala jako postava, kterou na začátku nemusíte mít rádi, ale ve finále si ji oblíbíte, protože přesně chápete pohnutky za jejími činy. Podobně detailní byl i prequel zaměřen na zápornou postavu prezidenta Snowa, který byl v knize Balada o ptácích a hadech ještě mladým studentem akademie. I tohohle nelidského a manipulativního lháře jste dokázali mít rádi, čemuž hlavně napomohl jeho do detailu probádaný vztah s Lucy Gray a nejlepším kamarádem Sejanusem. Jenže stejnojmenný film se zaměřuje na tolik věcí z knížky, že kvůli limitovanému času musel obětovat některé aspekty příběhu. Jenže v tomhle případě to jsou právě vztahy Snowa s ostatními.

Jestli jste neviděli jakýkoliv jiný díl, tak tohle by pro vás mohl být skvělý start. Nejenže sledujete jedny z prvních hladových her, ale zároveň máte hlubší pohled do fungování Kapitolu, který ovládá většinu Panemu. Vidíte hlubší dopady války, o které se v ostatních dílech jen mluví, ale nevidíte je pořádně kvůli časovému skoku. V tomhle Balada o ptácích a hadech funguje znatelně lépe. Je tak více temná a krutá, což napomáhá vysvětlení někdy až absurdního chování postav. Teda až na výjimky. 

Až na Snowa a jeho sestřenici Tigris zde vidíme samé nové postavy. Dalo by se tak očekávat, že nejvíce budeme chápat právě již staré známé, jenže tomu je naopak. I když se film věnuje právě Snowovi, tak zde působí hloupě a ne zas tolik vypočítavě. Celá jeho dějová linie je založena hlavně na snaze získat bohatství a lásku. Jenže dělá zde zbytečně hloupé chyby, za které je následně potrestán. Ale místo toho, aby vinil sám sebe, tak viní ostatní a chová se k nim jako nevychovaný spratek. Přitom jde o momenty, které byly pro film změněny. Kdyby se film více držel knihy, tak nejenže mají jednodušší práci, ale zároveň vše dává větší smysl a opodstatňuje to chování Snowa. Jeho milovanou je Lucy Gray, kterou bravurně zahrála Rachel Zegler. Ano, ta Rachel, která byla výborná i ve West Side Story, v Shazamovi se moc neprojevila a měla několik hloupých komentářů ohledně nové Sněhurky. Zegler má ráda silné ženské postavy, přičemž Lucy tuto roli ztotožňuje. V mnoha ohledech, protože je také ze 12. kraje, je symbolem pro Katniss. Ať už jde o slavný úklon, výrazné šaty, ochotu k ostatním nebo symbol reprodrozda. Jenže narozdíl od Katniss je zpěvačka a ne lovkyně. Čelí tak trochu jiným problémům, což film bravurně podtrhává. Jen je škoda, že samotným hrám není dáno více prostoru. Hlavně co se týče příprav. 

Na druhou stranu to zachraňuje výkon Rachel Zegler, protože jí věříte onu lásku ke Snowovi. Okamžitě vycítí, že není stejný jako ostatní a důvěřuje mu. Všechny pohledy očí, jemné skousnutí rtů, nebo letmé doteky působí uvěřitelně. Jenže to samé se nedá říct o Tomu Blythovi neboli Snowovi. I když za to může hlavně zpackaný scénář, tak Snow neumí projevit emoce. Jednu chvíli Lucy Gray miluje, pak se k ní chová chladně. V moment možného polibku má nejvíce neutrální výraz. Když vidí Lucy Gray po delší době, tak jen hloupě čumí a nedokáže se ani pořádně pousmát. Celé jeho chování působí spíše na úrovni schizofrenika než manipulativního a zamilovaného náctiletého kluka. Přitom vše začíná relativně dobře. Jenže čím déle film sledujete, tím více se chová hloupě. Snow má být zlý, ale nikdy nebyl hloupý.

Jeho vztah s Lucy Gray působí nedodělaně a zpackaně. A celá jejich láska je tak jen jednostranná. Jenže to není jediná věc, která u Snowa nesedí. Jeho vztah s nejlepším kámošem Sejanusem je až směšný. Nejdřív všem říká, jak ho nemá rád, ale přitom s ním sedí na obědě. Pak mu podkosí nohy, jen aby ho šel chvíli na to zachraňovat a nadával na něj. Dokonce ho zachrání jen pro svůj vlastní prospěch. Přesto je rád, že spolu pak jdou trénovat na Mírotvůrce, jen aby ho začalo po chvíli štvát, že se chová tak, jak po něm chtěl. Přitom jejich vztah patří mezi hlavní pilíře děje, které nejvíce ovlivnily samotného Snowa ke konci života. Jenže zde to vůbec nevidíte. 

Posledním výrazným neduhem je samotné chování lidí v Kapitolu. Chápu, že mají působit až komicky svým luxusním a místy až bláhovým životem. Jenže tady se na to snaží film až moc poukázat. Jako diváci víme, že jsou zlí, ale nemusí nám to ukazovat na každé postavě. Neustále nám je tak předhazováno, jak se dokážou k někomu přisát jen kvůli úspěchu, nebo jak si dokola dělají srandu z okrsků. Přitom to je generace, která sama prožila válku, takže aspoň trochu strachu by mohla projevit. Dokonce i samotný stvořitel her Highbottom se zde chová hloupě. Chce zatajit, že potají něco pije, ale udělá to přede všemi. Přesto se pak diví, že to někdo zjistí. Jedinými zajímavými postavy z Kapitolu jsou tak starý známý uvaděč “Lucky” Flickerman a hlavní tvůrkyně doktorka Volumnia Gaul. Ta svou rolí předchází známým režisérům. Za hrami totiž není až tak velký tým, takže ona je nejen režisérkou, ale například vymýšlí i pasti. Je skvěle prohnaná a inteligentní, takže se jeví jako ideální záporák a případně i mentor Snowa. Nepůsobí jen jako záporná verze Oprahy, za což může hlavně herecký výkon Violy Davis. Tu můžete znát z role Amandy Waller z DC filmů nebo titulů jako Válečnice a Ploty. No a již avizovaný Lucky se zde teprve učí být moderátorem, ale přesto působí známě. Přitom ho hraje jiný herec. Ale jde o Jasona Schwartzmana, takže zde není ani prostor pro jakékoliv pochyby. On dokáže zahrát naprosto cokoliv. 

Jak na tom tedy film ve finále je, když na jednu stranu chválím vedlejší postavy, ale vše kolem protagonisty ne? Naštěstí nadprůměrně. Hlavně díky radosti sledovat jednotlivé scény. I potemnělé části 12. okrsku dokážou být barvité a působit živě. I když tu nemáme ohnivé šaty, tak zde máme ještě o to působivější designy oblečení, jež kombinují poválečné období s prvky, které vidíme v původních filmech. Technologie je stále částečně analogová, ale nepůsobí nutně zastarale. Dokonce zde je i vysvětlení, proč v budoucnosti nepoužívají drony, ale poněkud horší “vajíčka” s padákem. Svět působí více unikátně a působivě, což podtrhává i kamera. Záběry strhávání vlajky nebo akce v aréně jsou výborné. I v intimnějších momentech kamera dokáže vytvořit unikátní situace, kdy mříže oddělují naše protagonisty. 

Hudební složka je také znatelně výraznější, nejen díky několika zpívajícím scénám s Lucy Gray. Hlas Rachel Zegler je doopravdy silný, díky čemuž jsou dramatické scény o to silnější. Ale silnější jsou i ty, kdy zpívá poklidné melodické písně. A aniž bych cokoliv vyzradil z děje, možná dojde i na známé hity Panemu. 

Hunger Games: Balada o ptácích a hadech není perfektní film. Ale věřím, že některým fanouškům to tak bude připadat. Snow, hlavně s odstupem času, ve filmu působí mnohdy opravdu hloupě a divně. Ale až na něj a lehce protáhlejší závěr jde o úžasné pokračování ze světa Panemu. Tím, že jde o prequel, tak můžete na film jít i s někým, kdo nikdy o této sérii neslyšel. Film za redakci NerdFixu doporučujeme na 7 bodů z 10. Všechny chyby jsou napraveny ve skvělé stejnojmenné knížce, kterou všem doporučuji přečíst. A mnozí i chyby filmu dokážou přehlédnout čistě díky nostalgii a pár silným momentům. Tak jako tak si film většina užije a nebojím se ho doporučit.