Fallout v druhé řadě nabízí dějový chaos plný fantastických detailů

Fanoušci Falloutu nám začínají připomínat uctívače Star Wars. Sotva odstartovala druhá sezóna, začaly intenzivní krtkopotkaní války o to, jak tvůrci pošlapávají nebo ctí existující lore a jak zacházejí se známými frakcemi. Nebo jak se do scénáře promítá nebo nepromítá ruka Todda Howarda a dalších vývojářů z firmy Bethesda Game Studios, která stojí za většinou moderních herních dílů. A jelikož druhá řada na rozdíl od té první vycházela klasickým televizním stylem jeden díl za týden, po každé epizodě bylo dost času řešit i ty nejmenší detaily. Je ale vůbec pro také internetové válčení důvod?

Faktem je, že po dějové stránce je druhá řada Falloutu značný chaos. Lucy a Ghúl míří do města New Vegas, které můžete znát ze stejnojmenné videohry z roku 2010. Ona aby našla svého otce a pohnala ho k odpovědnosti, on aby našel svou ženu a dceru. Maximus řeší, jak naložit se zázračnou technologií studené fúze a jak zabránit občanské válce uvnitř Bratrstva oceli. Norm musí uniknout z útrob Vaultu 31 a zjistit, s čím přesně se mělo v systému tří propojených vaultů experimentovat. Lucyin a Normův otec Hank hledá způsob, jak dotáhnout do zdárného konce experimenty s robotickým ovládáním lidské mysli.

Thaddeus se vypořádává s faktem, že je z něj teď taky ghúl. Ve Vaultu 33 Betty nadále řeší krizi s nedostatkem vody a ve Vaultu 32 Chet přichází na to, že jeho družka Steph něco tají. V retrospektivních pasážích se zase rozvíjejí motivy Roberta House, kterého můžete také znát z herního Falloutu: New Vegas, a konflikty Coopera Howarda a jeho ženy Barbary. Protože ta se zjevně v čele společnosti Vault-Tec do něčeho zapletla.

Ačkoliv se osudy některých postav postupně spojí a propletou, tohle všechno má za následek, že se v jednotlivých dílech každých pár minut skáče od zápletky k zápletce, od postavy k postavě. Tempo vyprávění tak lítá všude možně, přitom většina dějových linií je ve své podstatě banální. A pokud znáte herní svět, tak i celkem předvídatelná. Takže kdyby se jejich počet snížil, případně kdyby celá sezóna byla alespoň o pár epizod delší, určitě by to seriálu prospělo. Příběh by byl rázem stravitelnější a ty nejzajímavější prvky by dostaly víc prostoru.

Třeba Robert House je příliš často odsouván do pozadí, což je škoda, protože jeho představitel Justin Theroux je korunním klenotem celé druhé řady. Chová se jako House a mluví jako House, a tak je velmi snadné mu zbaštit každý kousek dialogu a uvěřit tomu, že jde o stejnou postavu, s jejíž tváří na obřím monitoru jsme si v roce 2010 při hraní Falloutu: New Vegas tak rádi povídali.

Therouxovi navíc velmi zdatně sekunduje Rafi Silver v roli Housova dvojníka, který dostal v internetových kruzích krásnou přezdívku Bobby Apartment. Takže nakonec nedošlo k přeobsazení. Vše je součást příběhu, konkrétně retrospektivních pasáží, které jsou i přes zmíněnou přemíru hlavních postav a dějových linií to nejlepší, co může seriálový Fallout po příběhové stránce nabídnout. Škoda jen stále nedotažených digitálních efektů, hlavně těch určených na omlazení Kylea MacLachlana v roli Hanka.

Ale marná sláva, my máme pořád nejradši Norma. A to nejen díky faktu, že má tentokrát k ruce velmi sympatickou Rachel Marsh v roli Claudie, která pochází z Vaultu 31. Zkrátka a dobře, už známí herci stále odvádějí vynikající práci, jejich postavy nás pořád baví a všichni nováčci jsou skvěle obsazení a zahraní. Výjimkou není ani Macaulay Culkin jako jeden z vojevůdců dobyvačné frakce Caesarova Legie. Tohle vážně není Kevin ze Sám doma. Lidé zodpovědní za casting tudíž zasluhují metál, stejně jako tvůrci kostýmů, kulis i praktických triků.

Jelikož se druhá řada seriálu odehrává v místech, která existují ve videoherní podobě už roky, jen o 15 let později nebo krátce před dopadem bomb, každá scéna přetéká dobře známými předměty, jmény a dalšími prvky. A to mnohem víc než v první řadě. Tamhle je na pozadí vidět Primm, elektrárna HELIOS 1 nebo sbírka sněžítek z New Vegas a okolí. V televizních zprávách se objevuje název Big MT z rozšíření Old World Blues. Když necháte chvíli běžet titulky jedné z epizod, uvidíte nejen Tábor McCarran, ale i tanky Sherman ze strategického spin-offu Fallout Tactics. A jestli patříte mezi kované příznivce nejstarších herních dílů, určitě vám udělá radost zmínka o místě zvaném Boneyard. Tak se totiž v prvním Falloutu z roku 1997 označují ruiny Los Angeles.

Takže až vám někdo bude na internetu tvrdit, že seriáloví tvůrci neberou ohledy na herní fanoušky, nevěřte tomu, protože všechny tyto detaily svědčí o pravém opaku. Ať už jde o cokoliv převzaté z her, můžete si být zkrátka jistí, že to vypadá nebo zní přesně tak, jak má. Třeba kulisy Stripu a Freeside, tedy dvou klíčových částí New Vegas, byly vytvořeny téměř 1:1 vůči herní předloze. A na nestvůrné párače a další mutanty je prostě radost pohledět. Radost nám dělal také tradičně excelentní hudební doprovod. Ten je plný šlágrů známých především z rádia ve Falloutu 4, takže pozor, ať nedostanete uranovou horečku. Nechybí ani mistrným způsobem využité songy, které zatím v žádné hře nezazněly. Třeba pohled na předválečné Las Vegas v kombinaci s písní Rags to Riches od Tonyho Bennetta je hotový zázrak.

Snaha nabídnout v seriálu to samé jako ve hrách má ale své limity a právě kvůli nim se teď příznivci her tak často hádají. Někdy jako kdyby chtěli scenáristé provokovat fanoušky nebo jako kdyby si řekli, že logika je zbytečná věc, stačí divákům předhodit něco, co už znají. Fakt, že je obří socha dinosaura Dinkyho ve městečku Novac otočená jiným směrem, působí jako banalita, ale pravdou je, že tahle orientace má ve Falloutu: New Vegas své opodstatnění. Z některých členů gangu Králů určitě nebylo nutné dělat zdivočelé ghúly jen kvůli tomu, aby se mohl člověk pobavit trochou samoúčelné brutality. A asi nebylo potřeba zacházet do detailů o poruchovosti vodních čipů, což může snadno měnit význam Vaultu 13 v prvním herním díle a v o rok mladším Falloutu 2.

Nic z toho samozřejmě nemá vliv na děj samotného seriálu, všechny odkazy a narážky jsou opět zapracované naprosto přirozeně a nenásilně, ale budí to zcela zbytečné vášně. Nemluvě o pocitu, že tu někdo zas a znovu zkouší retcony, tedy přepisování už známých faktů a změnu kontextu. Rozpačitě působí i fakt, že fenka CX404 alias Dogmeat, která dělá společnost Ghúlovi, mizí ze scény zcela náhodně a stejně náhodně se zase objevuje. Ve hře bychom něco takového považovali za technickou chybu, ale seriál není videohra. Takže hledat ve scenáristických mezerách svéráznou herní logiku je zábava, která nás velmi rychle omrzela. Kromě toho, seriálový psí společník se z nějakého důvodu zásadně vyhýbá boji, což je obrovská škoda a nevyužitý potenciál.

Nutno ale podotknout, že některé stížnosti fanoušků jsou opravdu mimo mísu. Je hloupost stěžovat si třeba na to, že se o chemikáliích, jak se ve světě Falloutu nejčastěji označují návykové látky, mluví jako o drogách. Stačí při hraní navštívit starou mormonskou pevnost ve Freeside, promluvit si s Julií Farkasovou a slyšet slovo „droga“ pomalu v každé druhé větě. Navíc je stále třeba mít na paměti, že se seriál odehrává 15 let po Falloutu: New Vegas. A že už hra naznačuje, že RNK na tom není nejlépe a Caesarova Legie bude mít brzy problém s následnictvím.

Takže obviňovat filmaře a Bethesdu, že pošlapávají známé frakce, když jen pokračují po trajektorii, kterou kdysi načrtli scenáristé z Obsidianu, vážně nemá smysl. Byť po té trajektorii občas jdou svérázným a ne vyloženě logickým způsobem. Také je třeba ocenit, že i když může Fallout: New Vegas skončit hned několika různými způsoby, seriálovým tvůrcům se dostatečně uspokojivým způsobem povedlo vyhnout se nutnosti určit jeden z konců jako kanonický.

A povedlo se toho mnohem víc. Druhá sezóna seriálového Falloutu je důstojné pokračování první řady, které se může pyšnit zajímavými postavami, bezchybnými hereckými výkony, stále unikátním postapokalyptickým zasazením nebo excelentním hudebním doprovodem. Ten nejlépe funguje v retrospektivních pasážích, jež skvěle obohacují lore herního univerza. Na své si proto opět přijdou nejen znalci her, ale i diváci, kteří Fallout mimo seriál neznají.

Jen škoda, že scenáristé s některými známými prvky pracují jako s hračkami, kterými bez větší logiky mlátí o podlahu, aby diváka za každou cenu a pokud možno co nejsnadněji pobavili. Na druhou stranu, někteří by mohli namítnout, že totéž občas dělá Bethesda Game Studios ve svých hrách. Takže i když v tomto případě neradi mluvíme o adaptaci, jelikož jde spíše o spin-off nebo volné pokračování herní série, vlastně se dá říct, že Fallout je i nadále ta nejpoctivější seriálová adaptace videoher.