U nás v Česku a na Slovensku jsme teď taková specifická generace. Projevuje se to mimo jiné tím, že ačkoliv už jsme velcí, pořád si rádi hrajeme. Navenek jsme sice možná trochu zestárli, uvnitř jsme ale pořád ti malí hračičkové, co mají rádi videohry, kreslené seriály a roztomilí robůtci jsou pořád naše oblíbené hračky. Tím pádem je pro nás tenhle komiks jako stvořený.

Hlavní postavou je Gertruda, nebo taky Gerda. A Gerda má všechno, co jsem tu teď zmínil. Jen přesně naopak. Ale pěkně od začátku.

Její původní příběh je poměrně jednoduchý - jako malá holčička si moc a moc přála dostat se do země pohádek. Země plné usměvavých sluníček, přátelských příšerek a spousty dobrodružství. Ale jak říkají klasici:

A tak, než se nadála, ryla tlamou po brutálním pádu interdimenzionální bránou náměstí hlavního města Pohádkova. To ji samozřejmě tuze polekalo, a tak byla moc ráda, když jí královna Mrakéta prozradila, že jen stačí najít kouzelný klíč a bude se moci vrátit zpátky k mamince. Jak prosté.

To bylo před sedmadvaceti lety. Dvacet sedm let se Gerda a její průvodce moucha Láďa plahočí Pohádkovem a hledají. Neúspěšně, nutno dodat. Z vnějšku Gerda sice pořád zůstává oním roztomilým dítkem, uvnitř je to však zhýralá, životem znavená třicátnice se silným sklonem k alkoholismu, agresivitě a vulgární mluvě.

To poslední je v tomhle světě krapet komplikované, jelikož Pohádkov má svá pravidla. Z nichž jedno je, že se tu nedá mluvit sprostě, což naštěstí pro malé dítě se solidní krizí středního věku není zase až taková překážka a Gerda i tak kleje jako pirátský dlaždič z Karibiku. Zde bych rád vyzdvihl zejména práci překladatele Michaela Taliána, protože finesy, které v tomhle ohledu dokázal vyplodit, mě pokaždé spolehlivě rozebraly.

A co že je tedy komis “Nesnáším pohádkov” za žánr? Inu, do jisté míry je to - asi - pohádka, ale rozhodně není pro děti. Gerda se prohání nenáviděným světem, hláškuje jako Deadpool a když své nepřátele rovnou nepožírá, porcuje je ukradenou dvoubřitou sekerou způsobem, který by zahanbil i Loba. Z čehož je samozřejmě nešťastná i svrchovaná vládkyně Pohádkova, které toto lidské “dítě” dělá z jejího harmonického ráje kůlničku na dříví. A Gerdy se proto snaží všemožně zbavit. Jenže i na samotnou královnu se vztahují pravidla tohoto světa. A jedno z nich praví, že “Vládce, ať už král či královna, nesmí ublížiti žádnému hostu Pohádkova. Nesmí jim zkřiviti ni vlásku.” A tak musí improvizovat. A ani jí se to moc nedaří.

Neil Gaiman o knize prohlásil, že je to “Brutální a nebezpečně zábavný požitek v pastelových barvách,” čemuž se nedá nic vytknout.

Čímž se dostávám k závěrečnému hodnocení. Komiks Nesnáším Pohádkov od Skottieho Younga je uzavřený příběh, roztomilá a totálně střelená ujetina. Pokud máte rádi Tommyho Monaghana, Deadpoola nebo Loba, tudíž komiksy, které se neberou vážně, jsou přímočaré a jde jim jen o čistou, nekomplikovanou zábavu, nešlápnete s tímhle počinem vedle.

Na druhou stranu, pokud máte rádi komplikovanější díla, nedejbože s přesahem, bude vám tahle prvoplánově povrchní zábava působit spíš fyzickou bolest a rozhodně doporučuji porozhlédnout se jinde, existují pro vás rozhodně vhodnější komiksy.

A že jich je. Ať už se bavíme třeba o post-apokalyptickém Starým Dobrým Loganovi, který byl tematicky předlohou i filmovému Loganovi, nebo třeba Gotham City Central, ze kterého se pro změnu inspiroval seriál Gotham. Ale o tom si povíme zase příště.