Ďábel nosí pradu 2 je přesně tak zbytečný, jak jsme čekali

Od českých mužů by člověk čekal, že ve volném čase navléknou teplákovou soupravu a půjdou koukat na fotbal. To mne ovšem nikdy tak moc nebavilo, a tak jsem raději vyrazil do kina na Ďábel nosí Pradu 2. Původní díl sice nikdy nepatřil k prvotním příčkám mých žebříčků oblíbenosti, ale občas jsem si na něj s radostí vzpomněl. Otevřeně se přiznávám, že takové ty „feel good“ filmy, které mají zajímavou zápletku, trochu humoru a dobrý konec, mám prostě vážně rád. Největším problémem nového dílu je, že ho skutečně nikdo nepotřeboval. 

Ďábel nosí Pradu 2 se odehrává 20 let po skončení prvního dílu, tedy stejnou dobu, která nás dělí od původní premiéry. Z hlavní hrdinky Andrey, se stala úspěšná New Yorská redaktorka, která dokonce za svou práci vyhrála prestižní cenu, těsně před jejím převzetím se ovšem společně s kolegy hezky americky přes SMSku dozví, že celá jejich redakce byla z důvodu úspor rozpuštěna. Miranda Priestlyová je stále na pozici šéfky módního časopisu Runway, který je ovšem zrovna pod silnou palbou kritiky. V magazínu totiž byl po nedůsledné kontrole otisknut oslavný článek o společnosti, která zneužívala otrocké podmínky pro své zaměstnance ze zemí třetího světa. Majitel firmy pod kterou Runway spadá tak dostane skvělý nápad, nabídnou Andy pozici séfredaktorky, aby magazín znovu získal svou důvěryhodnost, což se Mirandě vůbec nelíbí. Celý koloběh událostí tak může rázem začít.

Do role hlavní hrdiny Andy Sachs se vrací Anne Hathaway. Její postava prošla v průběhu prvního dílu obrovskou proměnou, kdy se pomocí své zarputilosti proměnila z šedé myšky v sebevědomou stylovou ženu. Pokračování se pokouší kombinovat její sebevědomost s občasnými projevy zoufalství a musím přiznat, že na mne osobně ten mix příliš dobře nefungoval. Na čerstvě dostudovanou studentku při první práci to sedělo, ale pro prestižní novinářku s dvacetiletou praxí skutečně moc ne. Podobně na sílu se do filmu dostala i romantická vložka, která tam je jen pro to, aby se snímek dal označit za romantickou komedii. Což originál nikdy nepotřeboval.

Rozhodně také nebylo potřeba po vzoru politické korektnosti uhlazovat vyjadřování Mirandy. Meryl Streep svou roli zahrála opět na jedničku a Mirandě věříte její nadřazenost, tvrdost a i překvapivou hloubku. Trošku ovšem zamrzí to, že scénáristé cítili potřebu její despotické jednání korigovat. Notnou část filmu tak vedle ní chodí specialistka z HR oddělení, která jí neustále opravuje či jinak koriguje. Právě tyto části slouží jako jistá komediální vložka, která by vlastně působila poměrně dobře, kdyby nebyla prolnuta celým filmem. Všichni totiž ve skutečnosti víme, že pokud by Mirandě někdo skočil do řeči, tak bude plachtit z nejbližšího okna dřív, než by stihl říct „kultura na pracovišti“. Přes tohle zjemnění se ale stále jedná o nejlepší postavu celého snímku a její rozvoj je poměrně uspokojivý.

Při sledování snímku je znát poměrně velká snaha o vyvolání nostalgie. To je totiž osvědčená taktika, kterou nám v posledních letech neustále překládá studio Disney. Stačí diváky nakrmit průměrným obsahem, který zabrnká na vzpomínky dobrých časů a pak si nikdo vlastně nevšimne, že filmu chybí smysluplný scénář. Častokrát jsem tak během filmu měl pocit, že postavy jsou spíše vláčeny děním, než že by byly skutečnými hybateli událostí. To se projevuje například i tím, že nejzásadnější události se často dějí mimo objektiv kamery. Autoři také sáhli po mírně překonaném dramatickém obratu po vzoru Deus ex machina, nebo spíše Pracháč ex Machina, kdy situaci nadvakrát zachrání postava, která se na plátně objeví přibližně na minutu a půl a vše zachrání jen svým vlivem a majetkem. 

Sice to vypadá, že si zatím skoro celou dobu jen stěžuju, ale přes to nemůžu říct, že by se mi děj snímku nějak zásadně nelíbil. Mé zklamání pramení hlavně z vysokého očekávání, díky poměrně slušné jedničce. Tempo filmu je ovšem dobré, nemá žádná přímo hluchá místa a i dvouhodinová stopáž byla tak akorát. Musím pochválit i technické zpracování, kdy kamera, jednotlivé lokace a záběry vypadají nádherně. To podtrhuje i příjemná hudba, na které spolupracovala Lady Gaga. K filmu o módě si v podstatě nedovedu představit vhodnějšího interpreta a mohu prozradit, že se sama v drobné roli ve filmu také objevila.

Největší mrzeníčko jsem měl z postavy Emily, do které se vrátila Emily Blunt. Ta měla v prvním díle správný mrchovský charakter, ale divák ji postupně během snímku poznal, pochopil a možná si ji i oblíbil. V Ďábel nosí Pradu 2 ale působí její návrat trošku na sílu. Emily totiž začala pracovat jako vedoucí prodejny Dioru, což je i významný reklamní partner časopisu Runway. Díky tomu se v průběhu snímku často vrací a s ní i její zmíněná mrchovitost. To je myslím další z bodů, kde se autoři pokoušeli hrát na nostalgii a opakovat to, co měli diváci na jedničce rádi. Tentokrát je ale její chování výrazně méně pochopitelné a s postupem děje je to stále jen a jen horší. Naopak velmi dobře funguje Nigel v podání Stanleyho Tucciho, který je snad ještě skvělejší než v prvním díle.

Ďábel nosí Pradu byl snímek, který pokračování nepotřeboval. Na tom se snad shodneme všichni. Musím ale přiznat, že druhý díl odkaz toho prvního nijak nenarušuje a i když rozhodně nevyvolá takové nadšení, jedná se o poměrně důstojné pokračování. Bez znalosti originálu ale nemá moc co nabídnout. Nové postavy příliš zaujmou, ale za to může prostý fakt, že oproti těm starým nemají dostatek času na to, aby se někam během děje posunuli a působí tedy jako taková kulisa z různých klišé modního průmyslu. Fanoušci módy a prvního dílu si snímek rozhodně užijí díky nesčetným odkazům a paralelám, ale do dějin kinematografie se pravděpodobně nezapíše.