Rogue One: Star Wars Story určitě není špatný film, ale jeho protagonisté nás v roce 2016 nezaujali tolik, abychom je hned chtěli vidět v něčem dalším. Když tedy došlo na oznámení seriálového prequelu zaměřeného na Cassiana Andora, kterého ztvárnil Diego Luna, podobně jako mnozí jiní fanoušci jsme si ťukali na čelo. Ale pak se z první řady seriálu vyklubal hotový zázrak. Takhle skvěle napsaný a dospělý pohled na předalekou galaxii v době imperiální nadvlády jsme vážně nečekali. Druhou a zároveň poslední sezónu jsme proto vyhlíželi s nadšením, ale také s velkou mírou očekávání.

Ta očekávání se však podařilo beze zbytku naplnit, přestože tvůrci v čele s Tonym Gilroyem žonglují hned s několika důležitými úkoly. Pochopitelně musí navázat na události první sezóny. Navíc je ale třeba připravit pole pro události Rogue One a odpovědět na otázku, co se stalo s postavami, které se v Rogue One, původní trilogii ani jiném produktu se značkou Star Wars neobjevují. To všechno na prostoru 12 epizod, jež pokrývají čtyřleté období mezi první řadou a filmovým spin-offem z roku 2016. Postupně tak řeší Cassianovu spolupráci s Luthenem Raelem a jeho čím dál důležitější úlohu v celé Povstalecké alianci, politická klání senátorky Mon Mothmy nebo zájem Impéria o surovinu v nitru planety Ghorman, nezbytnou pro stavbu Hvězdy smrti. Což vede k masakru, o němž jsme se mohli doslechnout už před lety v animovaném seriálu Star Wars Povstalci.

Alfou a omegou jsou tak nadále postavy. Vrací se doslova všichni, kteří přežili události první řady, a všichni se dočkají velmi uspokojivého konce. Případně uspokojivým způsobem dospějí do bodu, v němž začíná jejich působení v Rogue One. S tím souvisí fakt, že se konečně vracejí některé postavy známé právě z filmu Garetha Edwardse, které jsme posledně vyhlíželi marně. Zbrusu nových klíčových figur tu moc není, přičemž ani tentokrát v obsazení není jediný slabý kus.

Každý podává excelentní výkon a někteří dostávají víc prostoru než posledně. Třeba Adria Arjona jako Cassianova přítelkyně Bix, Luthenova asistentka Kleya, které Elizabeth Dulau dodává hned několik tváří, nebo Muhannad Bhaier jako mladý Wilmon. Ten v druhé řadě proniká do povstaleckých buněk Luthena a Sawa Gerrery, který už je touto dobou pěkný magor.

Zmínku zasluhuje také Bail Organa, kterého zde ovšem hraje Benjamin Bratt, ne Jimmy Smits známý z prequelové filmové trilogie. Nevíme, proč přesně došlo k přeobsazení, vždyť Smitse jsme viděli před pár lety v sérii Obi-Wan Kenobi, nicméně Bratt je adekvátní náhrada. A je pravděpodobné, že Smits byl nejspíš jen zaneprázdněn natáčením jiného seriálu. Zapomenout pak nesmíme ani na Eedy, starostlivou matku Syrila Karna. Pokud mají v Lucasfilmu aspoň trochu rozumu, musí jí věnovat vlastní sitcom, protože Kathryn Hunter opět předvádí geniální komediální výkon. I když tentokrát jí konkuruje droid K-2SO s hlasem Alana Tudyka.

Neznamená to ale, že se z Andora stala komedie. Humor je do příběhu znovu zakomponovaný velmi decentním, střízlivým způsobem a nabízí maximálně občasný oddych od vší té deprese, které je stále požehnaně. I když je pořád řeč o Star Wars, což nevyhnutelně přináší určité hranice, tvůrci v každém směru vsadili na to, že točí seriál určený pro dospělé. A tak se nevyhýbají ani pokusu o znásilnění, drogám nebo vyobrazení genocidy nepříjemně zblízka. To všechno mistrným způsobem pomáhá vyobrazit život obyčejných lidí v předaleké galaxii, absurditu války, neméně absurdní chování lidí u moci nebo banalitu zla.

Určitá dospělost scénáře je výrazná nejen ve vypjatých momentech, kdy běžní lidé stojí proti vojákům impéria, ale také u vztahů. Třeba větší prostor pro Bix je primárně využitý na sledování dopadů boje proti Impériu na její vztah s Cassianem. I když je to vztah plný vášně, stejně jako většina párů naráží na problémy. Vzniká tak uvěřitelné dilema, jestli je důležitější jejich společné soužití nebo nekonečný strach a snaha vybudovat něco, co vlastně ani nemusí fungovat. A ve finále to pomáhá dodat potřebný kontext pro Cassianovo chování ve filmu.

Hlavní myšlenky první řady jsou v každém případě zachovány a díky tradičně vynikajícímu výkonu Bena Mendelsohna v roli ředitele Krennica a dalším prvkům mohou v divácích zanechat ještě silnější dojem než posledně. I když na náš vkus bohužel chybí nějaká vyloženě památná scéna typu monologu Cassianovy matky Maarvy nebo útěku z vězení, který proslavil první řadu. Nicméně o proslovy a dlouhé monology ani tentokrát není nouze, za což můžeme poděkovat nejen Genevieve O'Reilly a její Mon Mothmě. Ještě nikdo tak krásně nevyslovil jméno Palpatine, takže jako už tradičně doporučujeme vsadit na původní znění s titulky namísto českého dabingu.

Místy ale sázka na výhradní zaměření na dospělé diváky zachází do extrému. Jako kdyby scenáristům na několika místech došel papír, a tak si řekli, že jen něco naznačí a on už si to divák určitě domyslí, přece není dítě. Osud jedné z vedlejších postav tak může vyvolávat otázky, jestli ze seriálu nevypadla nějaká scéna, i když nelze moc pochybovat o tom, co se asi mohlo stát. A ke konci jedné z prvních epizod dojde na malou slovní přestřelku mezi Syrilem a Dedrou Meero, kdy jsme vážně netušili, o čem se to vlastně baví. Jen aby se na začátku dalšího dílu ukázalo, že přehnaně kryptickým způsobem řešili triviální rodinné setkání.

Naštěstí jde ale o výjimky, protože jinak můžeme dialogy opět označit za jednu z největších předností celého seriálu. Zvlášť když se tvůrcům znovu podařilo zakomponovat do nich odkazy na celou řadu dalších příběhů ze světa Star Wars, aniž by jakkoliv nabourali vyprávění nebo vyvolávali dojem samoúčelného fanservicu.

Provázanost s Rogue One je samozřejmostí, už jsme zmínili i animované Povstalce. Události na Ghormanu dokonce fascinujícím způsobem využívají, a tedy kanonizují, další masakr, který se na této planetě stal o několik let dříve a který byl dosud zmiňovaný pouze v nekanonické Legends kontinuitě. A pokud netušíte, co to plácáme, nezbývá nám než vás odkázat na naše starší téma o kánonu Star Wars. Každopádně ti, kteří dohráli první Star Wars: Knights of the Old Republic, mohou podobně jako v první řadě napodobit ukazujícího Leonarda DiCapria, zatímco příznivce sequelové trilogie určitě potěší menší role planety D’Qar.

V jedné scéně jsme dokonce zahlédli artefakt, který by mohl odkazovat na kult Path of the Open Hand z druhé fáze knih a komiksů ze série Vrcholná Republika. S ohledem na přítomnost Mon Mothmy, Baila Organy a Sawa Gerrery pak musíme ocenit, jak se Andor doplňuje s povedeným románem Reign of the Empire: The Mask of Fear od Alexandera Freeda. Ten vyšel na zahraničním trhu teprve nedávno. Jestli vás zajímá, co ti tři dělali těsně po pádu Republiky, a jestli si troufáte na skoro 500 stran politického thrilleru v angličtině, knihu lze určitě doporučit.

Naopak první setkání Andora a K-2SO v seriálu se zásadně liší od kanonického komiksu Rogue One: Cassian & K-2SO Special z roku 2016, takže respektování kánonu není vždy důsledné. Samozřejmě mohou ale v Lucasfilmu kdykoliv určit, že příběh komiksu je jen nějaká krycí historka, podobně jako v případě první řady a Cassianova původu z planety Kenari, potažmo Fest.

Byli jsme také překvapeni samotným směrem druhé sezóny. Nejen, že výborně propojuje první řadu a film, ale zároveň přináší dost vlastní osobitosti, aby nepůsobila jen jako nucené pokračování. Již zmíněné momenty na Ghormanu jsou mimo jiné půdou pro jakousi hru na kočku a myš, kdy to chvíli vypadá, že má Impérium navrch, aby to ve vás přesto vyvolalo otázky jako „a co když s tímhle povstalci počítají?“ Dobře zpracovat něco takového není vůbec jednoduché a o to lépe to v polovině řady nakopne tempo. Zatímco u jiných seriálů je polovina mnohdy ta nejslabší. Nezbývá tedy než závěr Andora za tým NerdFixu doporučit s hodnocením 9 bodů z 10. Je to sice o bod méně než v případě první sezóny, ale to nic nemění na tom, že tohle je jeden z nejlepších hraných příběhů, které kdy svět Star Wars nabídl.