Smiling Friends možná na první pohled působí jako řadový animovaný sitcom, ale málokdy jsem viděl tak nepředvídatelný a absurdní seriál. Producenti z Adult Swim totiž kápli na něco, co velmi vzácně vychází. Vzali bandu talentovaných animátorů a bavičů z internetu, dali jim finance na vlastní seriál a nechali je pracovat. Výsledkem je zhruba třicet dílů, kdy neexistuje nic jako jednotný animační styl, každý díl pracuje s úplně jiným konceptem a seriálu jde především o to, co je vtipné, ne co dává smysl. Někdy hrdinové řeší vraždu v upadajícím Fast Foodu plném oživlých maskotů. O díl později cestují po fantasy lese a plní úkoly po boku postavy, co je jasný odkaz na prvního animovaného Pána Prstenů. A jindy hrdina umře, procestuje promrzlým peklem a přemlouvá deprimovaného ďábla, aby nechal videoher a opět ho začalo bavit mučit lidi. 

Seriál se rychle utrhne ze řetězu, a přitom základní princip zní strašně tuctově. Dva hlavní hrdinové Pim a Charlie pracují v charitě Veselých přátel, která má za cíl vykouzlit úsměv na tváři svých zákazníků. Pim je malý chodící balíček pozitivity, který se pro všechno jednoduše nadchne. Charlie je jeho cynický protipól, Pimovo nadšení tlumí a do situací přináší trochu realismu. Díky tomu mezi nimi funguje dobrá chemie, kterou rozšiřují ještě dva další zaměstnanci a Pan Šéf. Hlavní hrdinové a jejich práce jsou ale v podstatě jediná kotva, se kterou si můžete být v průběhu seriálu jistí.

Bez nich by seriál snadno mohl spadnout do náhodné směti událostí, vždycky se ale máte čeho chytit, abyste se neztratili. Každá epizoda začne povědomou situací, kdy třeba hrdinové zrovna začnou pracovat na zakázce, slavit Vánoce, nebo se s kamarády vydají do polí hledat UFO. Docela obyčejný základ ale časem vykolejí. Dnešní článek nebude moc dlouhý, protože vám nechci vyloženě spoilovat většinu těch absurdit. Když víte přesně, co vás čeká, už to není tak vtipný. Tak si spíš rozebereme, proč právě ve Smiling friends ten absurdní humor funguje. Zaprvé proto, že Smiling Friends se rozhodlo prostě použít všechny styly animace.

Hlavní hrdinové jsou animované postavičky s jednoduchými tvary a barvami. Pan Šéf je ale detailně nakreslený člověk s vráskami a chlupy na rukou. V průběhu seriálu se pak objevují low poly 3D postavičky, pookénková animace nebo prostě skuteční lidé. Nejedná se ale o náhodnou volbu, styl kresby pokaždé pomáhá charakterům a příběhu. Low poly 3D animaci používají pro maskota ze starých videoher, protože takhle prostě vypadali. Pan Šéf dokáže plynule přecházet mezi milým cápkem, se kterým rádi pojedete na víkend do hor, a naprostým magorem, co by vás klidně za malý prohřešek zastřelil.

Jak má divnej design, jeho chování v obou situacích mu sedne, protože si úplně nemůžete být jistí, co od něj čekat. Nebo v hororových epizodách využívá tým pookénkovou animaci pro démona z lesa, který díky ní vypadá opravdu děsivě. V mžiku ho ale dokážou dát do kontrastu se zbylými postavami na Halloweenském večírku, kdy jeho styl animace díky zmatenému výrazu působí naopak vtipně. Styly se nemění nutně náhodně, ale mají svůj význam pro příběh nebo humor.

Dva hlavní režiséři, kteří taky propůjčili hlavním hrdinům svůj hlas, si totiž k jednotlivým dílům přizvali další své oblíbené animátory z internetu. Mezi nimi třeba můžu vyzdvihnout svoje oblíbené SmallBu studios, kteří animovali vynikající a neskutečně vtipné Later Aligator. Nedokázal bych jmenovat každého jednoho člena produkce, ale díky zapojení stovek různých animátorů se ze Smiling Friends stala oslava animace jako takové. Díky tomu také dokáže replikovat absurditu internetových animací, kdy má vtip vždycky prioritu nad vším.

Nikoho taky asi nepřekvapí, jak skvěle tvůrci chápou důležitost správného načasování a opakovaně tvoří neskutečně úžasný mémy. Najednou animace zabere na úplně nečekaný moment, seriál dá důraz na docela obyčejnou větu, nebo se určitá postava hýbe jako nadopovaná fretka. Nedivil bych se, kdybyste v průběhu let viděli nějakou scénu ze Smiling Friends vytrženou z kontextu, protože tak výrazných chvil najdete v seriálu destíky.

Samotná absurdita situací taky skvěle funguje díky tomu, jak normální nebo přímo banální konverzace postavy často vedou. Krásným příkladem může být úvodní scéna epizody Frowning Friends, kdy hrdinové sedí v práci a společně mlčí. Charlie se pokusí začít konverzaci o tom, že zrovna čte článek v mobilu o tom, jak do města přijedou renesanční muži. Pim je docela zmatený, co to znamená, ale samotný Charlie článek pořádně nepřečetl a nedokáže mu řádně odpovědět. Pima upřímně zajímá, co jsou ti renesanční muži zač a Charlie mu několikrát  se upřímně zajímá o to, co jsou renesanční muži zač, ale Charlie jen stále dokola opakuje, že to prostě teď přečetl a sám vlastně neví. Celé to působí jako diskuze, co snad každý jednou vedl v práci. Kdy chcete rozbít ticho, ale úplně nevíte jak, tak plácenete první blbost a najednou nevíte, jak z ní.

Pak začne normální epizoda, kdy se naproti hrdinům nastěhují Mračiví přátelé, co šíří nihilismus a smutek. Pan Šéf má z jejich existence green goblin moment, zatímco Pima s Charliem si všichni ve městě pletou s tou depresivní dvojkou. Na samotném konci epizody se před budovou Mračivých přátel shromáždí skandující dav, kdy miluju dvě scény. Zaprvé ten seriál podá během pár vteřin jednoduchou, ale jasnou kritiku nihilsmu. Cynický záporák dostane hlaveň automatické pušky k hlavě a najednou prosí o život, až si ze strachu pomočí kalhoty. Tohohle rádoby drsňáctví náctiletých, jak máme jako lidstvo všichni zemřít a na ničem nezáleží, zničeno fakty, logikou a počůranými gaťaty. Mračiví přátelé se nakonec polepší, objeví kouzlo úsměvu a společně s Panem Šéfem tančí, když tu…

Na scénu vrazí skupina křižáků, kteří v mžiku zasypou Mračivé přátele šípy. Charlie si řekne jó, to byli ti renesanční muži, co měli přijet do města. Pim je zmatený, to jako Charlie věděl, že přijedou zabít lidi, ale Charlie zase otočí a říká, že jenom říkal, co věděl. Pim ještě poukáže na to, že ani nebyli z renesance, prostě to je úplně špatný historický období, ale Charlie vlastně ani neví nic víc. Přestože vtip byl od začátku epizody naznačený, vlastně se nikdy nijak nevysvětlí a celá epizoda skončí. Divák je pak ponechaný v absurditě situace, která nemá žádné ukončení.

Hromada vtipů funguje vyloženě improvizací, kdy se dějí naprosté nesmysly. Režiséři prý klidně i dopsané epizody přepisovali v průběhu animování, protože si třeba řekli, jak by bylo vtipný absolutně diváky vyvést z míry. Fakt, že každý díl zvládá být o něčem úplně jiném, je ohromující, ale možná kvůli tomu nastal konec seriálu. Tvůrci totiž po třetí sérii nečekaně seriál ukončili, přestože producenti jim schválili rozpočet na další dvě série. Bohužel z produkce vyhořeli, s čímž se nedá nic moc dělat, ale aspoň to od začátku do konce je jejich práce a producenti to respektují. Samozřejmě je i pragmaticky nemá smysl nutit do tvorby, která jim nepřináší radost. Protože pak by také ze seriálu nebyla cítit ta kreativita, absurdita a neironický optimismus, které Smiling Friends tak oddělují od dalších animáků pro dospělé.