4 typy policistů ve filmech

Proč chodí policisté ve dvou, kolik jich je potřeba na zašroubování žárovky a jak tito muži zákona zjistí, že v jezeře není voda? To jsou jen některé ze závažných otázek, které trápí veřejnost už po celé generace. Dědí se z otce na syna a vždy se najde někdo, kdo neví, co policisté dělají, když se zableskne. Odpověď vás nepřekvapí ani nepobaví, ale obvykle donutí k silnému úsměvu, protože jiskřičky v očích libovolného rodinného důchodce, který obligátní otázku položil, nechcete nechat vyhasnout. Jenomže pokud jste alespoň trochu jako já, začnete přehodnocovat pilíře populární kultury. Jediné, na co bychom se jako vyspělá civilizace měli ptát, je, proč si lidé po celém světě tak rádi a často utahují z policie. A protože analýza filmů je mou prací i koníčkem, ponořila jsem se do obrazu našich vnitrostátních bezpečnostních složek na velkém plátně. 

Každý, kdo viděl nebo četl nějaký titul, v němž vystupuje policie, tento příběh důvěrně zná. Postava nahlásí zločin, problém nebo obavu na policejní stanici a objeví se jeden z následujících scénářů. Policisté jsou po konzumaci koblih ospalí nebo nemohou najít tužku na veškeré papírování. Jindy na ně šéf zatlačí, aby přeci jen naplnili výkonnostní tabulky, a tak si zkrátí cestu zatčením nesprávné osoby, nezřídka přímo protagonisty. Když neúraduje lenost a obecná nekompetence, nastoupí daleko podvratnější síly. Policie bývá zkorumpovaná, pracuje pro kriminálníky a hází hrdinovi klacky pod nohy. Vystupuje jako kolektivní padouch a její příslušníci využívají svých znalostí a postavení, aby jim vše prošlo. K tomu se mohou přidat předsudky, dokonce systémový rasismus, který vyvrcholí policejní brutalitou. Všechny tyto motivy se nakonec nezřídka překrývají a lze je různě kombinovat. 

Čas od času se však objevují i zcela pragmatické důvody. Zápletka je vystavěna tak, že jednoduše neumožňuje policii zasáhnout. Daný problém je mimo jejich pole působnosti, není dostatek důkazů a případně jim nedovolí zasáhnout zákonné postupy. Dalším obvyklým a rovněž poměrně autentickým dějovým prvkem bývá jak přetíženost policejních složek, tak nedostatečné financování. Chybí lidé, vybavení i čas. Zaměstnanci policie jsou přepracovaní a zločinci mají navrch. Někdy se třeba fiktivní společnost rozpadá a vládne jí organizovaný zločin nebo nadpřirozené entity. Úplnou tečku za neschopnou policií pak dává trop absentujících strážců zákona. Postavy jsou natolik skeptické, že se na policisty ani neobrátí, nebo tam opravdu žádní nejsou. 

Hroznou pravdou je, že mnohé z výše uvedených filmových stereotypů nemají od naší každodenní reality zas tak daleko. Je však spravedlivé říci, že běžní lidé ve skutečnosti nevědí, jak fungují orgány činné v trestním řízení. Ve filmu tak můžou být jasná řešení přímo před očima, ale ve skutečnosti by něco obdobného mohlo být nezákonné, neuvěřitelně nebezpečné a pravděpodobně obojí. Mnohé úkony vyžadují trpělivost, chladnou hlavu, čas i řádné přezkoumání a obvykle bývá největší policejní úsilí veřejnosti neviditelné. Kaskadérské kousky Semira Gerkhana nebo Johna McClanea jsou sice sexy a strhující, ale v praxi by znamenaly nejen zaručený způsob, jak se zabít, ale také by nás daňové poplatníky stály absurdní peníze, v horším případě celosvětový skandál.  

Na druhou stranu je neužitečná policie základním kamenem nejednoho vyprávění a není možné se tohoto tropu zcela zbavit. Ve skutečnosti by byl příběh dost nudný, kdyby se během deseti minut objevili policisté a problém vyřešili. Krimi žánr nás přitahuje nejen černobílými morálními hrami na hodné a špatné, ale také vzrušením z řešení záhady nebo atmosférou tajemna. V detektivních příbězích se vždy odehraje něco chaotického a nečekaného, co musí postava amatérského slídila rozluštit. Mít takovou zápletku je možné jen tehdy, když si policie sama neví rady. Diváci očekávají dobrý pocit z vítězství spravedlnosti, který se dostaví až poté, co proběhne nějaký boj o ni. 

Osobně si myslím, že tradice utahování si z policajtů opravdu trochu souvisí s dobou, kdy bylo filmové médium ještě v plenkách. První muži zákona na plátnech kin byli v němých filmech zobrazováni jako nemotorní a neschopní klauni. Cílem vlastně bylo vytvořit kontrast k charismatickým gangsterům, ale zejména ke geniálním soukromým vyšetřovatelům, kteří suplovali jejich práci. Dodnes se tak setkáváme se situací, kdy je postava policisty nucena za zvláštních okolností pracovat po boku konzultanta. Dotyčný strážce zákona je v lepším případě naprosto průměrný ničím nevybočující jedinec, v horším případě směšný pitomec.  

Konzultant může, ale nemusí být bývalým policistou, nicméně detailně zná metody kriminalistické práce a má jedinečný způsob vyšetřování. To ho jednoznačně odlišuje od zbytku policejního sboru a poskytuje klíčovou výhodu. Pokud jde o takzvaného Velkého detektiva, spoléhá se na své dedukční schopnosti, vědecké postupy a brilantní mysl. Divák má jistotu, že ať už se děje cokoli, on dokáže dát všechny stopy dohromady. Má totiž věci pod kontrolou, i když to tak na první pohled nevypadá. Bývá svérázný ba až výstřední, ale nikdy ne hluboce chybující. 

V protikladu k tomuto klidnému, vzdělanému a nezaujatému konzultantovi stojí postava hard-boiled detektiva. Vznikl ve 20. letech 20. století jako protagonista noirového žánru - drsný, cynický, nevlídný, "street smart" antihrdina ze světa černé morálky. Soukromé očko, vysloužilý policista nebo ten, který dostal padáka, protože se nenechal uplatit. Obvykle je nějakým způsobem citově zapojen do zločinu, který vyšetřuje, a proto je pro něj těžší zachovat si chladnou hlavu i nadhled. Osobní sázky jsou prostě příliš vysoké. Charakterizuje ho pomačkaný trenčkot, fedora, láhev skotské a odjištěný revolver. Od velkého detektiva se liší také tím, že se dopouští mnoha chyb a spíše než prozíravost využívá téměř slepou vytrvalost. 

V klasické detektivce je zvykem, že se zločin i jeho objasňování odehrává v uzavřeném prostředí izolovaného ostrova, venkovského sídla, vlaku, hotelu nebo lodi, aby se veškerá pozornost mohla soustředit na samotnou záhadu. Dané zasazení umožňuje tzv. čistý konec, kdy postava typu Sherlocka Holmese v elegantním salonu oznámí, kdo je vrah, a vysvětlí, jak k závěru dospěla. V jeho příběhu jsou běžní policisté a jiné autority spíše bezradní než přímo antagonističtí. 

Hard-boiled detektiv však operuje v syrové realitě městského života a zápletka s vyšetřováním zločinu se stává prostředkem pro zkoumání širších problémů rozsáhlé korupce, které nelze do konce děje vyřešit. Vyvrcholení tak zpravidla přináší krvavou přestřelku, honičku nebo jinou akční sekvenci. Do dění celkově vstupují explicitní motivy sexu, prostituce, násilí, alkoholismu, drog či hazardních her. Město ostatně není jen kulisou, ale pomyslnou další postavou, která do případu proniká a stává se jeho hlavní součástí. Vzorec hard-boiled detektivky je tak o něco méně předvídatelný, a i když se některé dějové linie uzavřou, ne vše je na konci svázáno do úhledné uspokojivé mašle. Často totiž zůstává hořká pachuť selhání i bezmoci, že zkaženému světu rodinkářství, úplatkářství a bezpráví, který zločin umožnil, se nedá uniknout.  

Je pravda, že přesné formule obou tropů se mnohdy považují za vyčerpané, nicméně jejich odkaz silně ovlivňuje tvůrce napříč žánry dodnes. Zatímco klasická detektivka představila důležitost budování atmosféry a následný pocit katarze z rozuzlení, temnější příběhy se staly platformou pro studii charakteru i morálky. 

S tím, jak Hollywood a potřeby jeho filmařů rostly, si studia začala uvědomovat, že zesměšňování nebo karikování policistů nebude tou nejlepší strategií. Produkce totiž potřebovaly povolení k natáčení, extra ochranu a občasnou asistenci policejních útvarů. Nemluvě o tom, že první hollywoodské hvězdičky začínaly vystrkovat růžky a jejich dekadentní skandály mohly v očích konzervativní veřejnosti zmírnit jen sympatie státních orgánů. Do toho všeho v roce 1934 vytvořilo sdružení amerických producentů a distributorů takzvaný Haysův kodex čili soubor doporučení pro filmový průmysl. Zjednodušeně řečeno šlo o jakousi autocenzuru, a pokud se chcete dozvědět více, podívejte se na toto mé video:

V principu se mezi problematické a rozporuplné motivy zařadilo i zesměšňování představitelů zákona. Po novém tak nesměli být zločinci zobrazováni jako sympatičtí, přičemž děj musel nakonec potrestat každého, kdo se dopouštěl nezákonného nebo nemorálního jednání. Naopak postavy policistů se konečně dočkaly určitého respektu a diváci si napínavé zápletky kolem nich oblíbili. 

Této skutečnosti si všiml tehdejší ředitel americké FBI John Edgar Hoover, který okamžitě rozpoznal, že film má obrovskou moc formovat veřejné mínění. Nabídl filmařům odborné konzultanty, ale také přístup k dalším zdrojům - policejním vozům nebo místům pro natáčení. Na oplátku chtěl jen "maličkost", jako byl důsledný dohled FBI nad scénáři a vykreslení policistů v mnohem hrdinštějším světle. 

Do povědomí se dostala postava policisty policistů, neúplatného, bezúhonného kompetentního a spravedlivého bojovníka, kterého se zločinci obávají. Má vybavení i pravomoci, neúnavně pronásleduje a nakonec dopadne své protivníky za všech okolností. Tento nový typ postavy však přinesl i určitý realismus a autentičtější ztvárnění policejní práce, což přitahovalo největší zájem. Diváci ovšem nechtěli " pouze" vidět zákon sloužit a spravedlnost vítězit.

Tvůrci pochopili, že příliš vzorný protagonista si publikum dlouho neudrží, a tak policistu hrdinu všemožně okořenili. Vznikly různé subtropy, jako je superpolda - muž se speciálními schopnostmi, kyborg nebo okultní detektiv. V mnoha populárních seriálech se dodnes dokonce i kriminalistika a forenzní vědy zobrazují téměř jako odvětví magie, které během několika hodin přinese zázračné řešení jakéhokoli problému.  

Příkladný hrdina fakticky vyšel z módy a jeho místo zaujal policajt-kovboj. Horkokrevný, vášnivý a svérázný muž, který na nefunkční systém odpovídá smrtící silou, ale také drsnými hláškami. Někdy je to blbec se zlatým srdcem, jehož nepravděpodobná tvrzení se nakonec ukáží jako pravdivá. V důsledku flagrantního porušování pravidel je však téměř vždy svým šéfem požádán, aby odevzdal odznak nebo si vzal dovolenou. Případu se samozřejmě jen tak nepustí, vyšetřuje na vlastní pěst a často se stává mstitelem, který nehraje podle pravidel. Samozřejmě kromě těch nejdůležitějších, mezi něž patří ochrana civilních životů. V osmdesátých letech se tak začali policisté na filmovém plátně považovat za něco jako rockové hvězdy - elegantní, nevšední, vymykající se očekáváním.

Původní představu o autentičnosti policejní práce nahradily divoké honičky, nepřetržité exploze a bombastické akční spektákly. Hrdina je prostě neřízená střela. Pravidelně dráždí své nadřízené a ignoruje předpisy, ale jeho úmysly jsou dobré, přičemž právě proto, že jde proti proudu, nakonec vítězí. jeho jednání se řídí takzvaným " rule of cool" - tedy zásadou, že přijatelné je vše, co vypadá cool nebo sexy.

Jenomže v tomto směru se dostavila i kritika. Podobně stylizované tituly se zvyknou spojovat s termínem "copaganda" od slov "cop", tedy policajt a propaganda. Mnozí kritici dodnes tvrdí, že některá díla vytvářejí příliš jednostranný obraz policie, nekriticky opakují tyto narativy a bagatelizují policejní přešlapy. Faktem je, že hrdinným postavám policistů fandíme, i když kašlou na zatykače a z podezřelých doslova vymlátí přiznání. Jejich překročení pravomocí nebo násilí považujeme za ospravedlnitelné a odpustitelné. Koneckonců platí přece staré, hloupé a otravné přísloví, že "účel světí prostředky", nebo ne? Věříme, že pokud ve fiktivním příběhu sympatičtí policisté skutečně pochybí, výčitky svědomí pro ně budou dostatečným trestem. Na druhou stranu by nikdo nebyl nadšený, kdyby se skuteční policisté chovali jako kovbojové na divokém západě, oháněli se zbraněmi nebo vám na ulici sebrali auto, protože ho zrovna potřebují. Paradoxně však vůči policii v realitě málokdy projevujeme obdobnou shovívavost a pochopení. Hrdinný policista tak nakonec reprezentuje zromantizovanou akční verzi policejní práce a nenabízí víc než jednorázovou dávku mimořádně zábavného adrenalinu. 

Akční superstar sice vyprodává kinosály, ale fyzické nadání a bojové nasazení ne vždy stačí k vytvoření komplexní postavy. Koneckonců, polidštení protagonisti jsou nám přece jen bližší a udělat hrdinu sympatickým často znamená radikálně ubrat na dokonalosti. V současnosti se málokdy stane, že by policista v dramatickém příběhu netrpěl ani jedinou vážnou charakterovou vadou. Stále se však jedná o hrdinu, jehož heroičnost nespočívá v tom, co dělá, ale v kolik toho vydrží snášet od života. Taková postava bývá náchylná k poruchám osobnosti, duševním chorobám a traumatům. Může mít problémy vycházet s lidmi, bývá cynickým workoholikem nebo ze stresu a nervozity propadá závislosti na alkoholu, drogách či hazardu. Jeho nebo její finanční situace je nestabilní a rodinné zázemí se rozpadá. Kvůli práci zanedbává osobní vztahy a uchyluje se i k nevěře. 

Obvykle se jedná o sisyfovský typ člověka - přepracovaného, unaveného muže, který v konfrontaci se zkažeností ztratil veškeré iluze. Přesto je podobně jako hard-boiled detektiv neoblomně vytrvalý. Vpřed ho žene jakási vnitřní síla ustát překážky i za cenu vlastních obrovských ztrát. Přes všechny své hrozné vlastnosti a zvyky má jednu kvalitu, která ho vykupuje: je to dobrý policista. Nemusí to být nutně odborník, někdo, kdo je mimořádně nadaný, talentovaný, efektivní, inteligentní nebo důsledný. Má však nezdolnou vůli a je tím nezbytným impulsem, který dává věci do pohybu. Jako diváci tak můžeme být rozpolceni - znechuceni jeho chováním, ale zároveň dotčeni odhodláním, které projevuje. Jedná se o hluboce chybujícího, ale zcela obyčejného člověka se smyslem pro nějaký cíl. 

Jeho osobní boje, konflikty a vnitřní dilemata odrážejí složitost lidské povahy, což nakonec skutečně staví policii do heroičtějšího světla, jak si Hoover přál. Daná postava představuje semínko naděje, že ve světě, který nás neustále svádí z cesty morálky a pořádku, existují policisté, kteří podobně jako Sisyfos každé ráno tlačí balvan do strmého kopce, i když vědí, že je to boj s větrnými mlýny. Může tak poskytnout bohatší a zapamatovatelnější obraz našich strážců zákona jako obyčejných lidí v obtížných situacích.  

Je však třeba říci, že bez ohledu na to, zda je policista přepracovaný, dysfunkční, akční, nezastavitelný nebo neužitečný, zůstává již po desetiletí objektem naší popkulturní posedlosti. Je zcela pochopitelné, že policie je v rukou scénáristů zkreslena, zjednodušena, démonizována nebo naopak idealizována. Přesto jednoznačně patří ve světě fikce k nejoblíbenějším profesím, neboť jejím prostřednictvím lze vyprávět mnoho napínavých, dramatických, ale i humorných příběhů.