Historický film má v české kotlině pevné základy, jejichž počátky sahají až do první poloviny dvacátého století. V posledních letech se ale na naší půdě tento žánr omezil pouze na banální snímky situované do neutěšeného období socialismu, které se stále dokola omílá. Vznikne-li pak film z dřívějšího období dějin, například ze středověku, lze ve většině případů očekávat podprůměrný výsledek. Zářným, vlastně spíše odstrašujícím příkladem budiž trojdílný film Jan Hus z roku 2015 či o rok mladší Hlas pro římského krále. Nedalo se tedy ubránit jistému skepticismu, když byl oznámen film Jan Žižka, který vznikl pod taktovkou Petra Jákla mladšího. Ten má s filmem bohaté zkušenosti, zpočátku jako kaskadér a později se objevil i v roli producenta, režiséra a scenáristy. Z jeho filmografie se sluší připomenout film Kajínek a pozdější počin Ghoul, kterým se Jákl pokusil proniknout do vod hororu. Petr Jákl je přitom jedním z Čechů, kterým se podařilo proniknout až do Hollywoodu. S filmem Jan Žižka, který je mimochodem v zahraničí uveden pod nesmírně nevýrazným názvem Medieval, se rozhodl do Čech přinést kousek ze světové kolébky filmu. Právě to ale byla dost možná jeho největší chyba.

Ocitáme se v Zemích Koruny české začátku 15. století. Po smrti Karla IV. nastupuje na trůn jeho syn Václav IV., který má být korunován císařem. Šlechta však nového panovníka nemá v lásce i kvůli jeho dluhům a nezodpovědnosti a tíhne spíše k jeho nevlastnímu bratru Zikmundovi. Aby si král zajistil bezpečnou cestu do Říma, kde sídlí papež, najme si právě Jana Žižku s jeho družinou žoldáků. Ti mají za úkol unést Kateřinu, snoubenku Jindřicha z Rožmberka, který je v té době nejvlivnějším českým velmožem. Doufá, že si tak zajistí jeho finanční podporu, kterou ke své cestě nutně potřebuje. Film tedy není typickou představou vojevůdce z učebnic, ale jedná se spíše o jeho origin story. Sám Petr Jákl usiloval o to, aby film zpracoval Žižku před husitskými válkami. Žižku tak poznáváme v době, kdy byl pouhým žoldákem, až po dobu, kdy jej vzbouřený lid vnímal jako symbol odporu.

Vše to zní velmi pěkně, ostatně by se mohlo zdát, že Jákl ve filmu rozehrává promyšlenou mocensko-politickou partii. Realita je však úplně jinde. Předně mě Jan Žižka velmi zklamal svým příběhem, který postrádá nezbytnou komplexnost a promyšlenost boje o korunu plného lží a intrik. Ve filmu jsem se velmi často ztrácel kvůli skokům mezi místy a událostmi. Příběh je celkově velmi chaoticky uspořádán, přičemž si z filmu prakticky nic neodnesete, což je u historického akčního filmu citelný problém. Scénář na mě působil až amatérským dojmem, a to nejen svými nudnými dialogy. Ve filmu je nespočet nesrovnalostí a plejáda nelogických scén, kdy například ve druhé polovině filmu Žižka jen zmateně běhá po lese a někoho hledá. Konec snímku je už pak jen vrcholem všech absurdit. Jákl jako by se při tvorbě filmu nechal zaslepit idejí historického velkofilmu světových kvalit a zapomněl tak na základy kinematografie. Vznikl tudíž prapodivný slepenec, který je přehlídkou těch nejhorších hollywoodských klišé.

To se odráží i na postavách. Jan Žižka se snaží ukázat přerod řadového žoldáka v geniálního vůdce prostého lidu. Hlavní hrdina je však neskutečně plochou postavou, které schází jakákoliv motivace pro jeho činy a rozhodnutí. Ani mimochodem naprosto zbytečná romantická linka vůbec nepůsobí přirozeně, a to nejen kvůli nedostatku chemie mezi Žižkou a Kateřinou. Spíše tak vzniká dojem, že panna Kateřina se stala obětí stockholmského syndromu a Jákl do svého filmu romanci narouboval, aby uspokojil masy toužící po love story ze středověku. Tak to alespoň působí. 

Jan Žižka je jako postava typickou ukázkou hollywoodské představy filmového hrdiny. Je to nesmrtelný rek, který vždy všechno přežije, nehledě na nebezpečí. To sice často skvěle funguje, ale Žižka není Rambo. Neúmyslně tak vzniká řada komických situací, u kterých jsem v kině musel zuby nehty zadržovat smích. Například při vážné scéně, kdy má být oběšeno dítě, zničehonic vtrhne na scénu Žižka s mečem a jednou ranou usekne nepříteli ruku. Vzápětí jej však obklopuje gangbang čtyř kumánských mužů, kteří Žižku marně třískají hlava nehlava do břicha i obličeje, ale náš hrdina je stále na nohou. Žižka zkrátka přežije všechno, což ale neplatí pro ostatní. Ti padají jako mouchy.

Petr Jákl na film lákal hvězdným hereckým obsazením složeným ze zahraničních hvězd. Opět se nelze ubránit dojmu, že to bylo prvoplánové rozhodnutí, aby byl na čem postavit marketing snímku (moc bych se nedivil, kdyby tomu tak skutečně bylo). Každopádně se zde objeví několik známých herců. Žižku si zahrál Ben Foster a role Boreše, poradce Václava IV., se ujal proslulý Michael Caine, kterého si můžete pamatovat jako Alfreda z Nolanovy trilogie o Batmanovi. Ani taková herecká esa však film nezachraňují, spíše naopak. Je bolestné sledovat oblíbené herce, jak se vší silou snaží film udržet nad vodou. Po milionté se tak ukazuje, že můžete mít sebelepší herecké obsazení, ale vše stojí a padá na scénáři. Světlou výjimkou je však Zikmund Matthew Goode, který působí správně úlisným a vypočítavým dojmem. Liška jedna ryšavá.

Prostor, byť ne tak velký, byl dán i českým hercům, kteří mají ve filmu jen pár takzvaných štěků. Václava IV. ztvárnil Karel Roden, u kterého mne velmi mrzí, že nedostal více prostoru, aby ukázal svoje dovednosti. Přitom je to herec známý i v zahraničí. Čekat lze i Ondřeje Vetchého, Jana Budaře a Marka Vašuta, kteří Česku rozhodně nedělají ostudu. U Budaře mě pak velmi příjemně překvapila jeho dobrá anglická výslovnost. Hojně diskutovaný Ben Cristovao se na roli Kumána nepochybně hodí, ale rozhodně nepředvádí nic světoborného. Ostatně na to ani nemá dostatek replik.

Na Janu Žižkovi mohu naopak jen pochválit bojové scény. Tam je skutečně znát Jáklův rukopis jakožto ostříleného kaskadéra. Bitvy jsou brutální a násilím se rozhodně nešetřilo, stejně tak ani usekanými hlavami a krví (to je něco pro filmové masochisty). Škoda jen toho, že pečlivě nacvičené choreografie zanikají ve zběsilém střihu, takže nemáte šanci si jednotlivé potyčky řádně vychutnat. I tak je ale akce bezpochyby tím nejlepším, co vám snímek může nabídnout.

Vizuálně se film rozhodně nemá zač stydět. Kamera uspokojivě pracuje s hloubkou ostrosti a dočkáte se i líbivých záběrů na české lesy, louky a hrady (objeví se zde například Točník a Křivoklát). Čas od času mi ale vadily pohyby kamery, které nepůsobily plynule a kazily výsledný dojem z filmu. Mrzí mě i zvolená barevná paleta, která se rozhodla držet obecné představy středověku. Barvy jsou šedé a ponuré, aby byla zdůrazněna špinavost středověku. Pravda je přitom taková, že v této době vše hrálo výraznými barvami. Pokud by se Jákl nerozhodl takto stereotypně vyobrazit zvolenou historickou etapu, drsnější momenty by pak možná vyzněly daleko silněji.

Petr Jákl se chtěl svým filmem přiblížit kvalitám Statečného srdce. Bohužel se však snímku Mela Gibsona velmi vzdálil. Mimo výborně pojaté akce totiž příběh Williama Wallace nabídl i skvěle napsané postavy a dobře vystavěný příběh, což jsou věci, které Žižkovi žalostně schází. Žižka se distancuje od našich dřívějších historickým filmů, především pak od husitské trilogie Otakara Vávry. Možná je to ale chyba. Jistě, Vávrovy filmy byly poplatné tehdejšímu režimu a vlastně ani nebyly tolik historicky přesné. Na rozdíl od Jáklova snímku se jim ale povedlo dokonale vystihnout ducha dané doby. Husitům jste věřili jejich motivaci, král Václav IV. působil správně nerozhodně a rozhazovačně. A Jan Hus byl hrdinou, kterému jste drželi palce až do konce.

„Chci film, kde bude Žižka mašinou na zabíjení, která moc nepřemýšlí.“ To si asi Jákl řekl o Žižkovi. Otázkou však je, jestli je právě tohle to, co naše kinematografie potřebuje. Osobně si myslím, že takto zahazovat odkaz našeho filmu rozhodně není dobrým krokem. V Česku se točily výborné historické snímky, pro mě osobně například perfektní Kladivo na čarodějnice, které zobrazuje hrůzy procesů na Šumpersku. V průběhu let se na to, co dělalo tento a další filmy tak výjimečnými, zapomnělo. Proto je podle mě potřeba, aby čeští filmaři po letech našli tuto ztracenou preciznost. Pak budou vznikat filmy, které budou světové a obejdou se bez nálepky Hollywoodu.  

Žižkovi nelze upřít silné momenty, kdy se filmu daří si vás získat. Nelze odolat chvíli, kdy jeho oddíl stojí za vozovou hradbou a zpívá Ktož jsú boží bojovníci. Historická přesnost, u které by odborníci zaplakali, pak jde stranou. Je to prostě menší fan service pro Čechy. Takových chvil ale ve snímku najdete pomálu.

Jak tedy nakonec Žižku zhodnotit? Světovost se rozhodně nekoná. Jedná se o průměrný film s otřesným scénářem, který povyšuje jen líbivá akce, výborný hudební doprovod a několik solidních hereckých výkonů. To však k úspěchu nestačí. Je smutné, že na takový film padlo půl miliardy korun, tedy největší rozpočet v historii české kinematografie. Sám jsem na filmu tyto peníze neviděl, naopak mi místy přišel spíše jako fanouškovský snímek za pár tisíc. Je však jasné, že značná část těchto peněz šla do herců. Pak ve mně ale hlodá myšlenka, že se tyto finance daly mnohem lépe zužitkovat a investovat do jiných, potenciálně lepších projektů (ostatně tohle je pro mne problém, který obecně sužuje českou kinematografii). 

Pokud čekáte přelomový český velkofilm, hledejte jinde. Zvítězí-li ale nakonec vaše zvědavost, jak vlastně ten Žižka dopadl, jděte se sami přesvědčit do kina. Závěrem si nemohu odpustit poznámku, že v mých očích Petr Jákl dehonestoval jeden ze symbolů české vlasti. Vím, že jsou to silná slova, ale zkuste si tento film představit optikou zahraničního diváka. Ohlasy v jiných zemích totiž mluví jasně a mnoho z nich o Janu Žižkovi slyšelo vůbec poprvé v životě. Pochybuji, že by si po zhlédnutí filmu dali tu práci a vyhledali si fakta. Filmovou, značně zkreslenou představu Žižky pak mají zafixovanou, a to rozhodně není dobré znamení.

Po dlouhém přemýšlení jsem se tedy nakonec snímku Jan Žižka rozhodl udělit pět bodů z deseti.