Nový rok začal ve velkém stylu, když na streamovací platformu HBO Max dorazila dlouho očekávaná adaptace populární videohry The Last of Us. Hlavní slovo při tvorbě měla dvojice Neil Druckmann ze studia Naughty Dog a Craig Mazin, který na HBO exceloval před čtyřmi lety minisérií Černobyl. Kdo tvorbu obou pánů zná, mohl tušit, že převedení excelentní videohry do seriálové podoby bude hutné a temné. A to jsme taky dostali, byť v některých aspektech seriál hraje na poněkud smířlivější notu.

Už jsme tu měli mé, poněkud nadšené, dojmy z pilotní epizody. Když jsme dostali přístup i k těm ostatním, tak jsem byl ve velkém očekávání, jestli si seriál ve zbylých osmi epizodách udrží nastolenou kvalitu. A vlastně musím říci, že udržel, byť rozhodně ne bez ztráty kytičky. Ale pojďme si rovnou povědět, že The Last of Us je skvělou adaptací videohry, která by však měla zaháčkovat i diváky, kteří hru neznají.

Děj se převážně odehrává dvacet let po takzvaném Outbreak dni, tedy dni, kdy na celém světě propukla nákaza, která většinu lidí změnila na něco jako zombie. ,,Něco jako" říkám schválně, protože tentokrát se nejedná o nějaký jednoduchý virus, na který by bylo reálné najít lék. Tentokrát za zkázu totiž mohou houby, které napadají lidský mozek. Ty parazitují na svém hostiteli a udržují ho ve stavu na hraně života a smrti. Veškeré fungování nákazy je v seriálu solidně vysvětleno a vlastně vůbec nevadí, že je oproti hře trochu změněno. Změna se týká hlavně jejího šíření, kdy se na rozdíl od předlohy nákaza nešíří vzduchem přes spory.

Fanoušci hry budou spokojeni, protože The Last of Us je adaptací, která se v klíčových okamžicích věrně drží své předlohy. Od první do poslední epizody zde budete jako ryba ve vodě. Autoři totiž servírují obrazy takřka jedna ku jedné s postapokalyptickou hrou z roku 2013. Sledujeme tedy příběh pašeráka Joela, kterému se do cesty připlete čtrnáctiletá dívka Ellie. Nechybí ale ani jiné známé postavy, které ústřední dvojice na své pouti potká.

Vedlejším postavám je zde věnována daleko větší péče než je tomu ve videohře. Některé jejich příběhy jsou ale značně pozměněné a je mi úplně jasné, že tyto změny vyvolají u části fanoušků velké kontroverze. Na mě tyto změny ale působily pozitivně. Před zhlédnutím seriálu bych si nikdy ani na vteřinu nepomyslel, že by právě televizní série mohla něco dělat lépe, než má oblíbená videohra. Ale opravdu to tak je. Neříkám, že vše, ale třeba finále páté epizody je toho naprostým důkazem.

Nic však není úplně růžové a zalité sluncem. Propracovanost a motivace vedlejších postav jsou zajímavé a dokážou zabavit. Nicméně každá z epizod měla až moc podobný průběh, což má za příčinu, že postavy přichází a odchází v příliš vysokém tempu. A i přes snahu autorů si těžko k některým z nich vytvoříte hlubší vztah.

Seriál se snad ještě více jak hra zaměřuje na vztah Joela s Ellie. Nákaza, přeživší či nakažení, to vše hraje druhé, možná až třetí housle. Mazin s Druckmannem učinili zásadní rozhodnutí, které rozhodně nemusí vyhovovat všem. Seriál totiž takřka úplně vynechal akční pasáže. Ti, co znají hru, vědí, že putování Joela s Ellie je plné akčních přestřelek s přeživšími a hororového plížení okolo nakažených. Toho je v jednotlivých dílech sakra pomálu.

Dílo se tak může zdát daleko méně tíživé a strašidelné. Tedy pravým opakem toho, v čem hra vyniká. Na jednu stranu toto rozhodnutí chápu, ale i tak bych rád uvítal více akce, a to především s nakaženými, jejichž masky jsou naprosto fantastické. I proto je škoda, že tuto hrozbu se rozhodli autoři možná až přespříliš upozadit.

S trochou nadsázky se dá říci, že v seriálu je úplně vynechaný gameplay a sledujeme vlastně pouze poslepované rozšířené cutscény. Občas jsem si tedy říkal, že by právě trocha té akce krásně dokázala spojit obrazy do sebe. Takhle mi jednotlivé sekvence přišly až příliš klipovité a nesourodé. Absence akce však nechala vyniknout jiné aspekty, které jsou pro The Last of Us také signifikantní.

Daleko více vyniká zničený svět, ve kterém hlavní i vedlejší postavy hledají kousky zbylé naděje a světla. The Last of Us je plné melancholie a dokáže pořádně zatnout drápky do živého. Každá epizoda je emoční jízda, kterou si užijí především ti, kteří příběh neznají. Pro znalce předlohy moment překvapení jen tak nepřijde. O to víc si však budete vážit detailů a jemných změn, které přece jen některé scény emočně vylepší.

Těšil mě i fakt, že jsme celou dobu nesledovali jen hlavní dějovou linku, ale čas od času se objevil zajímavý flashback, který prohlubuje svět i postavy v něm. Klidně bych jich snesl i více. Dle mého se přímo nabízelo, aby každý díl před povedenou znělkou ukázal nějakou příběhovou zajímavost, ideálně tak, jak tomu bylo v prvním dílu, kdy jsme měli možnost vidět rozhovor ve studiu s epidemiology.

Ještě jsem nic neřekl o hlavním obsazení, a to o Joelovi a Ellie. Joela hraje Pedro Pascal a dovolím si tvrdit, že je to jeho zdaleka nejsilnější role. A nejde jen o dialogy, ale i o pohyb a spousty detailů, na kterých si dali tvůrci extrémně záležet. V seriálu je Joelovi 56 let a s údivem jsem sledoval, jak se autorům povedlo i jeho pokročilý věk využít tak, aby divák jasně pochopil, jak náročná cesta čeká postavu, která rozhodně není v nejlepší fyzické kondici.

Ještě pochvalnější slova mám pro Bellu Ramsey, která se skvěle vžila do role Ellie. Spousta fanoušků si neuměla Bellu v této roli pořádně představit, především z důvodů, že její vizáž úplně neodpovídá tomu, jak vypadá Ellie ve videohře. Na rovinu říkám, na vizáž se vykašlete a uvidíte Bellu Ramsey, která předvádí dokonale démonický herecký výkon.

Schválně sledujte, jakou má seriálová Ellie mimiku. Je správně drzá, ale i prchlivá a dětinská, ostatně jako každé čtrnáctileté dítě. Dokáže být správně emoční i vtipná, když si to situace žádá. A v očích jí vidíte neskutečnou radost, když objevuje věci, které doposud neznala. Mě Bella přesvědčila již v prvním díle, ale s každým následujícím je lepší a lepší. Jak se rozvíjí její vztah s Joelem, tak rozkvétá i herecky. A po první řadě si nedokážu představit žádnou jinou herečku, která by dokázala zahrát Ellie tak působivě, že tu videoherní v určitých aspektech snad i překonává.

Svět dvacet let po zkáze je drsný a přežijí v něm jen ti nejdrsnější. Nikdo se s nikým nemaže a je jedno, jestli jste členem Fedry, která fašisticky brání to, co ze světa zbylo, nebo anarchistické Světlušky, které se snaží nastolený řád zlomit. Pro nikoho žít život po životě není jednoduché. Jenomže se nemůžu ubránit dojmu, že se zde autoři drželi až příliš při zemi. Neříkám, že zde nejsou drsné scény, které bezútěšnost světa ukazují v celé své hrůzné kráse, ale oproti videohře je to jen pohlazení větru. Je to škoda, hlavně s ohledem na případnou druhou sérii, kde budou muset autoři značně přitvrdit, jestli se i v ní chtějí držet herní předlohy.

Novinářské verzi seriálu chyběly určité zvukové i vizuální efekty, a to především v pozdějších epizodách. Takže se těžko hodnotí, jak se s touto problematikou tvůrci popasovali. Nicméně audio bylo i v této verzi naprosto skvělé, a to nejen soundtrack Gustava Santaoally, ale i ozvučení jako takové. Už v prvním díle se mi strašně líbilo, jak zní déšť dopadající na kovovou trubku, tyto věci jsou v seriálu ostatně všudypřítomné. Tak jako smysl pro detail a fantastická kamera. Druckmann s Mazinem opravdu ordinují vysoko rozpočtovou podívanou, kde se mohli vyřádit podle svých představ.

Ne vždy to však funguje, a ne všechny změny jsou k dobrému. A to rozhodně nemluvím o absenci spor, přes které se ve hře šíří nákaza. Ale i tak se jedná o jednu z doposud nejlepších videoherních adaptací. Možná vůbec tu nejlepší, která navíc naprosto ideálně funguje sama o sobě a divák nepotřebuje znát předlohu, aby se do temného road tripu naplno ponořil.