Mou zálibu v kabinetech a skladovacích prostorách mnozí považují za kuriózní. Myšlenka ukládat kuriozity do kabinetu mě tedy pochopitelně zaujala. Guillermo del Toro, tvůrce Hellboye (toho dobrého), Mimica nebo Faunova labyrintu, propůjčil svou tvůrčí duši streamovacímu peklníkovi pod červeným logem, aby nám otevřel svou komnatu nočních můr. A to prosím berte s rezervou, protože váš strach bude přímo úměrný počtu hororových příběhů, které znáte. 

Pojďme však hezky popořadě. Osmidílná antologická série s názvem Kabinet kuriozit Guillerma Del Tora je společným projektem několika tvůrců. Každý z dílů má jiného režiséra a scénáristu, přičemž na dvou z nich se autorsky podílel sám Del Toro.

Na začátku všech epizod navíc vystupuje jako jakýsi zlověstně se usmívající průvodce, který před nás pokaždé symbolicky položí nový kuriózní předmět coby nějakou prokletou relikvii. Apeluje na divákovu zvědavost, která je v jistém smyslu hlavním motivem příběhů. Ačkoli série nemá žádné velké zastřešující téma, jednotlivé postavy napříč časem a prostorem spojuje jejich neutuchající potřeba pátrat po podstatě věcí. Každou zápletku však můžete sledovat samostatně, v náhodném pořadí. 

Jak jsem již naznačila, jednotlivé epizody začínají ve stylu Zóny soumraku, kdy Del Toro nejasně představí koncept a vzbudí náš zájem. Děj, který poté následuje, je zaměřen na odhalování pravdy. Ať už jde o otázku, co se skrývá ve skladišti starého muže, kam mizí těla z hrobů, nebo jaké tajemství obestírá odlehlý starý dům. Zhruba hodinové epizody nabízejí různé žánrové příchutě od body hororu přes duchařinu až po dystopické prvky. Dokonce se dočkáme i velmi slušné adaptace příběhu H. P. Lovecrafta, což je v kinematografii kupodivu velmi vzácné. 

Trochu mě překvapilo, že i když je jméno Del Toro silnou značkou na poli hororu, tentokrát přenechal režisérskou taktovku jiným. Jeho "kurátorská ruka" je však cítit v každém díle. Ostatně tvůrce si vybral sám, a pokud jste fanoušky jeho práce, můžete se těšit například na latexová monstra, která jsou kombinací CGI a praktických efektů. Od dob bledého dlaňookého monstra z Faunova labyrintu si citlivější diváci mohou opět doplnit archiv své představivosti pro cestu na toaletu uprostřed noci. Nicméně jste-li hororoví veteráni, pravděpodobně vás nic z toho, co uvidíte, z gauče nesrazí. 

Hned zkraje tedy musím říct, že seriál hned v prvním díle zadefinoval jednu důležitou skutečnost. Příběhy z kabinetů ve skutečnosti nejsou zdaleka tak děsivé, jak by se mohlo zdát z traileru. Já vím, upoutávkám se dnes věřit nedá, ale znamená to, že nedostatek lekaček nebo opravdového děsu titul diskvalifikuje?

Ne tak docela. Antologie zahrnuje širokou škálu vypravěčských stylů, časových období, nepředstavitelných jevů a různých odstínů existenciálních krizí. Ne každá epizoda vás tedy zasáhne stejným způsobem, a zatímco některé zápletky mohou skutečně vyvolat strach, jiné jsou spíše znepokojivé nebo jen emocionální.

Přečtěte si také: Longlegs: Nejslibněji vyhlížející horor letoška se pochlubil další znepokojivou upoutávkou

Všichni tvůrci postavili účinek svého hororu na tajemství. Vždycky je tu v jistém smyslu téměř literární estetika skládačky, přesněji řečeno příběhové hádanky, kterou je třeba vyřešit. Bohužel při této snaze občas ustupují do pozadí samotné postavy a zajímavé momenty. Například hned v první epizodě s názvem "Položka 36" se seznámíme s rasistickým vietnamským veteránem, který se živí skupováním skladovacích jednotek mrtvých lidí. Při prohledávání věcí jednoho z nebožtíků narazí na podivné okultní nacistické artefakty a vy se zájmem čekáte, jaká bude pointa. K vaší smůle žádná není, a přestože se dobře rozehraný děj dočká rozuzlení, závěr je z hlediska diváckého zážitku jaksi uspěchaný až neuspokojivý.

Jiným příkladem epizody, která postrádá údernost, je " Snění v domě čarodějnic". Sledujeme zde osud muže, který se snaží najít cestu k duchovi své mrtvé sestry-dvojčete. Přestože příběh vychází ze stejnojmenné Lovecraftovy povídky, údajně se původní předloze nepodobá. To sice nedokážu posoudit, ale mohu říct, že seriálová verze působí poněkud nesourodě a zmateně. Jako by se autoři snažili do 40 minut nacpat celovečerní film s lehkou hororovou atmosférou. "Prohlídka" naopak klade důraz na vizuální stránku a je dechberoucí. Jedna surrealistická situace střídá druhou, ale nakonec je to jen nuda, které zdánlivě narychlo spíchnutý závěr ubírá na úplnosti.

Co se týče absence hororu, epizoda "Mimo", která je opravdu podivným překladem z anglického "The Outside", představuje spíše kulturní komentář. Ukazuje nám život Stacey, šedé myšky, která mezi koleginěmi v práci výrazně vyčnívá svým vzhledem a koníčky. Touží se však stát stejně atraktivní a obdivovanou jako oni. V alegorii vnější versus vnitřní krásy rezonuje symbolika. Zejména v souvislosti se Staceyinou zálibou v taxidermii, kdy pěstuje vnější krásu zvířat nahrazováním jejich vnitřností polystyrenem.

Abychom však nezůstali jen u kritiky, pravděpodobně nejzapamatovatelnější povídkou celé série je Pitva. Epizoda vypráví příběh soudního lékaře, který přichází objasnit velmi podivnou důlní nehodu. Jeden z horníků odpálil v šachtě zvláštní kouli, čímž zabil sebe a devět dalších lidí. Epizoda je nefalšovaný krátkometrážní snímek, který nabízí to, co slibuje název. Po nevyhnutelném rozjezdu se doktor konečně chopí skalpelu a zápletka dosáhne mrazivého vrcholu. Jako každý správný body horor, i tenhle kousek nám nakonec připomíná, že jsme jen hromádka náhodných tkání a kostí poskládaných do velmi křehké harmonie. 

Z dobověji laděných hororů vyniká "Pickmanův model", jehož autorem je rovněž H. P. Lovecraft. Jedná se o epizodu s menší koncepční vahou, která nevyžaduje rozsáhlou expozici, ale díky silnému řemeslnému zpracování a děsivé jednoduchosti zanechává hluboký dojem. Děj se točí kolem excentrického tajemného malíře, který vytváří groteskně makabrózní díla. Přestože se stávají oslavovanými, obsahují ironický zvrat. 

Seriál vsadil hlavně na výpravu a od zmíněných příšer až po kostýmy a propracované interiéry je vidět velké zaujetí. Je zřejmé, že v Del Torově kabinetu se skrývá spousta vizuálního talentu, který je podpořen opravdu skvělými hereckými výkony. Můžeme vidět známé tváře jako Rupert Grint, Kate Micucci, Sofia Boutella nebo Andrew Lincoln. Nesmíme však zapomenout například na Murrayho Abrahama nebo Tima Blakea Nelsona. Každopádně kvalita jednotlivých dílů kolísá a krásné kulisy nenahradí vyprávěčskou představivost. Osobně mi nevadí, že příběhy postrádají "děsivost", protože za ta léta, co sleduji nejrůznější hororové subžánry, existuje pouze málo věcí, které jsem ještě neviděla. Kabinet kuriozit Guillerma Del Tora je příjemně mysteriózní, ale jak už jsem řekla, to, co mu opravdu chybí, je konzistence. Na druhou stranu musím ocenit, že jednotliví tvůrci čerpají inspiraci z Del Torova díla, aniž by museli potlačovat svůj vlastní styl.